Tahle naše sólofka.

Jako vždycky spojená s poštou, protože tam on chodí rád a pošty je teď v čase předvánočním  a stavebním dost a dost. Jen teda měl smůlu, že pro ten velký balík, který dokáže způsobit, že se otevřou dveře k paní pošmistrové, kam on by hrooozně rád,  jsem si jela den před tím a autem. Neb bych ho domů nedovalila. Ale tak lepčí pani počmistrová v hrsti, nežli na střeše, ne Rumajzlíku?

Jasně, jasně že. Ešče abych ji honil po střechách, nejsem Mouses. I když……

No i když…. seš schopnej šplhat po žebříku, to víme.

No! Baví ale! 

A že si můžeš zlámat tlapku, to jako nic?

Ešče sem si ji nezlámal, sem vopatrnej.

Já vim, ty seš můj malej mudrlant. Proto jsme taky spolu tentokrát zamířili ale nejdřív do míst, kam s holkama běžně nejdeme. Protože……

Protože sou pitomý. Vobě! Teda taklenc, Tali vo něco míň vlastně, ale tudle se taky tam právě předvedla.

No, to sem nechápala, co to předváděla s tím srncem, protože normálně je na ni spolehnutí a tehdy jsem musela zařvat jako ten tur a byla jsem ráda, že mám Bubrdli u sebe a pod dozorem statné ošetřovatelky :D” 

“Asi Taliprda bavilo, že je to úplně na těsnačku za naším plotem a srnec tam tak pěkně šaškuje?”

“Hele nevim, Rumoušku, nicméně proto tam taky teď nechodíme, páč aby jedna nestrhla druhou. Ale ty seš spolehlivej pán, Ty můžeš. A tak jsme si to dopřáli, vím, že Tě to bavčí.”

“Bylo to suuuuprrrr, prolejzat soustředěně tou stařinou, co tam vznikla po odchodu koní. Nikdo tam nechodí, krom toho srnce, nějakýho bažanta a zajíce. A mě. Měl sem to tam celý, celičký pro sebe a mohnul jsem pracovat.

“Však proto jsme tam taky byli tak dlouho a obešli to hnedle třikrát, aby sis to užil.”

“A to teda já sem si užil. Nejlepčí pak bylo, když sem vyběhnul na tu hromadu hlíny, obří, co tam je, a rozhlížel sem se jako velkej pán do široka do daleka. Škoda teda jen, že zaházeli do země tu obří roury, co sem z nich měl tunel a probíhal to. Mohnuli je tam ešče chvíli nechat jen tak. A my sme tam mohnuli bejt ale ešče dýl klidně.”

“To jako jo, ale já jsem chtěla, aby ses taky pořádně prošel. A navíc jsme slíbili poničkový starý, že se za ní občas zastavíme, aby měla společnost.”

“Nu, nepřišlo mi tentokrát, že by vo nás dva nějak stála, páčničko , teda. “

“Pravda. Ale to neva, prostě tam měla nějakej podnět a Ty sis aspoň procvičil, o čem je povel Čekej! Páč, co to tam jako bylo? Ty neumíš sedět na místě? Co ses furt zvedal?.”

“Sem byl taky zvědavej, no!”

“Tak kurnik ale, když máš Čekej!, tak máš čekat a ne se furt zvedat. Copak už jsi to zapomněl, nebo co?”

“Holky taky nemusej!”

“No tak to teda musej!! To zase prrr! Že se na to snažej kašlat, neznamená, že já jim to povoluju. Moc dobře víš, že si je hlídám. Vobě! Tak ešče Ty abys to kazil, taková vostuda. Dycinky na Tebe bylo spolehnutí.”

“A no jo furt taky už………….. tje řečí porád! Abych byl snad svatej, ne?”

“Já vim, máš to těžký, máš. Proto taky se snažím, abys měl výhody, ale poslouchat se bude., jasný?”

“Jasný. Však to snad bylo jasný pak i na těch loukách za koníkama, ne? Hezky sem cvičákoval, aportýroval…….ešče řekni, že ne. A s kým z nás můžeš takhle na pohodičku, s rukama v kapcách loncat tmou, jen za svitu měsíčka, no?? Řekni.”

“Já vím, jen s Tebou, Broučku můj. Seš nejvýbornější.”

“No proto, aspoň, že si toho jako seš vědomá.”

“Každej den a každou minutu, jinak bych Ti nevymýšlela sólofky, cesty na poštu a tak jako podobně. “

“Hele a počta byla tentokrát ale úplně výborná! Jak tam měla pani počmistrová maminku, tak já měl ráj! Vona mě tak krásně mudlala! A taky voněla po pejskový.”

“Já vim, maji vlčákovou……”

“Fakt jo? A nemohla bys nás seznámit?” 

“?????????? Máš snad málo ženskejch doma?”

“Ty dvě? Ani náhodou, co je v domě…. radši bych se seznamoval, to mě bafčí!”

“No, tak já, když nezapomenu, tak se příště na poště zeptám, ešivá bychom se nemohl někde potkat. Co já bych pro Tebe neuďála, že jo?”

(Mně z něj hrkne! Já mám málo starostí a ešče abych mu rande domlouvala, ne? 😀 )