Ta středa byla opět dnem, kdy počasí přálo tomu, aby dorazili tesaři.
Myslela jsem si, že už nastane fáze instalování paropropustný, nebo parozábranný – nevim prostě – nějaký fólie důležitý. Aspoň jsem to tak předtím pochopila, ale evidentně špatně. I dneska se inštalovaly trámy a trámky. Protože! Protožeeee – a na to já jsem zapomněla, je zapotřebí udělat střechu taky nad tou naší nově vzniklou verandou 😀 . A propojit to s tou střechou velikou. A tak zase tesaři lítali po vejškách a řezali a vrtali a přibíjeli a……….no vůbec, bylo rušno.
Aby jim to líp vodsejpalo, uvařila jsem jim zase na přestávku kávičku a připravila bábovku. Kafe jsme si dali fšicí hromadně na zahradě, páč bylo hezky a vlídno a tak se taky tlachalo. A taky ohaříky mudlalo. Vypustila jsem je záměrně, aby si užili tý společnosti taky, když jsou jinak zavřený. Já pro ten den neměla zatím nějakou stavební práci, tak jsem si doma aspoň zkusila uvařit ze zbytků mýdla Sprchové máslo. Výýýýživné, abych tak správně citovala název výrobku. A musím říct, že mě to prozatím nadchlo, je to supr konzistence. A nepotřebujete k tomu nic jinýho, než 100 g zbytků mýdla, který nastrouháte. Nalejete na to v misce 200 g teplý převařený vody, zakápnete éterákem a necháte 30 min. stát. Pak přidáte 80 g olivovýho oleje a šleháte do hladký máslový konzistence. Na omak je to moc přijemný, ruce jsem si s tím už myla a je to fajn. Jsem zvědavá, až se půjdu večer mýt, jak budu spokojená. Zatím, jak říkám, dobrý.
Přesně v momentě, kdy tesaři střechu zakryli a odjeli, spustil se zcela nepřekvapivě déšť. A lilo a lilo, poměrně dost jako. Tak jsem ohaře poiformovala, že to dneska na nějaký extra courání nevidím.
Oj jak jsem se mýlila!
Déšť pak na chvíli ubral na síle a tak jsem nás vytáhla ven. Že jen tak kolem komína pocouráme. Mno…. máme asi zatraceně velkej komín, protože domů jsme se vrátili až skorem za dvě hodiny. A byla to moc fajn procházka. Nechala jsem to na nohouch, kam nás ponesou. A zanesly nás nahoru, starým sadem a pak dál až ke kostelíku. Zpočátku jsem si trochu zabruslila, protože v sadu byla cesta značně rozbahněná a musel člověk hledat aspoň kousilííínek trávy, malinkatej drn, aby mohl jít dál. Ale pak už kupodivu pohodička
A i ohaří pohodička, protože se to šécko pinožilo kolem mně a když se někdo…. no někdo, sválně, kdo asi, že jo… hnal víc dopředu, stačilo zavolat a bylo to. Říkala jsem si, že zajdeme k dubu u Kikiny (neboli k dubu, kde má hnízdo strakapoudice zvaná Kikina, dle specifického volání Kik-kik), ešivá tam nenajdeme už nějakýho toho hřiba. Ale bylo to tam tou dobou ještě prt.
No, prt………….to není tak docela pravda. Bylo tam totiž krásně. I přes ten déšť, který touhle dobou byl už v lese silnější než venku. To říkávála máma, že v lese prší dvakrát a taky dvakrát víc. Nejdřív prší, jako že prostě prší, ale po nějaký době začnou stromy vodu shazovat. A tak, zatímco zpočátku je fajn, že je člověk krytý stromy, po určitý době se tahle výhoda překlopí do nevýhody a vy se koupete a koupete. Teda sprchujete.
Nám to ale nikomu nevadilo. Moc hezky se nám couralo bukovým chrámem. Neměla jsem s sebou nic než vodítko. Žádný hračky, žádný odměny, prostě jsme si jen tak štrádovali a užívali si deštnýho bukáče, neboli bukovýho lesa. Já očima furt šmejdila v listí, jestli náhodou něco. Tak ani náhodou 😀 . Ale co voni uřčo ty houby už zanedlouho porostou. A tak jsme se prostě radši courali. Já čučela a ohaříci čmuchali. Panoval klid a mír, nikde nikdo, jen šumění vody v korunách. A pak i čvachtání vody v botách, když jsem čučela moc a nevšimla si kaluže! Taková krása! Kaluže v lese. Víte kolik let už nebyly? Sválně, zkuste si to uvědomit. Dřív i když bylo hezky, byly v lese kolikrát kaluže hrozně dlouho, i žáby se tam líhly. Tetkonc? Kulovaný tak leda. Ovšem o tý naší pseudodovolený pršelo tak, že kaluží byl fšade dostatek.
Spustili jsme se úvozem plným listí a klacků /chůze tady za deště je fakt něco/ dolů na cestu a z ní jsme sešli ke koňským loukám. Ohaříci kroužili ščastlivě mokrou trávou a netížilo je nic. Když jsme naši procházku začínali, potkali jsme se tam s majitelkou těch ščastlivějších koníků, kteří mají výrazně lepší zázemí. Teď když jsme se vraceli, byla o kus dál zase majitelka koní na druhých pastvinách, kde to tak idylický teda není (mimochodem všimli jste si, jak se koně a jejich pastviny množí jak houby po dešti? ) . Pozdravili jsme se, já propochodovala s ohaříkama u nohy a za pastvinou jim dala zas volno. Zastavila jsem je až u silnice, kde jsme zase museli spořádaně přejít.
Ohaříky jsem vytřela dočista do čista a poslala je na pelíšky. A na mě už čekala stavební šichta. Nakýblovala jsem maltu z míchačky, vyčistila míchačku taky dočista do čista, umyla zednický náčiní a…………šla makat do kůchně. Protože jíst se taky musí, že jo.