Předminulej pátek byl krásnej jarní den.

Teplota tak akorát, stromy bíle osypaný, všude klid a mír a nechybělo nám vůbec nic. Tali je teď  teda zase taková ……….. no, řekněme nedružná, no. A tak si vždycky říkám, že to prostě nebudu řešit a budu se o to víc věnovat Rumíčkovi. A taky jsem to uďála a měli jsme bájo odpoledne. 

Plný kravinek a blbnutí. A hraní a poslouchání a……….co hlavně……..povalování se. Když jsem pak přišla domů, uvědomila jsem si, že tady můžu provozovat něco, co nějak v Prahé nešlo. Nebo asi šlo, ale válejte se někde, kde nevíte, ešivá na nás nevykoukne houno. 

A to tady nehrozí. Nebo třeba i hrozí, když tam byli předtím divočáci, ale toho si nelze nevšimnout a hlavně to není na každým metru čtverečním. prostřídáno navíc o lidské exempláře. Tady je čisto a tráva jako peřinka. A tak jsme toho s Rumouškem využili.

Byl nadšen, protože jsme se prali jako ďas, drbala jsem mu pupika, on do mě kopal jako ten blásen a bylo nám bájo. Tali si chodila kolem nás a nepotřebovala nikoho. Jenže znáte to. Člověku to prostě nedá a nedá. A tak, když jsem pak chvíli hrála s Rumouškem v sedě odhazovanou, kdy on nadšeně lítal séém a tááám, nedalo mi to a Tali jsem přivolala. Že jsem si jednu nepleskla, říkala jsem si pak. Páč šécko marno. Přivolat jsem ji musela velmi přísně, protože na milý zavolání házela bobek a když pak přišla, tak jejím jediným zájmem bylo, zase co nejrychlejš odběhnout 🙁 . Aaach jo, říkám si vždycky v takových momentech. A tak to  nechám být. Nechceš, nechceš, nebudu dělat veletoče, když Tě obtěžuju.

A zasejc jsme si hráli s usměvavým Rumíčkem

Byl opravdu nádherný den a já opět hlavně čučela. Ale… no nečučte, když je to tak krásnej pohled:

Vůbec se mi nechtělo dom. A tak jsem si tak líně seděla, nechala se hřát sluníčkem a občas odrazila útočnou zrzavou hroudu 😀 😀 a vrátila jí, k její radost útok taky .  Doma v současnosti moc prostoru na nějaký divočení po zemi není  a to moc ani na zahradě, která je teď krapet rozrytá , tak si to teď můžeme vynahradit na loukách, který jsou bezvadným hřištěm. Je to děsná svoboda, takhle se venku se psem mordovat jako malý dítě. Bylo to prostě fakt báječný, bezstarostný, čas se líně převaloval, sluníčko svítilo  a ptactvo hulákalo o sto šest.

Občas jsem přivolala Taliprdovou, aby nebyla bezprizorní /což jí je úplně fučik, žejo 😀 / 

a netížilo mě nic. Pak mě teda začly tížit. Výčitky svědomí, páč doba pokročila a bylo zapotřebí nakrmit nejen dravou zvěř, ale hlavně pana stavitele. Páč ten nesmí strádat ani v nejmenším. 

Když jsme dovalili domů,  byl ovšem tento v plné práci a k jídlu jsem ho musela táhnout heverem.  Kdyby to bylo na něm jíst ani nepůjde a jen pak upadne do peří. Což ovšem nedopustím. Takže jsem připravila jídlo nám a nemilosrdně si trvala na tom, že to hladítko upustí a jde jíst. 

Dravou zvěř jsem vybízet rozhodně nemusela 😀  

Ti dva ohařský exprti se pak svalili rovnou na pelíšky a Mouses šel ešče na chvíli ven. “Ale jen do devíti!” nakázala jsem mu 😀 Sice to do devíti nestihnul, ale přišel v limitu. Neboli dřív, než jsem šla spát. Snažím se vždycky poctivě, aby byl na noc doma a on si už opravdu asi zvykl na svůj budníček  a chodí tam spát.

Šécko utichlo a já mohla jít taky do pelechu a usínat s pocitem báječnýho dne.