Čautéé děckáá!

Hele tomu neuvěříte, fakt že ne. Voni mě vyvezli! Tam kam vzala pánčička Rumouše! Kterej si vůbec užívá různejch takovejdle zábaviček. A já? Nic. Prej s primitivem se nikam nedá jít, aniž by to bylo vo průser nebo infarkt. Aspoň že šopovat mě občas vezmou.

Až tetkon pánčička změnila názor najednou. Prej když jsem teď momentálně za tu vnímavou, že by se to mohlo zkusit, než mě to zase přejde. Jak voni můžou tvrdit, že mě to přejde, když to nevim ani já sama? Třebas nepřejde, ne? No nicméně, jak si udělala ten vejletík s Rumoušem, zrodil se jí v hlavě nápad, že tam co byli, že tam by to šlo. Mě  tam vzít. Zvlášť, když nebude úplně dobrý počasí. Páč to tam prej pak nebejvaj davy kolistů, běžců, kočárků a malých psích smetáčků. Pánik teda prostestoval, ale…. no znáte ji, nebylo mu to moc platný. Tak s očekáváním srdečního kolapsu s tím nakonec souhlasil. Musel totiž.

Pánik nastartil po obědě auto, a já jsem šla navolno košikově ven. Tam mě to pod podestou sebralo a uuuutykalááá, úútykala…..  A vrátila. A nastoupila. A vystoupila (nekošíkově už) . A sedla. A počkala. A šla. A šla….až mohla běžééééééééééééééééééééét!! Louka! Hele krásná louka a vedle druhá! Sluníčko, větřík, louka – psíbože to bylo tak prima!!! Aji jsem poslechla. No. Chvíli jsme si házeli balonky. A hele tomu nebudete věřit 😀 . Víte kdo dostal ceres??? JÁ TO NEBYLAAA, LALALALALA. Rumouš to byl!! Von! Páč zlobil, zahodil balonek a chtěl ten můj. To von mi dělá, že mě terorizuje takhle. A já teda ho musim poslechnout, to si zas netroufnu. Jenže ne vždycky, někdy mám zastání vod pánčičky. Dneska zrovna tak. Sdělila mu, že “Není tvoje! a Přines si svůj!” Jenže von spratkoval. A netrvalo dlouho a měl po spratkování, chichichííí. A pak mazal pro ten svůj, co ho nechal kilák za námi. Vona se s tím pánčička moc nemaže teda.

Z louky jsme sešli k takový zdi a tam byla branka. Branka do psího ráje. Les! Normálně les ve městě! Týžjofkááá. Hubu plnou žužlobalonku a prala jsem to mezi stromama. To jsem netušila, že les se najde i tady ve městě! Tolikatě novejch pachů zajímacích. Oujéé, to bylo! Ale pochvalovali si páníci, že i přes to je vnímám. A hraju si s nima. Všickní jsme si hráli. Já si jednu chvíli hrála dokonce na radlici!! No!! Fakt.  To pánik hodil balonka. Dopředu. A tam už ale něco kutili pánčička s Rumoušem. Jenže traktóryje letu balonku a moje dráha běhu (doufám, že stačíte zaznamenat to, jak zběhlá sem ve fyzikálních termitech) kolidovala jaksi s místem, kde se oni zdržovali. To, že pánik vyděšeně volá”POZOR, POZOR, POOOZOOOOR!!” to pánčička jako slyšela, ale páč je mozkově nedostatečná, tak ….. nic jako. Mozek asi není, či čo. A tak informace mozkovnou prolétla tak, jak to běžně probíhá u mě. A tudíž nedošlo následně k žádné reakci. A to už jsem na místo bohužel dorazila i já sama. Pánčičce jsem tak zlehýhka zavadila o lýtko. Jen co by vánek větru. Takže caajk. Ani neupadla.Jenže… ten nemožnej Rumouš tam musel tak blbě stát, no! To nezastavíte už prostě!!! Nezastavíte. Takže jsem jen sklonila hlavu a tou sem ho nabrala pod břichem a hrnula ho před sebou jako ten sníh. “Balonek, balonek, musím tam být první!” To byl můj hnací motor, že mi sedí Rumouš za krkem místo boa,  jsem ani nějak nezaznamenala. Do tý doby, dokud se poněkud naštvaně, slušně řečeno, neozval.  Netýkafka jeden, tak se trochu povozil, no a? 😀

Kousek dál byl takovej úval plnej listí a žjooofka v tom se to řádilo, čuchalo. Až jsem na balonek zapomněla a museli vyslat Rumouše, aby ho našel. Vzala jsem si ten jeho 😀 .  Páníci nás tam zlobili. Furt se schovávali za stromy nějaký, abychom je hledat museli. Pánčička měla trochu problém najít dostatečně vzrostlý kmeny. 😀 Krapítek se nám rozrostla. Tvrdí, že krzevá mě a nervy, což musí kompenzovat žrádlem. Tak hlavně, že to má na koho hodit, že jo. Každopádně tam byla bžunda. Rumouš si jel svojí kopečkovou hru a byl Blažej. Moc nechápu, co ho na tom baví? Skákat po hlavě z kopce dolů do listí. Kapek švihlá zábava.

Dole to bylo taky bombový, byl tam totiž potůček a bažina!! Bažina je boží, vydává přehršel vůní. Až jsem z toho zase ztratila balonek, pak trochu i uši. Tak mi je šla pánčička profouknout. A krapítek si přitom zráchala botičky. No aspoň zažila, jaký to je, když vám teče do bot. To já vim furt. Páč mně totiž teče do bot imrvére, jak lítám v nějakým tom průšvihu. Ale teda stačilo, že se zhmotnila  a pak jsme spolu ty uši už našly. A společně zašli na další skvělý místo. Hele – zase louka, jo? Krásná, že se tam dalo pádit a po straně – bomba! Rákosí a bažina, můj ráj! A já najednou nevěděla co dřív. Jestli ten balonek, nebo ta bažina. A tak jsem popadla balonek a utikala do bažiny. A v tom volá pánčička, že to teda nee, že mám nejdřív navalit balonek, že ho ztratim. Ahá! No to by mohla mít i pravdu, tak jsem jí poslechla, doběhla k ní, balonek jí předala a šupajdila rejdit do křoví bez něj. A vona byla celá zjihlá, jak sem šikovná, že se se mnou dá i normálně domluvit. A voni tři si šli po cestičce a já si pobíhala vedle. Ale pořád  s nima. Když mi přišlo, že si s Rumoušem hrajou moc s balonkem a já nic, tak jsem sama přiběhla a řvala jak tajfůn, že chci taky hodit.  A to vždycky pánčička vytáhla z kabeličky půlku krajíce tvrdýho chleba, a dostala jsem vyznamenání, že jsem přišla sama od sebe.

Pak jsme teda zase musely s pánčičkou vykomunikovat, jak to bude s tim balonkem, páč já bych ho nejradši měla v tom rákosí s sebou, aby si s nim nemohl házet nikdo jinej. Ale je pravda, že na něj pak zapomenu. Tož než na to myslet, tak radši fakt teda dojdu a dám jí ho. Ona mi ho nosí. Páník byl trochu jako na trní, aby se něco, někde, nějak…. a když panička velela, že se půjde až k rybníčku, tak se mu úplně nechtělo. Radši už by to točil zpátky. Byl tak moc na trní, že když Rumouš odběhnul, nezavolal na něj jako obvykle “Štajneee!” ale zavolal velmi hlasitý a briskní “RUM!” Pánčička se mu začala řehtat, že je jak alkoholik s absťákem na vycházce a tak k tomu přidal ve stejný duchu ještě “VODKA!” …a… “BECHER!” a pánčička zahulákala “MYSLIVEC!”….a….”KOŇAK!” , že prej aby to bylo stylový 😀 . No a pak že já dělám ostudu. A ještě se tomu smáli jako paka. No nic, no. Svoji smečku si nevybíráte.

Ale k tomu rybníčku jsme došli. A to byla další bomba! Protože páník vytáhnul tenisáka a mrsknul dálku. A …….. von ten rybníček je hrozná louže, takže já dělala v tý vodě výskoky jak laň a nemusela jsem vůbec plovat!!  To bylo!! Cestou od rybníčka se za náma rozběhnul takovej malej pejsek smetáček. Já jsem ho viděla už prve, ale to jsem to nechala být. Jenže jak běžel, tak jsem si říkala, že si třeba budeme moct hrát. A běžela jsem mu naproti. A pánčička zavolala “Malinkeeej, Talinko, malinkej jeee!” což je pro mě vžycky signál, že mám ubrat na temperamentu. Někdy to jde, někdy hůř. Tentokrát mi to někdo zkazil celý. Protože akorát, když tohle zaznělo, tak jsem se o sebe přerazila a hodila jsem vám takovou ale šlehu o zem, že se mi úplně zatřepalo v hlavě. Tak jsem si říkala, že se asi někdo někde zlobí a radši půjdu teda zpátky za našima.  A to zasejc měli radost.  A pak měli taky radost, že jsem poslechla a nešla otravovat lidi, co šli kolem. Nebylo to úplně z první, protože družná já jsem, to bez debaty, ale neotravovala jsem. Popadla jsem balonek a mazala zase za našima.

Prošli jsme zase tou branou a já si šla čuchat na louku. Mám ráda čuchání, to se vám vždycky tak začuchám a jsem si ve svým světě a je mi dobře. Ani jsem si nevšimla – tak jako vždycky  nějak – že už jsem tam sama. Ostatní byli už u auta. Pánik zapískal a…. jak mi to doputovalo do mozku a do uší, taaaaaaaaaaaak jsem taky utíkala k autu, proběhla jsem kolem těch lidí, co tam šli a radovala se s páníkem a pánčičkou, že jsem taková přešikovná a přehodná.  A uprostřed toho radování k nám došli ty lidi a jejich holčička se ptala, jestli si nás může pohladit a jak se jmenujeme. Tak nás pánčička představila a my se mohli družit. Mně teda držela za kšandičky, abych holčičku neporazila, ale bylo to moc prima. Já mám totiž děti moc ráda. Jen je neumím neporážet, nevim proč vždycky upadnou jak kuželky.

Hópli jsme do auta a jelo se dom. A páníci se radovali, jak prima procházka to byla, že s sebou měli dva úplně normální a docela i poslušný psy. Páník pořád říkal, že tomu nechtěl věřit, že to vyjde. A pánčička dělala ramena, že jako jasný, ne? Já si myslela svoje, ale souhlasím, že to byla bombová vycházka. Tolik zážitků a……… já nebyla vůbec na vodítku! ALE VŮBEC!!

P.S. Za dvounožce bych já osobně dodala, že kdyby ta obora nebyla skoro celá obehnaná zdí, tak si to taky nelajsnu, protože s tím pometlem nikdy nevím, kdy jí švihne v makovici. Navíc počasí takový, že moc lidí tam nebylo, nebyli jsme ani v tý centrální části, protože to by BYL propadák, to vím. A taky jsem to riskla proto, že teď momentálně je s tou kozou celkem domluva. Ono až jí zase opustí hormonální bouře s názvem “Rodím” , tak budeme zase jinde 😀 . Nicméně – Talimůra ve Hvězdě a zcela na volno- to je trošku malej zázrak 😀 .