Rozhodla jsem se v podstatě hned na začátku procházky.

Pochopitelně až poté, co jsme přešli silnici. Do tý doby to je pod mojí taktovkou. Ale pak….. “Jak si řeknete, tam půjdem.”, poinformovala jsem je. A tak jsme šli. Všichni tři to střihli u hřbitova doleva. Do starýho sadu. Takže žádný louky – nejspíš teda – budem v lese. Vystoupali jsme sadem na rozcestí a tam jsem je zase nechala rozhodnout – prozkoumáme loučky, půjdeme doprava cestou pod kostelíčkem? Ne, budeme se evidentně štrachat krpálem nahoru ke kostelíčku. Dělala jsem jim cestou závaží. Všem třem. Páč se hnali nahoru, jak kdyby je tam čekal jackpot nějakej. Na mě tím pádem čekal tak leda pot, páč jsem musela taky mašírovat hodně rychle, jak mě hnali.

Nechtěla jsem je moc povelovat, chtěla jsem, aby to bylo co nejvíc v jejich režii, nicméně nahoře jsem je zastavit musela. Kam nevidím, tam sami nesmí. A……..taky jsem si potřebovala krapítek vodrfknout, dejchala jsem jak čtyři. Ne čtyři, ale spíš tak jako čtyřicet 😀 😀 .

Ale pak už na mě čekala pohodička, protože dál už je rovinka. Pokud teda se ohařiska nerozhodnou to někde zlomit a vydat se někam dolů a pak zase nahoru…. co já vím, co je napadne. Byla jsem zvědavá, kam zamíříme. Prozatím si poctivě pročmuchávali loučku u kostelíčka a tak jsem stála a v tichosti je pozorovala.

To ostatně byl můj úkol pro dnešek. Co nejvíc je v tichosti nechat být a pozorovat a následovat.

Když už nebylo co zkoumat, vydali se ohaříci všichni jednotně do lesa. Zase jsem byla zvědavá, kam zamíříme. A zase se všichni shodli, že  půjdeme pěšinkou na bukovým chrámem. Nějak se zcela jistě domlouvají, ani jeden nezaváhal. Tož já taky ne a mastila jsem za nima. Šli jsme v tichosti lesem pěkně svižným tempem, tak jak to vyhovovalo jim. Střídali se ve vedení. Hlavně Rumíček a Taliprtka. Bubrdlína občas taky vedla, ale spíš tak jako sporadicky, spíš si tak jako spokojeně ťapala za nima, občas přiběhla za mnou pro nějakou dobrůtku, když jsme na tom výletě a pak zase vypálila dopředu.

Bylo moc hezký dívat se na ně, jak si to celý vedou po svým. Klídek a pohodička. Došli jsme k rozcestí a já si říkala, jak by bylo fajn, kdybychom šli nad “vlčí” stráň.  A co myslíte?

Jasně! Jsou to hodní ohaříci. Dělají paničce doslova evidentně, co jí na očích vidí. Šli jsme skutečně nad vlčí stráň. A taky nejdřív kousek pod ní. Nadšeně mazali skrytou úvozovou cestou (kdopak tady před staletím jezdil lesem?) dolů pod stráň a jako vždy ji prozkoumali jen do určitýho půlkruhu. Do míst, která vždy zkoumají shora, opět nešli. Otočili to a mazali za mnou. 

Vyfuněla jsem za nima zpátky na cestu a o pár metrů dál se zapíkolikovala na té cestě a nechala jim volnou tlapku k bádání. Bylo to dneska všechno přece na nich a tak jsme tam bádali a bádali a čučeli v tichosti dolů ze stráně a pak zase bádali……… znovu čučeli a pak jsme se konečně taky hnuli dopředu. O pár stovek metrů jsem po dlouhé době vstoupila do jejich vedení trasy a otočila nás zpátky.

Jednak už bylo trošku načase, pokud jsme se chtěli i cestou zpátky flákat volně prostorem a pak, cesta dál pokračuje podél pole úzkou pěšinou , bez možnosti nějakých aktivit a končí – sice dál, ale u silnice. A to se mi nechtělo. Takže jsem se v tichosti natočila z cesty směrem do lesa. Nemusela jsem říkat vůbec nic. Rumíček to zmerčil a v cukuletu byl u mě. Tím stáhnul i zbývající dvě ohaří duše a mohli jsme se opět v tichosti loncat lesem dál, kam jim libo bylo.

Byli nadšení z toho, že nejdeme po cestě – ehm, že jsme celou dobu tam šli po cestě, bylo jejich rozhodnutí, ale to jim asi uniklo 😀 😀 , a pustili se do čmuchání, a rejdění. Vzhledem k tomu, že nerejdili nikam daleko, nebylo nutno nijak zasahovat. 

V jeden moment Tali značila, že je někde srnčí. A skutečně, o kus dál se dala do pohybu, do té doby, neviditelná srna. Veeeliká jako ta kráva. Až jsem si říkala, ešivá to spíš nebyla laň. Ale takhle na dálku prt poznám. I tohle byl jeden z mála bodů, kdy jsem do toho vstoupila. Pískla jsem tiše na Taliprtku a ta nadšeně mazala zpátky. Byla jsem na ni pyšná.

Převzala pak iniciativně velení a vedla nás lesem, kousek od jedné lesní pěšiny ke krmelci. Tady bylo zkoumáního, to je jasný. Pak bylo zkoumáního zase na druhé straně té pěšiny. Ale to bylo vidět, že je zkoumání velmi obezřetný. Bylo jasný, že jsme v revíru divočáků. Je zajímavý vidět, jak se to chování změní, jakmile jim vstoupíme do prostoru. A jsem ráda, že spešl Tali k tomu přistupuje velmi obezřetně. Což je pravda u ní velmi podivuhodné, že? 😀

Vyfotila jsem si tenhle chuderu strom a společně jsme se v tichosti rozhodli, že tady to se zkoumáním rozhodně přehánět nebudeme 😀 . K mojí radosti jsme vypadli a rychle změnili lokál. Zapadli jsme do části lesa, který obsadily břízky a šťavnaté borůvčí a tady to byl pro ohaří nos ráj. Netrvalo to zas tak dlouho a narazili jsme na cestu a po ní už se pomalu vraceli hezky domů z týhle báječný a  poklidný procházky, kdy já jsem se vezla a oni byli psem.

Příjemně ovenčeni a všichni zrelaxováni jsme pak přepadli stavebně kutícího Brtnika a šli jsme si dát siestičku. Zasloužili jsme si ji my i on. 🙂