Bubinka se teď trošku tuží, holka moje!
A dělá mi radost. V sobotu si dala tu závějovitou procházku a protože v neděli hodně odpočívala, tak si asi řekla, že v pondělí s námi taky vyrazí.
Šli jsme komplet. Vyráželo se už skorem za tmy, protože ta se v tuhle předvánoční dobu dělá čím dál tím dřív a celkem slušně mrzlo. Já měla za to, že to Bubi zalomí na zahradě a půjde domů, ale překvapila holka moje.
A nejen tím, že se rozhodla netrhat partu, ale hlavně tím, že začátek pojala dosti punkově. Mají naučeno – tedy se mnou, že u branky se sedí a silnice se přechází u nohy. S páníkem ji můžou přeběhnout, když vydá povel k přecházení. A Bubrdle se rozhodla, že uplatní pánikovu verzi, když ho tam máme, že jo…. takže moje K noze jaksi prý nezaznamenala a vzala to střemhlav za silnici. A strhla ty dva s sebou. Tak co už, můžete uplatnit něco na důchodkyni? Když jste rádi za každý projev radosti a elánu? No jistěže nemůžete. Tak si prostě mávnete rukou a přeběhnete tu silnici taky.
Úvozem dolů to byl trochek adrenalin, protože to místy hezky klouzalo. Nám. Jim ne, oni všichni zatli pohon na všechny čtyři a včetně důchodkyně to rvali dopředu.
Tali až tak, že bylo nutno ji několikrát připomenout, že její akčí rádius je za hranicí našich představ 😀 Bylo to ale takový připomenutí, nepřipomenutí, páč bylo vidět, že má ohromnou radost, kterážto oslepuje její jedinou osamocenou buňku ve vymrzlé mozkovně.
Měla až takovou radost, že samou radostí musela jít pomáhat dvěma týpkům, co tam za svou zahradou opravovali něco na autě. Naštěstí oni vědí, s kým mají tu čest, takže to odmávli a Flekatou bláznivou neřešili.
Rumíček řešil závěje. Lítal ode mne k Davidovi a museli jsme oba poctivě výkopovat. Což se v mým případku dělá hůř, protože se kolem mně pohybovala začasto Bubi. Leč leckdy i pádila trošánek vpřed. A taky si se zájmem sem tam něco počmuchala. To mě pochopitelně těší, vidět, že má zájem vypadnout z domova. A taky, že jí cestou něco zaujme.
Vyšli jsme z úvozu na louky a tam už teda za nějakou dobu zastavila a zvedala přední ťapinu. Tož jsem dovýkopovala Rumíčkovi poslední hromadu sněhu a s Bubrdlí jsme to prostě otočily. Brtnik s Tali a Rumíčkem pokračovali na louky a z nich pak domů a my to vzaly s Bubi zpátky trošku jinou cestou, než jsme přišly. Neotočily jsme se do toho samého směru, ale vzaly jsme to lehounkým obloukem zpátky. A to jsem si pak říkala, jestli jsem udělala dobře.
Protože. Tohle je Brtnikova část – tedy jsou to místa, kam já tolik nechodím, on to tu má prochozený víc. A já to tu znám hlavně za světla. Tudíž jsem si chvílema nebyla jistá. A nadávala si v duchu, kvůli Bubině. Protože kdybychom zakufrovaly, nebylo by to pro ni ideální. Neměla jsem ani čelovku. A byla jsem ráda za to, že se Bubi drží u mně, protože neměla svítící obojek. A jak jsem si pak uvědomila, neměla vlastně krom kabátku nic 😀 . Ono to tedy celou tu cestu bylo spíš o tom, že já jsem se držela tý Bubinky. Páč ona to metelila domů rychlostí, která rozhodně nebyla vycházková 😀 . Takže jsem za ní spíš tak jako i letěla 😀
A do toho jsem zpívala koledy. Aby šécka ta prasata, který dychtěj nás rozcupovat, věděla, že jsme tu, ale nebojíme se 😀 😀 . Bubi se teda rozhodně nebála a smažila to třetí kosmickou domů, zvlášť, když jsme se pak napojily na původní trasu . Kolem auta s těma týpkama jsme prosvištěly tak, že jsem pak při ohlednutí jen viděla zmatenej paprsek světla, jak se marně snaží zjistit, co to kolem proletělo za kometu 😀 Resp. dvě. Dvě komety, že jo. I tohle mají obě Bubi společné, ten styl chůze. Neběží, ale vy naprosto nemáte šanci stíhat to typické ťupťupťupťupťupťup.
Bubi krouhla poslední zatáčku a už jsme úvozem mazaly kolem sousedů nahoru k silnici. Tam tedy kupodivu ukázněně zpomalila, ale pak projela brankou jako nůž a už byla u dveří do Domečku.
Ledva jsem jí poutírala ťapiny a dala jí pičkůta za statečnost, neb cestou žádných odměn nebylo a to by byla zrada, že jo 🙂 , tak už jsem slyšela Talidusání na podestě, kde stepovala stejně nedočkavě jako Bubinka před pár minutama. Vzali to asi taky smykem přes ty louky.
No a zatímco my pak byli v teple, musel Brtník bohužel ven. Jednak potřeboval lépe zateplit krecht, aby nám nepomrzla voda a taky zjistil, že čistírna zas špatně odtéká a musel to tam řešit s čerpadlem. Bylo mi ho líto. Došla jsem se zeptat, zda můžu přiložit ruku k dílu, ale tady bohužel pro mě nebylo místa. A tak jsem aspoň pořádně roztopila Pomněnku a připravila hrníčky na teplou griotku, aby pak stačilo, až přijde, dovařit jen horkou vodu a bude mít něco dobrýho na zahřátí. Páč moje domácí griotka – to je něco! No a než dorazil, šla jsem udělat ovarovou polívčičku. Spařila jsem kroupy a dala je vařit do části vývaru z hlavy, jater a jazyka.
No a………jasně! To víte, že ohaříci nepřišli zkrátka. Dostali povel k povolenému žebrání. Kdo seděl ukázněně tam , kde se smí, byl průběžně odměňován. Tu jatýrkem, tu kousíčkem kůže, tu jazýčkem….. Jen jeden hříšník musel být na chvíli ukázněn pobytem na pelíšku. Tipnete si, kdo to byl? 🙂 Nu ale jinak, samej vzornej ohař tam byl. A tak jsme si dali hodinu stolování – neboli pojídání dobrůtek z vidličky. To mě hrozně ba. Nakrájela jsem jim zvlášť na talířek a v mezičase vždy každýmu podala kousek masa na vidličce. Byli nadšení! A já se aspoň u toho vaření nenudila, že jo?
Když pak Brtnik došel domů konečně, tak byl nejen spokojenej, že se mu podařilo čerpadlo zkřehlý mrazem rozchodit a vodu odčerpat, ale taky nadšenej z připravenýho lehce vánočního griotkovýho překvápka. S ním přišel i Mouses, kterýžto zase obdržel svou porcičku ovárku a nacpal si ten svůj nenasytnej pupek k prasknutí a šel posléze upadnout do komatu.
My měli klidnej vánoční podvečer na gauči, kdy bylo všade ticho, my si pili teplou griotku a netížilo nás nic a Brtnik tiše rozmrzal 🙂