Tak jsme to měly s Bubrdlí v pondělí.

Brtnik se totiž rozhodl vytáhnout Rumíčka a Taliprtku na velkoprocházku do lesa. O víkendu se u nás pořádal hon na divočáky, tak jsme se nikam dál nepouštěli. A ohaříci tím pádem potřebovali upustit páru. A tak hlava rodiny 😀 rozhodla, že já půjdu s Bubrdlí, která by to nedala a oni vyrazí do lesů a posléze i do tmy. 

Rumíček s Tali fásli tedy k normoš obojkům ještě ty svítící a vypustila jsem je ven. Ať uleví útrobám, než se Brtnik řádně oblékne. Bubišku jsem zabalila do její bundičky a kšírků a že půjdeme my napřed, protože ti dva pak nechtějí s Brtníkem tak nějak jít a furt se točí za mnou. Nevěděla jsem, kudy se vydají a taky jsem nechtěla, aby třeba Tali neměla tendence za námi přelítnout silnici, tak jsme zůstaly s Bubi na naší straně a šli na konec zeleného plácku, že budeme stranou a vyrazíme, až odejdou ti tři.

Tak jsem si to teda myslela. Jenže, že jo. Já tady nejsem od toho, abych Bubině organizovala její život 😀 . A ani Rumíčkovi, ani Taliprtce, takže ti dva velmi rychle zjistili, že tam vzadu jsme a vydali se mi v ústrety. Hlavně Rumíček, protože Tali byla jištěná vodítkem, neb páník neměl pro ten den náladu na její předodchodový krávoviny. 

Rumíček dolítnul a hópnul mi radostí na hlavu. Očividně se radoval, že si nás našel a že tedy půjdeme fšicí. Tak jak to mají všichni tři rádi. A očividně se radovala i Bubrdle. Nakopla záložní motůrek a vypálila Fpřééééééééd! 🙂  Bojovala jsem za ni jako lef. Aby nám pánik neutíkal, že ona prostě potřebuje být se smečkou, že jí to motivuje. Přibývající soumrak naštěstí schoval otrávený gezichty, kterými tutově pánik v daný moment oplýval, neb on procházkuje stylem Start-cíl. Nechce se courat, nechce se zdržovat. A bylo mu jasný, že jako my budeme ty brzdy 😀 . Nebo teda………..hlavně já, protože mně kloužou nohy na každým povrchu, natož teď kdy je zem nacucaná jako houba,  všade bláto a máte se sápat do kopce. Což přesně mě čekalo a tím pádem bylo jasný, že nebudu z nejrychlejších. 

Ale pánik má pro Bubrdli slabost, takže to byl krátkej boj a nemusela jsem použít žádný podpásofky 😀 . Jen zdůraznit, že je to pro ni opravdu důležitý. A Bubi to potvrzovala i svým rychlým tempem, kdy musela ona čekat na mě, ne já na ni. Tali to táhla vepředu a Rumíček poletoval mezi pánikem a mnou a byl stejně ščastliv jako Bubišková.

Ta vždycky, když u mě Rumíček udělal plaveckou otočku a pádil dopředu, si hopíkla a taky se rozeběhla. Kopec ji, na rozdíl ode mne, rozhodně nezpomalil 😀 a byla ščastlivá. Já se pohybovala vzhůru stylem kachny indické a šmatlala v bahně zcela vzadu. A užívala si pohled na ščastlivou Bubrdli, která si zase vyrazila se smečkou. Nicméně mi bylo jasný, že přepálit by se to nemělo. Ti tři to fakt hnali celkej slušně. A tak jsem přišla s takovým řešením ve stylu Vlk se nažral a koza zvostala celá.

Když jsem se vykohátala na rozcestí, kde se cesta dělí a kde na mě všichni čekali, tak jsem k velké úlevě Brtníkově řekla, ať oni zůstanou chvíli stát a my s Bubi vyrazíme po cestě pod kostelíkem, jakože holčičí výlet :-). Oni se pak můžou vysápat sami až k tomu kostelíku, kdy v podstatě pak půjdem jednu chvíli vlastně proti sobě, my půjdeme proti všem :D. A k mojí radosti Bubinka neprotestovala. Stačilo jí, že jsme vyrazili takhle pěkně hromadně a že my si pak půjdeme už jinudy, jí nevadilo.

Hladce jsme se odpojily a já si uvědomila, že  už je tma. Že opět nemám světýlko, že ani Bubi opět nemá světýlko a uznala jsem, že to bude zajímavý 😀 . Aby nás nikdo nemohl přehlédnout a tím pádem zaskočit, pustila jsem se do těch koled. Jako vždycky. Krásnej Jéžišek Panáček vystřídalo Chtíc, aby spal a Já bych rád k Betlému…. To Bubinku nějak nakoplo a fordila to kupředu pěkně svižně. Až jsem nás pak na loukách, kde je to rozrytý od prasat, musela brzdit.

Louky jsou dost ve svahu, tak to bylo skutečně takový zajímavý.  Chvílemi krok sun krok. Aby se nám naše rezatý Pendolíno nenudilo, našlápla jsem ji po cestě nějaký to čmuchání a poté se pomalu  posouvala dopředu. Obešly jsme takhle dvě louky a na tu třetí už jsem se vykašlala, protože hrozilo, že se opravdu v tý tmě přerazím. Sníh, který by jinak pomáhal, už skorem nebyl, jen klouzavá břečka. 

Bubi si spokojeně ťapala vedle mě a sem tam se mi připomněla, že bych jako měla vydat. Pičkůta. Na posilněnou 😀 . Zdárně jsme dopochodovaly k silnici a tu – stejně jako cestu k brance přeletěla Bubi zase jako Šemík, co se zbavil Horymíra 😀 . Doma jsem stačila akorát tak nějak pošolichat úklid a už tu byl i zbytek výpravy. Bubinka byla tou dobou už sice uschlá, ale protože chce být se svou smečku, nasáčkovala se za ostatníma do předsíně a bivakovala tam spolu s nimi. Spokojená, jak prima procházku to měla. 

A já tím pádem taky 🙂