Je moc fajnový. Protože máme přemoře času.

Ráno jdou ohaříci s páníkem a odpoledne prozatím jen se mnou. Protože dovolená je to pracovní. Na Maltě a na Pískách. A nebo taky nepracovní, to když se sedí v deset hodin napjatě u počítače a čeká se až bude 10:00:01 a vypukne to.

Co? No přece přednákup lístkůch na Rrrraaamštááájn. Neb hošíčci už zase vystřelili nějaký ty koncertíky na příští rok. A jako členové rramštajního klubu máme předkupní práva, leč i tak je to vždycky bitva. Tentokrát hodinová a v kooperaci s naším ramštajním kámošem Pepou, kdy kucí byli na telefénu a koordinovaně provozovali nákup. Takže jedem do Berlína, do Muníchu a do Vídně. Aby toho nebylo málo. No a ešivá přihoděj něco v Práglu, tak pochopitelně tam. 

No a nebo se muší jet pro něco do Kladna do Baumaxu  a to se taky nepracuje, že jo. Zato se teda nakupuje. Brtnik nepotřebnostě nějaký na stavbu a já takový důležitý věci, jako misky se srdíčkama, abych měla do série, velkou mísu psům na zahradu na vodu, neb ten kastról už je fuj a ble a…… a……….. květenu. Měli zase akcičku, takže jsem dotáhla další dvě heuchery neboli dlužichy, tři krásný  řebříčky a asi pět travin. Takže následně jsem měla o zábavu postaráno. Neb bylo nutno je zakompnovat do postupně vznikajícího záhonu.

A poté přijde čas ohaří a vyrazí se ven. Už nejsou takový ty úmorný vjédra, tak si můžem užívat na loukách, kde v některých místech na mě čeká i překvapení: Takže pak mám po návratu vystaráno o další zábavu, neb musím vyrobit kulajdu a gulášek.  V lese tedy houby nejsou – nebo já aspoň žádný nenašla a je pravda, že se třema ohaříkama, kdy jeden je hodný, jedna je hluchá a jedna je blbá, to moc teda nejde 😀 . Ne, trochu kecám, ale ne moc. Tali jak ještě nedávno byla v módu “Dejte mi pokoj!”,  tak teď první dny dovolený si užíváme hodnou pejsku. A já jsem za to, pochopitelně, moc ráda, když ji nemusím furt napomínat. Ne že by to bylo čistý skóre, to zase ne, to byl nebyla Tali, ale …. víte jak to myslím. Prostě zlobí tak jako podprůměrně. Zrovna dneska, když to píšu, jsem si užila opravdu moc příjemný procházení. 

Vycházela jsem na něj tak jako značně použitá, protože jsme den před tím s Brtnikem “pařili” v naší nově vznikající kůchni. Kdy on montoval, já mu dělala společnost, plánovali jsme a u toho pili pivíčko. Nebylo to v plánu, že půjdeme spát až ve dvě, ale tak to nějak vyšlo. No a já jsem ještě navíc si dala za úkol, že odvozím nějaký ten tříděný odpad, takže jsem si střihla třikrát cestu do vesnice a zpátky s naloženou kárkou. Zpátky sice vždycky s prázdnou, ale ten kopec, kterej je k nám nutno vyjít, tak ten je taky vydatnej. Při poslední štaci jsem to dokonce do tří čtvrtin vyběhla. No jo, no, ale ten nedostatek spánku byl znát. Takže jsem se vlekla jako taženej závin a říkala si, že to pro dnešek nebudu nějak přehánět. No a vidite, zas z toho byly dvě hoďky, jen to hvízdlo. 

Nenachodili jsme toho ale nějak kilometrově moc, zašli jsme jen na louky u pastvin pod lesem a trošku načíhli i do toho lesa, ale tak jsme se tam pinožili a pinožili a já měla jedinej úkol  – brzdit madáme důchodkyni, která pro tenhle den byla dost v rozletu. Čůza jedna rezatá. Jak u blbejch, furt dokola jsem ji musela brzdit. I když furt ne, to je pravda, když jsme šli úvozem kolem pastvin, to se držela hezky v rozumný vzdálenosti a i se vracela. 

Pak ji to ovšem přišlo jako nudná zábava a kopla značně do vrtule. Bábrdle jedna. Když jsme zašli do toho lesa, tak to s tou stopovačkou bylo fakt peklo. Ještě , když je to jen jeden pes, tak dobrý, ale jak se motaj tři, je to kolikrát vopruz. Těsně před tím, než jsme vyšli z lesa ven mě ale rozběhaná důchodkyně dost potěšila. Objevila zajíce. No a k mojí radosti jsme se na tý stopovačce tentokrát nemusely přetahovat. Nejednala tak bezhlavě, jako doteď, když natáhne zvíře, nebo ho vidí,   ale vzala  v potaz, že je volána a nemusela jsem ji dotahovat až k sobě, došla pro odměnu hezky sama. To bylo fajn. Tak jsme si pak šly vyzkoušet, jak nám to půjde na teplé stopě, kterou  nám tam zajda zanechal a helejte taky to nebyla nějak  velká trága. Celkem hezká reakce.  To mě těší, to mě těší. Já vím, jsem si vědomá toho, že to nemusí vyjít, protože ona je madáme oproti Bubince krapítek jako makovice paličatá a tvrdohlavá a když něco nechce, tak prostě nechce a můžete se … víte co 😀 . Ale tak třeba to nějak vyšolicháme, ne? Aby tu šňůru pitomou furt nemusela vláčet. 

Na loukách jsme pak šli hezky volným krokem a já jsem nikoho nevolala, naopak jsem je nechala být a dělala jen doprovod. Až u vojtěšky, která zase vzrostla, jsem požadovala chůzi po cestě, ale ať si každej ťape jak mu libo. 

Domů jsme dorazili fšicí čtyří značně uondáni. A já záviděla ohaříkům, že se můžou takhle vyplesknout a ………… naprosto vytuhnout.

Tedy takhle….. obě ohaří dámy vytuhly, já zdechla na sesli a jedinej, jedinej, kdo byl jak na pérkách byl tendle retazej škudibik: 

Ten tam rajtoval jako pitomej, až jsem mu vyhrožovala, že ho utluču. Tak šel radši za Brtnikem. Jenž se tou celodenní šichtou na střeše, kde stavěl komín, nějak rozpohyboval, že pak ještě šel montovat další skříňky do kůchně. Blásen je to. A Rumouš taky, tož tam byli dva. My holky si hověly na zápraží, když máme tu dovolenou.