Tenhle víkend byl zase typicky podzimně krásnej a taky bohatej na psí zážitky.

V pátek jsme po dlouhý době dofordili na chalupu bez kolon a stání, protože ukončili téměř všechny omezení na trase.  Staví nám tam tu dálnici a k mýmu smutku vykáceli pořádný kus lesa a s ním i prastarej krásnej dub. Bylo vidět, že ani stavebníkům se do toho nechce, protože ho nechali do poslední chvilky stát. Je ho velká škoda, stejně jako toho lesa. Je to smutnej pohled, když víte, jak to tam vypadalo dřív. Navíc silný listnáče na kraji dělaly oporu tenkým jehličnanům v další linii, takže ty po odhalení začly padat jako sirky, protože neustojí pomalu ani průvan. No jo no, pokrok halt.

No a my teď taky zažíváme pokrok nějakej, nebo aspoň dočasnej sasrak, protože ty jo vona je na chalupě fakt výýborná, výborná. Za tenhle víkend není jeden jedinej okamžik, kdy bych jí mohla něco vytknout. Naprosto ukázkovej pes. A zase taky nejen pes, ale i ohař.

Ukázkovým psem byla pochopitelně na zahradě, ale hlavně na louce, kde si chodí a čuchá a hlavně se co? Nevzdaluje, prostě se loncá přesně po tý louce a když se zavolá, zapíská tak…. LETÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ . Letí na první dobrou. A to se fakt nevochodí. Hodně času tam taky s Rumíčkem strávili bitkařením. On teď – asi se změnou ročního období? 😀 😀 : – má děsnou potřebu bitkařit. Ale děsnou. Furt někoho otravuje, mě, páníka, Taliprtku a kdyby byla možnost, tak kohokoliv, kdo se namane. Nejdřív se tváří a pak do vás naběhne a jednu vám flákne tlapou, pak vás obejme přední nohou a jme se s dotyčným bojovat. Oproti Tali máme výhodu, že nám neokusuje nohy a nerdousí hrdlo, jako jí 😀 . V pátek se takhle s Tali mydlili o kousek starýho hadru s uzlem v chalupě.

A na tý louce to má pochopitelně zcela jiný grády, tam k tomu ještě může přidat ty ukrutný stíhačky. Tenhle víkend se x-krát stalo, že jsme šli všichni tři společně na louku za nějakým účelem, ať už si hrát s diskem, nebo cvičit nebo tak něco a nakonec se to zvrhlo díky jeho nutkavý potřebě bitkařit v menší či větší válku plnou zákusů, válení se v mokrým listí, stíhaček, přepadovek a taky hlučení. To obstarávala teda hlavně Taliprtka, kteřá při rdoušení musí hlučet a řvát pokaždý, když po něm jde. A já vždycky stojím-což už víme 🙂 – jako ten blbeček, čumim na ně a usmívám se. Ale nejen proto, že se na to prostě ráda dívám, ale taky proto, že i v tomhle je teď změna. Tali místo toho, aby ty jejich šarvátky, při kterých je vždycky ze zahrady vyhazujeme na louku, brala jako záminku si jít obratem po svým a do “pranice” hodit vidle, jak to dělává k Rumoušovu zklámání dost čast či většinou,  tak teď se mydlí do plnejch. 

Když se nebojovalo na louce a nepáchaly se tam jiný kynologický činnostě, hrabala jsem se já v záhonu před chalupou, kde jsem původně chtěla ty jahůdky jen ostříhat. Pak se mi to nějak vymklo a já začala s mnohem většíma úpravama, kdy jsem vykopala starý kosatce, který tam zabraly už pěknou část území – však jsou tam taky dvacet let! S nima jsem vykopala tím pádem logicky i nějaký ty jahody, který jsem následně zasadila a při tý příležitosti se rozhodla půdu trochu oživit a přimíchat tam tunu přesátýho popela, piliny a novou hlínu. Tali si našla zábavu u altánu, kde v keřích zimolezu bádala nad myší populací. A!! Zde budiž Tali pochválena – vystačila si s monitoringem, výkopovým pracem se vyhnula ( pšššt, ať nás neslyší páníček, věnovala se jim pak na louce, ale… tam trošilinku dělám, že špatně vidim 😀 ) . Rumíček si taky našel zábavu…… mě! Ovšem nebádal, alébrž mě právě furt atakoval, že se budem rvát. A když jsem mu jasně naznačila, že na takový věcičky teď nemám čas, chtěl se mi aspoň teda usadit na rameni a nebo mi voblemtat gezicht. Strašlivácky otravoval. Skutečnost, že má k dispozici psí parťačku, případně kosti na ohryzávání, ho netankovala a já furt ryla v zemi ani ne tak lopatkou, jako rypákem teda. 😀 😀 . Zajímavý, za páníkem, kterej u garáže brousil starou skříňku ze sklepa a dělá z ní nádhernej kousek nábytku, tak za ním se nikdo nehrnul teda. 

S odolednem jsem si řekla, že si vyrazíme do polí. A jako první půjde Taliprtka, páč na ní chci dobře vidět, bylo k pátý hodině, kdybyhom se někde zasekly do soumraku, ať jdu pak ven s tím poslušnějším ze dvou, že jo.  Takže rohlík nakrájet, dingosuchary vzít, píšťalku a pak přišlo to nejsložitější. Oblíknout do kšandiček toho hýkajícího magora, kterej vedle mě jásal a skákal v hysterickým obloučku, že jdemeeeeeeee veeeen, jdeeemeeee, huraráááá, jdemeeeee! Je teď za tu hodnou, takže chodí celej den “nahatá” a kšandy jen, když jdeme ven úplně. Tyjo, to bylo cvičení v sebeovládání se. Na obou stranách. Páč já jsem se musela ovládat, abych zůstala totálně neutrální a ji tím pádem dovedla k tomu, že se uklidní. Brtník mi v tomhle nejde na ruku a vede si to jinak, já chci, aby se naučila ovládat sama od sebe a bez mýho zásahu, zvlášť, když na to je čas a prostor. Zvládly jsme to a ………… aaaaach lidijové zlatí, byla pak úžasná, fakt úžasná. Úvozem jsme sešly dolů, poslechla  několikrát na čekej na větší vzdálenost a počkala, zda ji pustím do zarostlé části pole pod úvozem. Pustila jsem ji tam a ráda, protože malý zajoši už nejsou a zas je to místo, kde můžeme pracovat na ovladatelnosti a snaze o lepší spolupráci. Dařilo se nám to hodně. 

Vrátily jsme se pak na cestu a udělala mi radost tím, že když se dole rozeběhla na pole po pravý straně a já ani nepípla, zastavila se, otočila a vrátila se 🙂 . Pochvala ji natolik rozradostnila, že pak vypálila na druhou stranu a písknutí částečně odmávla. Částečně píšu proto, že já jsem se otočila na patě a utíkala úvozem pryč. A…….. hle, ve vteřině jsem měla za zadkem stíhačku. Otázala jsem se krutopřísně, kde jako byla a poté šel vedle mě mírnej beránek, místo psa 😀 . Na kraji řepky jsem ji propustila a ona si šla zkoumat. Nad něčím se pozastavila u kraje pole a čučela směrem k potoku. Houkla jsem na ní ať odtama padá pryč a…………ani jsem netušila, jak dobře jsem udělala. Když jsem na tohle místo došla já, ozvalo se od potoka “Chro-chro!”…….”No do p….le!” odpověděla jsem tomu a pihel jsem rozhodně nevyslovila. Odpálila jsem se z nuly na sto ve vteřině a prchla do prostoru. Fůůůůůůůůůj, infakrt mě stíhal, ale nestačil mi.

Pískla jsem na Tali a ta k mojí radosti zareagovala, otočila to a letěla za mnou. Rohlíky vzduchem následně poletovaly, aby si je mohla pochytat. Nic se nedělo a já když jsem se vydejchala,  zhodnotila, že ještě kousek půjdeme podél tohodle kraje pole dál. V dálce jsem totiž zaregistrovala tři srnky a chtěla je použít jako výcvikový matroš. Záměrně jsem Tali nepřivolala a nechala ji jít vpředu. V momentě, kdy je zaregistrovala, daly se i srnky do pohybu. Ať poté jsem pískla a………. mohla jsem se radovat. Musela si teda udělat oblouk, aby ten adrenalinek vypustila (a já doufala, že ten oblouk zároveň ale nevyužije k nějakým svým záměrům, jak jí to občas zláká při návratu) a dostavila se za mnou. Pochopitelně za jásání, spuštění ohňostrojů a výbuchů nadšení na obou stranách 🙂 . Pak jsem si ji chvilinku držela u sebe a následně dostala velkovolno. A když říkám velkovolno, myslím opravdu velkovolno. Takovou dálku jsme si daly, že jsem si říkala, jestli jsme si neukously moc. “Tak daleko ode mne, v řepce, před tím srnky v pohybu…………. No, Koláči, to seš ranař teda!”promlouvala jsem k sobě, když jsem strkala píšťalku do pusy. A ostře hvízdla. Jednadvacet, dvaadvacet…………. JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!!!!!!!!!

MEGÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ, MEGAVÝBORNÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ BYLÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Dořítila se, jazyk na vestě a rozesmátý oči. “Ach psí boooože, ach psí boooože!! Moc Tě prosím, dej, ať je to setrvalej stav!” letěly moje žádosti vzhůru. Protože tohle je pohled na ščastnýho ohaře, svobodnýho volnýho a přitom spolupracujícího. Nedělaly jsme tentokrát žádnou velkou kynológii, vůbec, jen jsme spolu šly a já vlastně minimálně povelovala. A pokaždý to vyšlo. Úplně pokaždý. A opět, to čeho si cením velice, velice, velice – u ní převelice je, že několikrát se sama přikohátala ohlásit se. Paráda, nádhera, supr. Když si ona uvědomí, že jsme tam spolu a napadne ji příjít, rozezvoněj se zvony. Až v Římě 😀 😀 . Se tam možná divěj, že se jim splašily, ale takovou vážnost to má, tohle její konání 😀 😀 . Od určitý doby jsem prostě nemusela nejen povelovat, ale ani mluvit a když jsme pak šly úvozem nahoru zpátky k chalupě…….. šla mi po boku. Taju nadšením ještě teď, když to píšuuuuuuuuu 😀 . A nesmějte se mi, laskavě, jo?? 😀 . Jen škoda, že takhle vymazleně nedokáže fungovat doma, to je převeliká škoda.

V chalupě jsem ji předala páníkovi s hlásáním, jak skvělá zase byla a s dovětkem, že dneska už má na kontě dvě jedničky s hvjézdičkou, protože předtím, během odpoledne, když jsme byli fšicí na louce se nechala odvolat od zajíce. Musela jsem to sice potvrdit houknutím velikým, ale poslechla, takhle šikovná byla ten den. Páník pravil skepticky: “Nechval dne před večerem.” a já mu to i odsouhlasila, ale užít si to můžu, ne? 🙂 Stejně jako jsem si dopolko užila to, že když byla vypuštěná na louku a já zavolala moje oblíbený “Pipííí” tak na to zareagovala a dořítila se na zahradu. Je to pro mě taková srdcovka tohle zavolání. Volávala jsem tak na Ešusa, Bubi, Rumíčka, je to takový něžný přivolání a svědčí o něčem trošku hlubším, než jen to, že pes poslechne. Nevím jak to vysvětlit, nicméně je pro mě moc hezký, když pes na tohle zareaguje tak, jak má.  Pro mě je to o tom, že mně vnímá jinak, než jako velitele čety 😀 .

Pak jsem si šla užít s Rumíčkem. A protože už jsem věděla, že dole si to chrochtá, šli jsme na opačnou stranu pole. A já si užila toho, že mám s sebou nejen ohaře, ale taky stoprocentního parťáka, kdy se domluvíme skoro beze slov. Sám si mě hlídá a sám si i říká třeba o pokyny. Vím, že je na něj spoleh a úplně se tom rochním, jak to prase dole u potoka. Adrenalinu už bylo pro dnešek dost (páč ono některý činnosti s Tali prostě adrenalinový jsou i když dopadnou dobře). Ale ostražitá jsem vzhledem k těm prasatům byla i tak. Neposílala jsem ho tentokrát prozkoumávat břeh ani u týhle části potoka a ani jsme se za něj nevydali, protože to mi jako adrenalin přišlo 🙂 . Rumíček se trochu divil proč, ale vynahradila jsem mu to tím, že jsem ho posílala do dálky a pak mu měnila směry. A pak ho nechala zkoumat stopičky a pachy. Rozletěl se polem vpřed a já stála a v tichosti ho pozorovala. Tu svobodu pohybu. Letěl, letěl a pak to na konci pole otočil a valil bez zavolání zpátky. Abych mu trochu protáhla tělo, vydala jsem se rychle kopcem nahoru, ať si trochu v tom letu mákne a tuží svalíky. Pole je tady hodně moc kopcovitý, takže si opravdu máknul. Spokojeně si prozkoumal zbytek pole a pak už jsme se vrátili k chalupě. A……… já šla krmit lachtany 😀 😀 😀 .

Doslova. Jako já vim, že to zní divně. U nás na chalupě! Ale když jsem se na tu situaci podívala zvenčí………… tak skorem to tak prostě vypadalo 😀 . Protože……No musím to trošku zdlouhavějš osvětlit.  Na ohaříky čekaly vepřový měkký chrupavkový kosti s masem. Nevím z jaký části vepříka to je, asi nějaká část ocásku bych řekla, ale převážně jsou v tom chrupky a i ty kosti jsou takový  měkký, celý je to placatý. A tak měkký, že po uvaření se kosti rozpadají. Tyhle byly syrový a navíc hoodně obalený masíčkem. A já se rozhodla, že je nedám jen tak zadáčo, ale půjdem je s ohařiskama “vzít na procházku” 😀 😀 . Tak jako občas vodíme na procházku “kuřátka” – tedy skelety syrový. Kdy prostě popadnu do ruky dva skelety a jde se ven. Což mi hodně s Tali pomáhalo k tomu, aby se naučila si mě hlídat a přijít na zavolání. Přimělo ji to vždy držet se u nás s Rumíčkem a když jsem zavolala, nadšeně dolítla. Zpočátku jsem nosila třeba igelitku a odměňovala ji takhle na trase, kdy jsme obešli naši louku, pak chodili po cestě, kolem chalupy….. postupem času jsem přestala nosit igelitku a brala právě už jen dva skelety a odměnila je nejčastěji poté, co jsme došli zpátky na zahradu. No a dneska, že teda vezmeme ty vepříky na procházku. Nechtělo se mi to nosit v ruce a tak jsem to vzala i s tím pětilitrovým kyblíkem od smetany, v kterým maso pro ohařiska mám. Taliprtka se pochopitelně samým nadšením rozhýkala a rozštěkala. Vydávala hodně podobný zvuky, jako vydávají právě lachtani. Chybělo jen, aby začla nadšením tleskat ploutvema, ale ty nemá. Zato já měla ten kyblík a vypadala jak cvičitel lachtanů, když s nima jde na procházku. 😀 😀 . Došli jsme dozadu na louku a tam jsem oběma lachtanům předala jejich kostéčku, ať si požvejkaj a sama šla zpátky na zahradu.

Kam se k mojí nemalý radosti následně oba pěkně dostavili za mnou. Bylo ještě zbytek světla, tak jsem šla honem ustřihnout něco na záhonu v tom šeru a pak už jsme se šli všichni válet do chalupy. Teda takhle všichni, krom mojí maličkosti, protože jsem šla chystat večeře pro nás a ohařiska.