Tak přesně tak vypadala naše minulá nedělní pozdně odpolední procházka.

Měla být krátká, protože jednak byl s ohaříkama ráno brtnik vele dlouho, pojali si to jako malovýlet a obkroužili zdatně naše okolí. A taky už bylo fakt docela pozdě, půl čtvrtý skorem a to moc světla nezbývá. Ale! Stihli jsme toho nebývale moc. nejen obejít, ale taky vykonat. A nakonec nám to šero až tma ani nevadily.

Nejprve jsme došli ke krmelci, zkontrolovat stav jablíček. A cestou jsme – teda vlastně jsem, páč ohaříci o ní neměli tušení, byla daleko – pozorovala srnu, která vyšla z lesa. Chovala se tak podivně, že zaujala mou pozornost. Vyšla na cestu, zastavila se a rozhlížela, popošla, stála, rozhlížela. Ale ne tak, jako když si jistí terén, ale spíš, jak když na někoho čeká. No vzhledem k tomu, že postávala kousek od posedu, tak myslím, že na myslivce čekat nechtěla 😀 . Každopádně, jsem si říkala, že kdyby si nás nechala dojít moc blízko , stáhnu ohaříky k noze a půjdem zkoumat důvod. Jestli jí třeba něco není. Nakonec ale zašla zase mezi stromy a zmizela nám z dohledu.

Zašli jsme k tomu krmelci, všeho bylo ještě dostatek a tak nebylo nutno nic doplňovat.  Vypadá to, že si zvěřina zase musí po tom létě přivyknout sem chodit.  Trošánek jsme si tam potrénovali poslušnost, a dole pod svahem se Rumíček nadšeně nařítil ke svýmu oblíbenýmu statnýmu pokácenýmu buku a řekl si o svou gymnastickou chvilku. Takže došlo  i  na skákání pobíhání po buku. Bavilo ho to ešče víc, než nejvíc, možná proto, že mu pod tlapkama odletoval sníh. Tady Tali zase vystrčila růžky a tvrdila, že se s něčím takovým máme jít bodnout, ji nezajímáme a hodlá zamířit buď do mladých buků, nebo si prostě čmuchat kolem, ale od poslouchání, že jsou tam jiní. Tak jsem zase musela být za důraznou a tu pozornost si vyžádat. Volnosti má jinak dost, ale všeho vocamcaď-pocamcaď. Pak už fungovala s nadšením stejným, jako měl Rumoušek. Leč je to vopruz furt něco dotahovat. A nechat ji jen tak, to moc nelze, to už jsem tu psala xkrát, že se to pak odrazí v běžné poslušnosti. 

Pěkně slušně u nohy jsme vypochodovali na louku pod lesem, kde jsme si ještě trochu tý poslušnosti střihli. Aneb třebas přivoláníčko ve dvou:

A  pak jsem jako formu odměny vyslala Tali do nízkýho podrostu. A dostala svou chvilku, kdy si mohla rejdit dosytosti a nikdo po ní skutečně nic nechtěl. Tak jak to má ráda.  Když pak přišla hezky na volný zavolání, dostalo se jí dobrůtky a zase jsem jí tam poslala.

A já, celou tu dobu výkopovala, výkopovala a výkopovala zbytky sněhu, který už notně ubýval. Takže to prostě musím, to musím, aby si to Rumoušek taky dosyta užil. Celou dobu jsem Tali pochopitelně  pozorovala po očku, abych ji měla v merku. A počkala jsem si na moment, kdy se zcela pohroužila do svýho bádání. Zavelela jsem Rumíčkovi tempo-tempo a dali jsme se do běhu. Abych si taky užila já něčeho dosytosti  😀 . Běželi jsme s větrem o závod, Rumíček se radoval a já posléze taky. Protože madáme zjistila, že notně osaměla a dala se do stíhání nás dvou.

Když nás doběhla, dostalo se jí odměny (stejně tak Rumíčkovi) . Pláchli jsme jí takhle pěkně třikrát a já si hezky zaběhala. Bylo to báječný a tak jsem si řekla, že bych si tahle polítat mohla každou neděli. Uvidíme ovšem, zda si vzpomenu 😀 . Rumoušek byl taky nadšenej, Tali krapítek ulítaná 😀 . Ale pak už si zatraceně dávala pozóra. No a nakonec jsme běželi loukama všichni tři společně a bylo to ještě báječnější, než prve. 

Domů jsme došli nakonec až za tmy, takže z kratší varianty venčení se nakonec vyklubalo víc jak hodinu a půlhodinový, akcema celkem našlápnutý, venčeníčko a fšicí jsme se vraceli spokojený, páč jsme to měli – Každému dle jeho přání 🙂 .