Čarodějky

Naše první Čáry v naší vesničce a naše vlastně první uvedení do společnosti tady.

Kurvavírus společenským akcím nenahrával, takže jsme byli místně nesocializovaný a já se těšila, až dojde na to, že se půjdem prostě představit. Furt jsem sousedku Olinku bombardovala dotazama, ešivá se někdy zase jednou bude pořádat ta pouť u toho kostelíčka a jiný podobný záležitosti a když jsme byli návštěvou na narozeninový oslavě její babičky, moc mě bavilo poslouchat, jaký to bylo a bývalo a jak chodívala na poutě s kamarádkama jako dítě i do vedlejších vesnic a tak. 

No a! Konečně jsem se dočkala. Olinka mi nadšeně oznámila, že se budou pořádat Čarodějnice a já se začla těšit skorem, jako když máme jet na koncík (mimochodem, ten už se taky blížíííí!)  A když se přiblížily samotný Čáry, připomněl nám to i rozhlas, kterej pochopitelně máme a mě to děsně baví tyhle hlášení. Je to náhodou fajn. Dozvíte se, kdy se bude svážet odpad, co zásadního se děje a taky si poslechnete třebas koledy. To v Prahé nejni. No a takže jsem se mohla chystat. 

Což neobnášelo zkušební startování koštěte, ale to, že jsem se rozhodla upéct nějaký zápisný. Bylo mi jasný, že těžko upeču pro celou vesnici 😀 , ale pro ty, co budou točit to pívo a limošky a připravovali to tam, by se mohla šiknout nějaká dobrůtka. A nejlíp slaná. Takže jsem pořídila listový těsto, sáhla do špajzky pro můj domácí kečupek a zavařený kapary /ty teda nejsou domácí, to se přiznám 😀 / a do lednice pro šunku s balkánem a pustila se do díla.

Brtnikovi jsem enem oznámila, že večer jdu na Čarodějnice dolů do vesnice a nepočítala s tím, že by šel taky. Von nejni družnej a navíc pořád usilovně pracuje. Ovšem překvapil a pravil, že se přidá. 😮 Noo, to jsem čuměla teda jako. A měla hlavně velkou radost. Za á) proto, že je dobrý, abychom tam prostě zašli oba a fakt se tak nějak uvedli do společnosti, když tam bude spousta lidí a za bé) proto, že si prostě užijeme taky něco jinýho než stavbu, venčení a pívo dole v hospůdce. Ne, že by mi to nestačilo, mně to stačí, jemu taky, nepotřebujeme a neprahneme po já nevím čem, ale prostě je dobrý, aby hlavně on vypnul a vypadnul a měl něco úplně novýho, jinýho a nemusel se v ten čas zaobírat stavbou.

A že teda neměl moc příležitostí se něčím zabývat 🙂 . Protože ledva jsme došli na koupaliště, kde plála fatra, ohýnek na opékání buřtíků a byl stánek s pívem, kde jsem k radosti a uznání těch, kteří ho obsluhovali, předala při objednávce píva svoje zápisný, přihlásila se k nám s radostí hnedle paní sousedka přes silnici šikmo odnaproti.  A hned jsme začali klábosit. Netrvalo to dlouho a došlo na tykačku. A netrvalo to dlouho a přišla Olinka, pak i její syn…. aby se pak přidal pan starosta a povídalo se u píva. A že pak zajdem na panáka, pravil. Což mě potěšilo. Nikoliv z důvodů alkoholických, neb tvrdej jen výjimečně a rozhodně ne v kombinaci s dalším alkehůlem, ale proto, že to pro mě byl signál, že sem patříme. A to je pro mě děsně důležitý. Já nechci žít jen na vesnici, já chci s tou vesnici prostě žít, být její součástí.

Během večera jsem pak mluvila ještě s dalšími lidmi, stejně jako Brtnik, když se zapovídal s chlapama a bylo to……..prostě bájo. Přesunuli jsme se pak na chvíli spolu s Brtnikem k tý obří vatře, co hořela a tam jsme se zase zapovídali s paní pošmistrovou a bylo to šécko tak nádherně báječný!! Byl bezmračný večer a člověk mohl počítat hvjézdičky, koukat do ohně a užívat si společně s ostatníma báječný večer. Je skvělý někam patřit, někde zapustit kořeny. To mi ve městě nešlo prostě. Krz ten asfalt mi ty kořeny nezapouštěly a nezapouštěly. Zato teď se teda rozjely. 

Koukali jsme na děti, který tam přes pokročilou hodinu pobíhaly ve svornosti a já si vzpomněla, jak jsem jako malá jezdila k tetě se strejdou na chatu a tam se dělaly právě skvělý, skvělý Čarodějnice.  Byla opravdová vatra, přes kterou se pak skákalo a kolem nás na kopcích plály další vatry a noc byla taková tajemná a jiná. Aspoň já jsem to tak vnímala. A teď jsem po sto letech od dětství mohla zažít něco podobnýho. 

Byly to báječný Čáry a já doufám, že stejně báječná bude Pouť, která bude taky zanedlouho a já se na ni děsně těším. 

4 komentáře u „Čarodějky

  1. Kimííííííí-jsi tu někde???????
    jinak druženíčko jste měly fajn,
    já musím říct,že v tonhle tady nikdy nezapadnu…..
    mám tu od prvních dní kamarádku jnihovnici,pak Pavlu,,další kamarádka je holička,co mě xkrát stříhala a párkrát jsme spolu byly venku s její kníračkou,
    párkrát jsem byla na vycházce s nepsí paní co ráda vycházky,
    ale jinak nějaký kolektivní družení…..
    u autobusu se bavím s pár ženskýma,věršinou jsou všecko starší/v důchodu,
    s jednou paní jsme se dnes i dost nasmály,než nám jel bus,
    ale kolektivní družení-to mi tu nejde…..
    bydlím tu 13let…
    hasiči tu dělají hodně akcí pro děi-lampionový průvod,čarodky,maškary-a letos jich bylo hodně,zpívání u strmku,řechtačky,ke dni dětí a atd.,
    na čarodkách jsem byla kdysi s tatkem,v lampionovým průvodu s tatkou,ale jinak….
    ono ty akce jsou hodně pro maminky/babičky/rodiny…..,
    bez dětí,když tam nikoho neznám…..tak je to tam takový divný…
    rodiče nikam na tyhle akce nechodí,
    Martin vůbec ne,ten má známý z Bučovic,chodí do Bučovic,tady na rozdíl ode mě nemá ani žádnýho kamaráda,nic,
    takže za mě-nevím jak teda bych mohla tady zapadnout a po těch 13letech je mi to fuk…..
    většina lidí mě zná jako -tu co dělá v PENNY a chodí s těma psama…..,
    a dost hovorů se točí kolem obchodu-co tam máme/nemáme…..atd.,to taky nepotřebuju…..
    tak já tady prostě nezapadám…..
    ale jinak jo,závidím ti,že jste zapustily kořeny,protože je fajn,když člověk někam patří…
    já jsem z toho důvodu roky ráda chodila na cvičák-bylo to něco kam jsem patřila za ty roky,přce jen 18 let jsem tam chodila a to je kus života…..

    1. Kimi tu ještě být nemůže, tůchám, že má dost práce vydejchat tu operaci.

      Jo, jsem ráda, že to zatím vypadá, že nebudem přivandrovalci, ale součást vesnice. nemusím se znát s celou vesnicí- což je v mým případku i neuskutečnitelný, protože si těžce pamatuju obličeje a jména, což je pak někdy tristní, ale prostě ráda bych byla zkrátka sousedka, nebo jak to říct.

      a proč už na ten cvičák nechodíš?

  2. To je krásný povídání a jak tě znám tak je mi jasný, žes to opravdu tak cítila…
    A ještě úplně nejvíc je, že šel Brtnik s tebou.
    Jo tohle jsem taky vždy milovala u nás na kopci, u lesa, kam se vždy v 18 hod valil z obce lampiónový průvod.
    Taky tam pod rouškou tmy padly první polibky, nějaké to víno s colou tehdy.
    Je na co vzpomínat, vesnice má prostě své kouzlo.
    Teď se čarodky přesunuly do středu obce, jsou dostupnější pro víc lidí, ale my měli párty u známých a bylo to taky super.

    1. Jojoooo, bylo to bombový. Já bych bývala klidně fakt šla sama, ale podle mě bylo důležitý, abychom šli oba a proto jsem mu to podala svinsky tak, že mi vůbec nezáleží na tom, že třeba nepůjde, prostě já tam jdu a …… 😀

      Čaroďky jsou fajn, myslím, že to lidi sbližuje – ať už v těch nácti 😀 😀 a nebo dospělce.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..