Vzhůru dolu bylo pracovní.

Byla jsem seslána do útrob sklepa, kde jsem dostala zodpovědný úkol čistit lepenku zaneřáděnou stavebníma pracema. Lepenku bylo zapotřebí vyčistit dočista do čista, aby na ni mohla býti nanesena asfaltová penetrace a následně mohlo proběhnout důkladné zaizolování. Až proběhne toto, přijede následně někdy v budoucnu auto s betónem, vykydne to tam, rozetře se to jak poleva po dortu a poté se položí dlažba, nainstaluje psí sprcháček, psí pračka a regálky. Mnoho regálků, abych měla kde si uložit svoje marmeládičky, kečůpky, sirůpky a jiný blbostě, který snad jednou zase začnu vyrábět, až bude kde to skladovat, až bude prostor čas a taky síly 😀

Mimochodem – hrozně jsem se těšila, jak si o tý pracovní dovolený zazavařuju. Něco prostě, cokoliv. A taky třeba zagriluju, když jsme díky vystěhovávání půdy konečně objevili ten életrickej malej šikovnej gril, kterej jsme dostali od mlaďasů. Jenže na to – přes deštivý počasí nedošlo, protože jsem buď tahala cihle či dělala jinou bohulibou činnost. Tak uvidíme, jak příští rok. 

Teď prostě halt dolů do sklepa a makat 🙂 . Dostala jsem inštrukce, pajcr, kterým jsem to sundávala, kyblíky, košťátko a lopatku, rukavice a mohla jsem jít na to. Ovšem před tím jsem musela projít hlubokou, velmi hlubokou meditací. Protipavoučí meditací. Stalo se totiž teď už třikrát, že byl mnou v domě objeven pavouk velmi nebývalých rozměrů. Srdnatě jsem se přinutila neřvat jako hladová jordánská kráva, ale dojít za svým mužem případně přiklopit osminohýho zločince miskou na psí žrádlo.  Když se todle najde v uklizeném, vycíděném a provoněném prostoru, co kuwa asi tak bude dole?

Hele……překvapivě nic! Asi přišli na to, že je i lepší bydlení než sklep a nahoře se jim to líbí víc 😀 Nikdo na mě nevyběhnul a tak jsem mohla hezky svědomitě postupovat, čistit, odlupovat, vymetat a radovat se z toho, jak mi práce jde od ruky. Na ty nejhorší koláče betonu a omítky jsem si ovšem povolala pana domácího, páč jsem měla obavy, abych tu izolaci nepoškodila. Ale jinak jsem si vesele čistila, čistila a posléze jsem mohla okem spokojeným spočinout po krásně vyčištěným prostoru. 

Odměnou za vykonanou práci my posléze bylo? Ta druhá část nadpisu. Neboli : A taky všichni spolu.

Páč po hodně dlouhý době jsme si posléze vyšli všichni společně na prochajdu. Bylo sice už sedm hodin pryč, ale ohaříci se do té doby poflakovali na zahradě, takže újmou, že se nemohou vyvenčit netrpěli a teplota aspoň spadla na únosnou mez. Ohařiska dostali občanky, já jsem přehodila oblečení, popadla vodítko a šlo se. Brtnik už čekal u branky.

Žádný hračky, žádný odměny, žádná práce, jen tak hezky spolu všichni jdeme a je nám dobře. A taky bylo. Ještě než jsme vyšli, bylo vidět, že nejsem jediná, kdo je nadšenej, že jdeme fšicí. Především Taliprtka se mohla přerazit, jak metala kozelce. Ostatní byli taky radostní, ale ti se umí ovládat, zato Taliprdí emoce jsou zkrátka neovladatelný stejně, jako jejich majitelka 😀 .

Vzali jsme to starým sadem nahoru a loncali se na pohodu pěšinou pod kostelíčkovým kopcem. Stín stromů tady vytváří snesitelný klima i v době největšího parna, natož teď. Všade panoval klid a mír, bylo ticho, jen káně si někde nad protější strání pokřikovala. Ohaři zkoumali zvířecí cestičky, který už zjevně někdo sem tam prošel. Aby ne, byl už podvečer a zvířena vychází na pastvu. Když jste pozorní už poznáte, díky ohařům, že tady šel někdo před chvílí a tady sice taky, ale už to bylo dýl.  Ráda je takhle v tichosti pozoruju a učím se číst, co se kolem dělo, děje. A jsem ráda, že u těch nejčerstvějších stop stačí říct jen:  “Nech to být” a jest mi vyhověno.

Bylo fajn, jak jsme se tak hezky drželi pohromadě. Jasně, začátek je vždycky nadupanej, ale tam se holt zavolá: “Seš daleko!” , případně se to Taliprdnici, která bohužel někdy trpí nemocí zvanou ucpání zvukovodů :D, zdůrazní, ale pak už jsme si opravdu hezky jen tak cárali po cestě. Určitě v tom hrálo roli i to, v jaký čas jsme vyrazili. Tou dobou už se všechno zklidňuje a ztišuje. A když nemusíte hlomozit, jako, že jsme nemuseli, stanete se součástí toho prostoru, kde jste. Hezky jsem si to užila a hezky jsem si při tom odpočinula a načerpala energii. 

Došli jsme do míst, kde by mohly být nějací ti kováři, že bych pak udělala kulajdu, ale nebylo tam ničehož. Nebo takhle, pro nás. Ale pro Taliprtku jo, běhala na špičkách v smrčině nad cestou s vysokým nosem. Bylo jasný, že v mlází bude srnčí. Potichu jsem na ní zavolala ono : “Nech to být! A poď za náma.” a ona hezky přiběhla.  Z tohodle nikdy nepřestanu mít radost.

A tak jsem domů šla velespokojená, co šécko jsem za odpoledne stihla. Popracovat na stavbě a taky si hezky ještě potom užít společnou prochajdu s bandou hodných ohařů a Brtnikem. 

Navíc se doma ukázalo, že tahle pozdní varianta venčení vůůůbec není od věci. Ohařiska si pak nacpali pupiky a popadali rázem na pelíšky. Miluju, když pak v Domečku zavládne pohoda a klid.