Vzůru dolu a taky všichni spolu

Vzhůru dolu bylo pracovní.

Byla jsem seslána do útrob sklepa, kde jsem dostala zodpovědný úkol čistit lepenku zaneřáděnou stavebníma pracema. Lepenku bylo zapotřebí vyčistit dočista do čista, aby na ni mohla býti nanesena asfaltová penetrace a následně mohlo proběhnout důkladné zaizolování. Až proběhne toto, přijede následně někdy v budoucnu auto s betónem, vykydne to tam, rozetře se to jak poleva po dortu a poté se položí dlažba, nainstaluje psí sprcháček, psí pračka a regálky. Mnoho regálků, abych měla kde si uložit svoje marmeládičky, kečůpky, sirůpky a jiný blbostě, který snad jednou zase začnu vyrábět, až bude kde to skladovat, až bude prostor čas a taky síly 😀

Mimochodem – hrozně jsem se těšila, jak si o tý pracovní dovolený zazavařuju. Něco prostě, cokoliv. A taky třeba zagriluju, když jsme díky vystěhovávání půdy konečně objevili ten életrickej malej šikovnej gril, kterej jsme dostali od mlaďasů. Jenže na to – přes deštivý počasí nedošlo, protože jsem buď tahala cihle či dělala jinou bohulibou činnost. Tak uvidíme, jak příští rok. 

Teď prostě halt dolů do sklepa a makat 🙂 . Dostala jsem inštrukce, pajcr, kterým jsem to sundávala, kyblíky, košťátko a lopatku, rukavice a mohla jsem jít na to. Ovšem před tím jsem musela projít hlubokou, velmi hlubokou meditací. Protipavoučí meditací. Stalo se totiž teď už třikrát, že byl mnou v domě objeven pavouk velmi nebývalých rozměrů. Srdnatě jsem se přinutila neřvat jako hladová jordánská kráva, ale dojít za svým mužem případně přiklopit osminohýho zločince miskou na psí žrádlo.  Když se todle najde v uklizeném, vycíděném a provoněném prostoru, co kuwa asi tak bude dole?

Hele……překvapivě nic! Asi přišli na to, že je i lepší bydlení než sklep a nahoře se jim to líbí víc 😀 Nikdo na mě nevyběhnul a tak jsem mohla hezky svědomitě postupovat, čistit, odlupovat, vymetat a radovat se z toho, jak mi práce jde od ruky. Na ty nejhorší koláče betonu a omítky jsem si ovšem povolala pana domácího, páč jsem měla obavy, abych tu izolaci nepoškodila. Ale jinak jsem si vesele čistila, čistila a posléze jsem mohla okem spokojeným spočinout po krásně vyčištěným prostoru. 

Odměnou za vykonanou práci my posléze bylo? Ta druhá část nadpisu. Neboli : A taky všichni spolu.

Páč po hodně dlouhý době jsme si posléze vyšli všichni společně na prochajdu. Bylo sice už sedm hodin pryč, ale ohaříci se do té doby poflakovali na zahradě, takže újmou, že se nemohou vyvenčit netrpěli a teplota aspoň spadla na únosnou mez. Ohařiska dostali občanky, já jsem přehodila oblečení, popadla vodítko a šlo se. Brtnik už čekal u branky.

Žádný hračky, žádný odměny, žádná práce, jen tak hezky spolu všichni jdeme a je nám dobře. A taky bylo. Ještě než jsme vyšli, bylo vidět, že nejsem jediná, kdo je nadšenej, že jdeme fšicí. Především Taliprtka se mohla přerazit, jak metala kozelce. Ostatní byli taky radostní, ale ti se umí ovládat, zato Taliprdí emoce jsou zkrátka neovladatelný stejně, jako jejich majitelka 😀 .

Vzali jsme to starým sadem nahoru a loncali se na pohodu pěšinou pod kostelíčkovým kopcem. Stín stromů tady vytváří snesitelný klima i v době největšího parna, natož teď. Všade panoval klid a mír, bylo ticho, jen káně si někde nad protější strání pokřikovala. Ohaři zkoumali zvířecí cestičky, který už zjevně někdo sem tam prošel. Aby ne, byl už podvečer a zvířena vychází na pastvu. Když jste pozorní už poznáte, díky ohařům, že tady šel někdo před chvílí a tady sice taky, ale už to bylo dýl.  Ráda je takhle v tichosti pozoruju a učím se číst, co se kolem dělo, děje. A jsem ráda, že u těch nejčerstvějších stop stačí říct jen:  “Nech to být” a jest mi vyhověno.

Bylo fajn, jak jsme se tak hezky drželi pohromadě. Jasně, začátek je vždycky nadupanej, ale tam se holt zavolá: “Seš daleko!” , případně se to Taliprdnici, která bohužel někdy trpí nemocí zvanou ucpání zvukovodů :D, zdůrazní, ale pak už jsme si opravdu hezky jen tak cárali po cestě. Určitě v tom hrálo roli i to, v jaký čas jsme vyrazili. Tou dobou už se všechno zklidňuje a ztišuje. A když nemusíte hlomozit, jako, že jsme nemuseli, stanete se součástí toho prostoru, kde jste. Hezky jsem si to užila a hezky jsem si při tom odpočinula a načerpala energii. 

Došli jsme do míst, kde by mohly být nějací ti kováři, že bych pak udělala kulajdu, ale nebylo tam ničehož. Nebo takhle, pro nás. Ale pro Taliprtku jo, běhala na špičkách v smrčině nad cestou s vysokým nosem. Bylo jasný, že v mlází bude srnčí. Potichu jsem na ní zavolala ono : “Nech to být! A poď za náma.” a ona hezky přiběhla.  Z tohodle nikdy nepřestanu mít radost.

A tak jsem domů šla velespokojená, co šécko jsem za odpoledne stihla. Popracovat na stavbě a taky si hezky ještě potom užít společnou prochajdu s bandou hodných ohařů a Brtnikem. 

Navíc se doma ukázalo, že tahle pozdní varianta venčení vůůůbec není od věci. Ohařiska si pak nacpali pupiky a popadali rázem na pelíšky. Miluju, když pak v Domečku zavládne pohoda a klid.

18 komentářů u „Vzůru dolu a taky všichni spolu

  1. Daleko horší, co se týká pavoukůch a podobných živočichůch, jsou půdy, kde je teplo a sucho. Zlatý sklepy proti tomu…

    1. Jo to je pravda!! Tam je prozatím dost vlhko a chládek, takže jsem se bála zbytečně.
      No a ti z půdy tedy teď bydlí u nás, stěhujeme furt, ale dycinky dovalej zpátky.

  2. Dávno tomu, bráchové pokládali u jednoho z nich novou podlahu ve sklepě a na chodbě. Taky ve starším domečku. Makali i přes noc a já se jim starala o catering. Všude vysazené dveře, už jsem se chystala po náročném dni spát, natřepala si polštář a pod ním (v těch bílých peřinách) byl zalezlý obrovský černý chlupatý pavouk. Nechápu jak tam vmezeřil, polštář byl těžký, nacpaný peřím. Zbytek noci jsem strávila v křesle s nohama skrčenýma nahoře, rožnutém (na ostravsku) světle a neustálém monitoringu okolí. Ta obří hovada se rozhodla přestěhovat ze sklepa do patra. Do rána jsem ještě 4x ječela jako siréna, aby přichvátal některý z bratrů odlovit další kousek. Silný zážitek.

    1. FHŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮJ NEBOHÁ KŮŮSKŮŮŮSI!
      To bych asi zemřela, tohle ne. a bojim se, že se asi před spaním tetkonc budu koukat pod polštář.

      1. Myslím, že se koukat nemusíš. Šlo o naprosto zmateného jedince. Pravděpodobně se bál víc než já. Když mu ve 100 let starém sklepě začnou bourat bejvák a chudák stařeček pabouk musí vzít všech 8 nohou na ramena a hledat si nové bydlení, zahučí do první škvíry a dokáže odkopnout i polštář, aby si zachránil kejhák. Skrýš se ukázala jako kontraproduktivní. 🙂

        1. No pevně doufám. Ono na tý střeše to bylo podobný. Taky tam sto let nikdo moc nebyl. Jako vadí mi to, ta moje fóbie, páč to vůči nim není spravedlivý.

          1. tak řeknu: nosej štěstí… ale kdo se má koukat na ty jejich vypasený černý těla 😀

          2. No právě . A nejhůř pro mne je, když se dají do pohybu, ten pohyb mi rozstřese šécko v oblasti ledvin. fakt.

          3. měla jsem ji taky a ustoupila právě až v domečku, kdy jsem uvažovala, jestli po přestěhování nezkusit hypnózu ( prý to na fobie dost zabírá), protože bylo jasné, že dům, zahrada, spousta hmyzu různého ( motýli, broučci, vosy, včely…), tento druh nebude chybět 🙂

          4. Jako jo, já jsem s tímhle taky počítala a i se na to cíleně připravovala 😀 (stejně jako na vstávání a řízení), ale někdy mne to přepere. 🙂

  3. v našem sklepě ani v hlubokém špajzu osminohové nebydlí, ba ani tam přechodně nebivakují…shledali asi, že je tam 1) tma 2) ničehož k jídlu – pro pavouka. brambory, mrkev, granule pro kočky, marmeládičky, olivy, kečupy, okurečky – nic z toho pavoukovi nejede. takže se bydlí v jednom místě nad venkovním schodištěm, v zimě v zazimovaném bazénu a jedinci estetičtí předou sítě mezi muškáty, už jsem psala 🙂 neboj, jak se zase oteplí a nebude pršet, vypadnou všichni zase do zahrady a dokulí se do domečku až s chladem. jeden takový vytrvalec předloni zimoval za obrázkem levandulového pole – tak jsem ho na jaře, když vylezl, lapila do skleničky a odnesla jsem ho do levandulí na zahradu 😀 kočky to ani nezjistily – to měl kliku.

      1. si to umím představit… naše můry spatřeného pavoučka pronásledují a pak by… jenže já jsem rychlejší 😀 kočkám vitamíny, pavouka do sklenice a ven! a jelikož se ta situace už dlouho dlouho neodehrávala, upevnila jsem si vysoké mínění o důvtipu těch osminohých tvorů 🙂 už dovnitř zkrátka nelezou 😀

          1. nojo když Mouses asi věren svému jménu nedělal s pavoukem žádné štráchy a rovnou ho utlapil. naše chlupatice si nejdřív hrají na honěnou 🙂

  4. Myslím, že už jsem tu psala o své fobii z pabouků, kterou mám od mala. Nezabíjím, v každé místnosti lapací kelímek a transport pabouka v létě ven, v zimě na ibišky na chodbě. A taky bych zopakovala rčeníčko z Pohádek Orlických hor:
    Viděti pavouka zrána věští na celý den štěstí, viděti pavouka zvečera, čeká tě radost veškerá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..