Já vím, jsem s tím už asi otravná, ale…………..já za to nemožu. Já jsem z toho všeho pořád tak nadšená, jak je to tu krásný, že musim takhle jásat 😀 . Dětinsky.

V pindělí, první den po dovče, jsme venčení pojali velmi volně. Protože ohaříci byly stejně unavený z toho, jak furt nespali, jak se furt něco dělo a jak furt měli nějakou tu náplň dne, navrhla jsem, že když stejně musím na poštu, zajdeme s nima do kavárničky. Projdou se po vesnici a bude. Brtnik to kvitoval. 

Šla jsem napřed na tu poštu, vyzvedla tam psaní a šla jim naproti. Přicházeli akorát úvozem k poště. Courli jsme se a pak zamířili na lavičku na zeleným plácku před kavárnou. Že si dáme pivíčko. Brtnik se tam usadil s ohaříkama a já šla objednávat. Byl tam nějakej pro mě novej maník, kterýho vyděsilo moje psaní, jenž jsem měla v podpaždí. Mělo modrej úřední pruh a on si myslel, že mu to nesu 😀 . Ujistila jsem ho, že se nemusí obávat, že to je moje psaní. Škoda, mohla jsem ho trochu natahovat, že jo? 😀 Dostalo se mu ale v rámci hovoru poučení 😀 . Pravil, že tyhle pruhatý obálky nenesou nikdy nic dobrýho. Oponovala jsem mu, že to není vždycky takhle a navíc, na všem se dá najít něco pozitivního. Podle něj na pokutách nic pozitivního nejni. Osvětlila jsem mu, že je – protože ho to učí, aby už to příště neudělal. Šnek má krátký oči proti němu 😀 .

Popadla jsem pak ty dvě píva a odnesla je na lavičku. Ohaříci se pinožili pěkně kolem po tom zeleným plácku. Pohodička příjemná taková. Pak zastavilo auto a vystoupila z něj mladá sympatická slečna, která hnedle nasadila úsměv a že by jako oslovila ohařiska. Gestem a vyšpulenejma očima jsem jí naznačila, ať to nedělá a dodala jsem, že se jich pak nezbaví a voni ji vosliznou 😀 , protože milujou lidi a jsou v přesile, nepřepere je. Rozesmála se a zamířila do kavárny. A my pak zamířili zanedlouho domů.

Tož jsem si posléze v úterý řekla, že jim to vynahradím velkovenčením. Jako jo, bylo to velkovenčení, ale v trochu jiným duchu, než jsem si plánovala – projít loukama do lesů pod námi a buď zamířit k rybníku a nebo naopak velkoobloukem lesama ke kostelíku. Jenže plánujte něco, když máte doma Mousese, kterej se rozhodnul, že jde pro tentokrát s námi. Aby to bylo fifty – fifty, tak my mu evidentně jeho plány taky zhatili. Stejně jako minule se nás snažil přemluvit, že abychom šli za ním do starýho sadu. Leč, měl smolikof. Jde se na louky. Z toho už jsem nehodlala ustoupit. Tak nakonec bylo po našem.  Prošli jsme loukou za ohradou s koníkama.

a šlo se do úvozu. Mouses se nám trošánek zadrhnul, tak se pro něj Rumoušek vydal 😀 :

Konec léta má nespornou výhodu. Když si vyrazíte do přírody a máte hlad, neumřete na něj. Aspoň u nás ne, protože to jdete a tu si utrhnete švestku, tamdle ostružinu a hnedle vás hladování přejde. 

Na cestě podél pastvin Mousese evidentně přešla chuť se procházet a začal držkovat, že “Dlooouhoo!” a “Dááálekooo!” Osvětlila jsem mu, že to bylo jeho rozhodnutí se k nám přifařit a nikdo ho nenutil . Tvářil se teda …., mno tak jsem ho nakonec bafla a chvíli ho poponesla. Ovšem to zase bylo “Neee, na zeeem!” Tak jsem ho tam pleskla a sdělila mu, že od teď po vlastních.

Říkala jsem si původně, že je to škoda, že nemůžeme do toho lesa, když jde s námi, ale nakonec….. nakonec jsem byla hrozně ráda. Bylo tak příjemný počásko! Sluníčko slunilo tak akurát podvečerně, větříček lehoulince pofukoval………a fšade byl takovej klid a mír. Neskutečná krása. Stála jsem a čučela a nechala ohaříky, ať si ohařej. Sem tam jsem popošla a utrhla si ještě nějakou tu třezalku, která se tu po posekání dala ještě do kvetení, a jinak jsem opravdu hlavně čučela. A přiblble se u toho usmívala. Zvěřina se pinožila kolem, každý po svým. 

Rumoušek pak přišel s tím, že ešivá mu něco nehodim a já zjistila, že jsem sááákra nic s sebou nevzala! Tak jsem aspoň vytáhla plátěnou tašku a “házela” ji do prostoru. Jak je vidět, každej se k tomu postavil zase po svým. Rumíček krom aportýrování, dělal s taškou žížalky, Tali po ní skákala jak divá a Mouses se v ní hrabal.

Na těch loukách je prostě božsky, spadne tam z vás úplně šécko – šaty teda zvostanou, to jo 😀 . Užívala jsem si fakt, že tady lze Tali dopřát – i díky tomu, že se trochu vylepčila v chování – to, co třeba doma v Prahé nešlo. Velkou volnost, kdy se může rozletět jako ten blázen, letěž a letět velkým obloukem prostorem, až pomalu nemůže dejchat. Je vidět, jak je ščastná. A to já sem pak ale pochopitelně taky. 

Kdykoliv jsem viděla, že se blíží sama od sebe, nebo když vystřihla krásný přivolání – protože to bylo, myslím, to jediný, co jsme tam tak učinili – čekal na ní plácek, kde si mohla vyčuchat dobrůtky. Oba tuhle odměnu milujou. Mouses se motal vždycky kolem někoho z nás. A občas prudil, že: “Dlooouhooo!” a nebo pro změnu “Daleekooo!” . V jednu chvíli se dokonce otočil a vypadalo to, že míří domů. Pak si to ale rozmyslel a zůstal tam a šel s námi ještě kousek  dál a pak loukou dolů. A tam se stalo něco vám zvláštního.

Jak jsem se tak kochala a sosala si tu pohodičku, kdy čokle pobíhaj, nad hlavou o kus dál u lesa pokřikuje dravec a jinak je ticho, ozval se zase kus od mých kotníků nějakej  mourovatej protestsong 😀 . Napadlo mě, že bych mohla zkusit, ešivá by třeba – jako tehdá v zimě na zahradě – když byl ještě o mnoho přítulnější malej kocourek – tak ešivá by mi nevylezl po zádech na ramena, že bych ho tak mohla třeba kus transportovat. Ale nedávala jsem tomu moc šancí. On to po tý kastraci s tou kontaktností už tolik nepřehání. Když vleze sám na klín, to je svátek 😀

Nicméně jsem to zkusila a čupla si na bobek. S tím že zkusím upoutat jeho pozornost a zapleskám si na nohu, jestli třeba nevyleze sám od sebe. Aniž bych ještě stihla cokoliv z toho udělat, jen jsem si čupla, tak už se sám od sebe hrnul nejen ke mně, ale pak taky do klína! Já mu fakt nenapovídala – když nebudeme brát v potaz, že umí číst myšlenky 😀 . A aby toho nebylo málo, tak k mýmu údivu mi fakt na ten hrb vylezl!

Vysápal se přímo za krk, tam se usalašil. Jen při tom teda nemusel používat ty svý šavličky. Vzácný okamžik si žádá vzácné činy. Nemám ráda slovo selfííí, nemám ráda tuhle činnost, která vešla v módu pro mě nepochopitelným způsobem a lidi jsou schopný všeho, aby získali seeelfíí, kterým ohromí stopadesátmilijounů lidí na fakbůku. Pak chytaj kvůli tomu tygry za přirození a padaj ze skály a kupujou si na to speciální tyčky, který musej bejt stejně in, jako to seeelfíí 😀 . Pardon, za tenhle výlev, ale prostě některý věci, kdy se lidi hromadně pominou, mi přijdou jako  těžký ujetiny. A to prosím přes skutečnost, že my sami se takhle s Brtnikem pospolu fotíme už od našich nějakých osmácti let. Ovšem bez módní vlny, bez módní tyčky, bez davový psychózy a ne proto, abychom ohromili okolí, ale abychom zachytili nějakej hezkej moment, zážitek. A neřikáme tomu seelfíí 😀 . Je to prostě fotka.

Nicméně, jak říkám vzácný okamžik žádá vzácné činy a já se rozhodla, že si s tím mourovatým chuligánem uděláme seeelfííí 😀 :D. Tancoval mi na zádech čardáš a tak o nějaký kvalitce nemůže být ani řeči a já až poté, co jsem na fotky (mno…. fotky….. těm mazaninám je velmi nadnesený říkat fotky), koukla jsem zjistila, že ten čardáš byla takovej velmi mazlivej, kdy mi  šmrdlal hlavičkou o krk a ramena.

Transportovat se ovšem takhle nedá, protože při tom transportu používá šavličky, jako ukotvení  a to při letním oblečení nejni žádná hitparáda. Dost to jako bolí. Tak jsem ho pak už musela sundat a domů ťapal po svejch. Aspoň pak doma nedělal krávoviny a hnípal. Stejně jako ohaříci,  který toho taky měli dost.