Jak jsme světili neděli :-)

Neděle je od slova nic nedělat, ne? Tak jsme to dodrželi. Skorem, páč jsme skorem nic nedělali.

Já si v  neděli řádně přispala a naopak má drahá polovina si přivstala. Připravil nám snídani a vzal ohařiska na dlouhou prochajdu. Když jsem vstala, v kamnech praskalo, na stole voněla snídaně…. tomu říkám nedělní ráno!! Hodila jsem na sebe hadry, popadla píšťalku a vydala se honem ven, že je zkusím najít. Prošla jsem louku, nahlídla do úvozu, nikde nikdo. Vydala jsem se teda cestičkou ke kapličce a na roh naší louky, tam se rozhlídnu a po chvilce……………. v dálce vidím flekatej bod, kterej se neustále zvětšuje. Až do velikosti vytlemenýho gezictu tý ohařský výtržnice, která na mě letí rychlostí Pendolína, který se splašilo.

Bez zavolání, bez toho, že by ji pánik za mnou poslal. Udělalo mi to radost převelikou. I proto, že si moc dobře pamatuju podobnou situaci shodou okolností na tom stejným místě, jen před nějakou-ne až tak dávnou dobou. Kdy to, že mě vidí, využila čistě jen k tomu, aby proběhla a mohla vzít kramle za svou zábavou. To že by mě přivítala, jako jiní psi, nebo třeba aby okem zavadila, tak to ani náhodou. Prostě jen mě vzala jako záminku utrhnout se Brtníkovi z povelu. Bylo mi to tehdy hrozně líto. Ne kvůli mě samotný, že bych jako si trvala na tom, že jak mě uvidí, musí spadnout Krkonoše, ale čistě proto, že to svědčilo o tom, že ten vztah tam prostě není. A kde není vztah, máte ty prázdný ruce. Tak tentokrát to bylo jiný dívadlo. I v tom potom, a to pochopitelně je další, co mi udělalo radost, že se ani poté nikam nevydala, ale následovala mě zpátky k Brtníkovi. Tedy zase  ostatníma, ne za svým cílem. Bez povelu, jen čistě proto, že chtěla. U ní je to převeliká změna (zda trvalá, to ukáže až čas, až jí vyšumí hormony) . Druhá věc, která mi na tom dělá radost, je skutečnost, že moc dobře monitoruje okolí smečky. Věděla o mě opravdu na hodně velkou vzdálenost. Takovou, až to zaráží. Je spíš jak chrt, který se orientuje očima. Má hodně dobře vyvinutý smysly. Čich a zrak rozhodně. Sluch občas trochu pokulhává, to víme 😀 .

Došli jsme k Brtníkovi, kterej vedle cesty opravoval malou planou jablůňku. Rumíček mě letěl přivítat pochopitelně taky a teď tam hopíkal s kusem odříznutý větve. Musela jsem mu ji hodit, abych vyhověla jeho žádosti. Tali si mezitím odběhla a následně jako vzorovaná přiběhla na běžný zavolání. To je tak fajn, tohleto! Všichni společně jsme se pak vraceli do chalupy a když si ohaříci zaběhli do mlází, aby to tam prokontrolovali, stačilo hvízdnout a mazali zpátky oba. My si šli dát tu velmi pozdní snídani a oni se povalovat na gauči. Někteří na tom gauči i vytuhli. A někteří, že Rumíčku?? ,  toho využili k tomu, že by se zkusili dát na žebrotu 😀 😀 . A když jim to nevyšlo, tak předstírali, že by si hroozně moc rádi sedli pánčičce na klín. Kašpar je to, a moc dobře to ví a dokáže to bez váhání použít. 

Pak jsme se vybatolili ven, já si vzala kávičku, páníček meltu a šli jsme si jen tak projít zahradu. Podzim prostě je krásný období. Do určitýho věku to člověk nevnímá, zajímá ho především léto a zima, což jsou velmi zábavný roční období, páč se buď plave, nebo lyžuje, že jo. A nějaký rašení zjara? Nebo barvičky podzimu? Ssst, koho by to zajímalo :D. Pak ale jednoho dne člověk najednou kouká a helemese, jak je na jaře krásně. A helemese, jak umí bejt podzim půvabnej. A že teda umí. A letos si to člověk vychutnává opravdu hodně dlouho.

Nakonec jsme se tedy k nějaký tý práci dostali, protože ji zahrada a blížící se zima vyžadují, ale bylo to takový láážo plááážo. A bylo tím pádem dostatek čas i na nějaký psí kutěníčko. A nejvíc mu vévodila tentokrát lištička o kterou si zase ohaříci řekli, když se šmrdolili chalupou. Jsem fakt ráda, že je to baví oba a tím pádem může společně podnikat něco smysluplnýho, něco co je oba plnohodnotně zabaví a na co se hlavně těší.  Ani tentokrát jsem je nešetřila a udělala jim to hodně těžký. A stejně jako v sobotu i teď jsme pak vzali ven vyvenčit vepříky 🙂 . Jen jsem teda tentokrát nechala doma ten kyblík a vzala to prostě do ruky. Což ovšem neznamená, že jsem nešla s lachtanama. Tedy s jednim lachtanem, páč Rumíček nehejká, neštěká. Jde a tiše se mi motá pod nohy, aby náááhodou, náááhodou nepropásnul ten okamžik. Jednou se o něj přerazim, když nebudu dávat pozor. Mrskla jsem jim každýmu s tou kostí vejšku, ať si to uloví a mazala jsem na zahradu. Ešivá voni pak zase fšící ti pejsci přijdou, jako včera? A přišli! A tím pádem nepřišli o nášup, kterej tam na ně ještě čekal. 

Já mezitím stihla sem tam něco ustřihnout, sem tam něco okopat a došla jsem k tomu, že prostě záhon projde proměnou. Zjara koupím traviny a záhon jimi oživím! Taková šedostříbrná kostřava tomu bude slušet. Už tam na zkoušku jednu rostlinku mám a moc se mi líbí.  A vůbec trochu ten záhon přizpůsobím suchýmu počasí, který se u nás usídlilo. A taky kameny tam zabuduju. Plánů mám habakůk. Jen je zrealizovat, páč vono s těma čoklidama, toho času je leckdy nedostatek. S každým zvlášť ven, ať to dává nějakej smysl, s každým zvlášť si pocvičit. No a máte den pryč 🙂 . Tak i teď – odpůldne už se chýlilo ke konci. Tak jsem si ještě honem před odjezdem udělala kafe, popadla košíček, ohařiska a šlo se na louku ještě pro trochu těch šípků. A uprostřed trhání a popíjení kávičky najednou koukám, že cestičkou od bývalýho wechtru k nám někdo jde. Čoklidi zpozorněli a pak, když se k nám rozeběhla černá tečka, vypálili jí naproti. Emčáááá, Emčááá na vycházce! Holky se nadšeně srazily uprostřed pole a Rumíček poctivě běžel uvítat Emičky paničku. Však ta to taky ocenila: “Tys jediná věrná psí duše!” pravila mu. A Rumouš jí za to dal stomilijounůch hubiček 😀 a pak mi nadšeně běžel oznámit, kdybych to náhodou nevědíla, že přišli Emičkovi 😀 😀 . Chvíli jsme si povídaly s Laďkou na louce a čoklidi si rotovali kolem . Obě jsme svorně konstatovaly, že teď je Tali jiná a jak je s ní supr domluva.  Já si užila ten pocit mít normální psy a psi si užili družení a honiček.  Pro Emču je fajn, že se může při prochajdě s našima vyblbnout, protože jinak moc kontaktů se psy na vesnici není. No a ohařiska přivítají takovouhle příležitost pochopitelně taky. A musím říct, že jsem hodně moc ráda za to, jak je Tali přátelská ke psům bez rozdílu pohlaví. To spíš zjezdí dotěru psího, případně ji děsně baví “terorizovat” Maxima u nás doma, kterýho sekýruje, jen zahlídne jeho jedinej chlup a má z toho srandu, ale s fenkama se kámoší do plnejch. Při její velikosti a pošahanosti jsem za tohle opravdu vděčná. 

No jo no, jenže pak už se muselo balit, zábava nezábava, odjezd se přiblížil. A protože ohařiska toho měli za celej víkend plný brejličky, usalašili se oba ve svých křesílkách v předním pokoji a následně je odmítali opustit. “Proč jako?? Vy někam jedete? No tak my tu na vás počkáme, mezitim si schrupneme, co? ” 😀 😀 Mno, museli jsme jim vysvětlit, že teď to není odjezd jen tak na chvilku na nákup, ale že by jim za chvíli kručelo v pupku a možná, až by chalupa vystydla, by jim bylo i trochu chladno. Neochotně se nechali vystrnadit a přemístili se otráveně do auta. Nechápali vůbec důvod, proč by ty křesla měli opustit 😀 . V autě oba vytuhli a doma následně pokračovali v téže činnosti.  Dobrej víkend to byl, vyloženě dobrej.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..