Rozhodla jsem se v podstatě hned na začátku procházky.
Pochopitelně až poté, co jsme přešli silnici. Do tý doby to je pod mojí taktovkou. Ale pak….. “Jak si řeknete, tam půjdem.”, poinformovala jsem je. A tak jsme šli. Všichni tři to střihli u hřbitova doleva. Do starýho sadu. Takže žádný louky – nejspíš teda – budem v lese. Vystoupali jsme sadem na rozcestí a tam jsem je zase nechala rozhodnout – prozkoumáme loučky, půjdeme doprava cestou pod kostelíčkem? Ne, budeme se evidentně štrachat krpálem nahoru ke kostelíčku. Dělala jsem jim cestou závaží. Všem třem. Páč se hnali nahoru, jak kdyby je tam čekal jackpot nějakej. Na mě tím pádem čekal tak leda pot, páč jsem musela taky mašírovat hodně rychle, jak mě hnali.
Nechtěla jsem je moc povelovat, chtěla jsem, aby to bylo co nejvíc v jejich režii, nicméně nahoře jsem je zastavit musela. Kam nevidím, tam sami nesmí. A……..taky jsem si potřebovala krapítek vodrfknout, dejchala jsem jak čtyři. Ne čtyři, ale spíš tak jako čtyřicet 😀 😀 .
Ale pak už na mě čekala pohodička, protože dál už je rovinka. Pokud teda se ohařiska nerozhodnou to někde zlomit a vydat se někam dolů a pak zase nahoru…. co já vím, co je napadne. Byla jsem zvědavá, kam zamíříme. Prozatím si poctivě pročmuchávali loučku u kostelíčka a tak jsem stála a v tichosti je pozorovala.
To ostatně byl můj úkol pro dnešek. Co nejvíc je v tichosti nechat být a pozorovat a následovat.
Když už nebylo co zkoumat, vydali se ohaříci všichni jednotně do lesa. Zase jsem byla zvědavá, kam zamíříme. A zase se všichni shodli, že půjdeme pěšinkou na bukovým chrámem. Nějak se zcela jistě domlouvají, ani jeden nezaváhal. Tož já taky ne a mastila jsem za nima. Šli jsme v tichosti lesem pěkně svižným tempem, tak jak to vyhovovalo jim. Střídali se ve vedení. Hlavně Rumíček a Taliprtka. Bubrdlína občas taky vedla, ale spíš tak jako sporadicky, spíš si tak jako spokojeně ťapala za nima, občas přiběhla za mnou pro nějakou dobrůtku, když jsme na tom výletě a pak zase vypálila dopředu.
Bylo moc hezký dívat se na ně, jak si to celý vedou po svým. Klídek a pohodička. Došli jsme k rozcestí a já si říkala, jak by bylo fajn, kdybychom šli nad “vlčí” stráň. A co myslíte?
Jasně! Jsou to hodní ohaříci. Dělají paničce doslova evidentně, co jí na očích vidí. Šli jsme skutečně nad vlčí stráň. A taky nejdřív kousek pod ní. Nadšeně mazali skrytou úvozovou cestou (kdopak tady před staletím jezdil lesem?) dolů pod stráň a jako vždy ji prozkoumali jen do určitýho půlkruhu. Do míst, která vždy zkoumají shora, opět nešli. Otočili to a mazali za mnou.
Vyfuněla jsem za nima zpátky na cestu a o pár metrů dál se zapíkolikovala na té cestě a nechala jim volnou tlapku k bádání. Bylo to dneska všechno přece na nich a tak jsme tam bádali a bádali a čučeli v tichosti dolů ze stráně a pak zase bádali……… znovu čučeli a pak jsme se konečně taky hnuli dopředu. O pár stovek metrů jsem po dlouhé době vstoupila do jejich vedení trasy a otočila nás zpátky.
Jednak už bylo trošku načase, pokud jsme se chtěli i cestou zpátky flákat volně prostorem a pak, cesta dál pokračuje podél pole úzkou pěšinou , bez možnosti nějakých aktivit a končí – sice dál, ale u silnice. A to se mi nechtělo. Takže jsem se v tichosti natočila z cesty směrem do lesa. Nemusela jsem říkat vůbec nic. Rumíček to zmerčil a v cukuletu byl u mě. Tím stáhnul i zbývající dvě ohaří duše a mohli jsme se opět v tichosti loncat lesem dál, kam jim libo bylo.
Byli nadšení z toho, že nejdeme po cestě – ehm, že jsme celou dobu tam šli po cestě, bylo jejich rozhodnutí, ale to jim asi uniklo 😀 😀 , a pustili se do čmuchání, a rejdění. Vzhledem k tomu, že nerejdili nikam daleko, nebylo nutno nijak zasahovat.
V jeden moment Tali značila, že je někde srnčí. A skutečně, o kus dál se dala do pohybu, do té doby, neviditelná srna. Veeeliká jako ta kráva. Až jsem si říkala, ešivá to spíš nebyla laň. Ale takhle na dálku prt poznám. I tohle byl jeden z mála bodů, kdy jsem do toho vstoupila. Pískla jsem tiše na Taliprtku a ta nadšeně mazala zpátky. Byla jsem na ni pyšná.
Převzala pak iniciativně velení a vedla nás lesem, kousek od jedné lesní pěšiny ke krmelci. Tady bylo zkoumáního, to je jasný. Pak bylo zkoumáního zase na druhé straně té pěšiny. Ale to bylo vidět, že je zkoumání velmi obezřetný. Bylo jasný, že jsme v revíru divočáků. Je zajímavý vidět, jak se to chování změní, jakmile jim vstoupíme do prostoru. A jsem ráda, že spešl Tali k tomu přistupuje velmi obezřetně. Což je pravda u ní velmi podivuhodné, že? 😀
Vyfotila jsem si tenhle chuderu strom a společně jsme se v tichosti rozhodli, že tady to se zkoumáním rozhodně přehánět nebudeme 😀 . K mojí radosti jsme vypadli a rychle změnili lokál. Zapadli jsme do části lesa, který obsadily břízky a šťavnaté borůvčí a tady to byl pro ohaří nos ráj. Netrvalo to zas tak dlouho a narazili jsme na cestu a po ní už se pomalu vraceli hezky domů z týhle báječný a poklidný procházky, kdy já jsem se vezla a oni byli psem.
Příjemně ovenčeni a všichni zrelaxováni jsme pak přepadli stavebně kutícího Brtnika a šli jsme si dát siestičku. Zasloužili jsme si ji my i on. 🙂
Kdepak se toulá Mouratec?
Chodí ještě domů na večeře? Na stavbě je pro kocourka asi příliš rušno.
Mouratec si užívá léta. Přijde nás přivítat, když přijedeme – ne vždy, leckdy chrápe babičce v posteli 😀 , pomrcasí se kolem a zase jde. Pak přijde večír na dlábes, pobude a jde – výjimečně si dáchne a než jdu spát, jde zase rajzovat. Ráno vždy připraven na servírování snídaně 😀 . Takže zatím dobrý, zvládá to.
to je hezky, jak si to sami ridili 🙂
a co kdyby chteli kazdej jinam? usmernovala bys je nejak?
Ne, nechávala jsem to všechno na nich, oni se opravdu střídali v tom vedení a kdo vedl, tam se šlo, panovala shoda. Jsou smečka, nerozdělí se nějak výrazně, jeden třeba sejde z cesty kousek, zkoumá si svoje, ale pořád je s námi. Na loukách ale tam bych to musela trošku přikočírovávat, páč Tali jak má rozhled má tendence – sice v rámci směru, ale na můj vkus nevhodně – si jít trošku po svým. Ale v lesích se držíme pohromadě.
Psi to mají moc rádi, když si můžou venčení vést po svém (ti vychovaní, Tali dlooouho tuhle výsadu neměla :D) . Protože jak říkám, i když je ten pes poslušný a chodí navolno, tak mu stejně pořád říkáme, co má dělat. Takhle můžou být naplno psem,smečkou.
tohle je jedna z věcí co neumím…
vím,že se to doporučuje,je to v té knížce o tom psím enričmentu-se to píše jinak,ale vyčerpalo mě vaření:-)),tak tam to taky píšou,
ale mě to nějak nejde…..
jednak se teda přiznám ,nevím jestli se to vztahuje na chození po cestičkách?
jelikož po polích s něma nechodím,louky tu nejsou,a v lesích můžou chodit jen po cestičkách,obzvlášt zarostlým,-kvůli česání….jelikož obalenej knírač včšema těma travinama je peklo…
takže když s něma jdu na volno,tak oni se vlastně ptají na cestu,neumí chodit nějak sami,i když třeba v lese,jim nechám vybrat cestičku a když jdem okruh lípa-kolečko v lese a hájenka a dom,tak to si valí od oobrázku,směr pak hájenka a dolů-ale to jdou prostě dom,ale tohle to neumí,že bych vyšla a kam se pude?
nevím,jestli jsou tak vycepovaný…
nebo tím,že já bud jdu,nebo s něma něco dělám,nebo sedím čučím-na vyhlídce někde,al to zase moc nechci aby si blomcali nějak,tak mají většinou čekej,jako hezky se to čte,ale já tohle neumím,a mí psi taky ne…škoda….
Vida, tak ono se o tom píše dokonce odborně? Já si to kdysi vymyslela sama s Ešátorem. Bylo hezký vidět, jak se do toho ponořil, vždycky se otočil, pro kontrolu, zda jdu za ním a pak zase šupajdil. Takhle to má i Rumíček. Na tom psu je vidět, že je uvolněnej a leckdy i hrdobec. Jak to dělám nevím, prostě předám velení 😀 .
edit – Ešátora a Rumíčka to vlastně nejvíc asi bavilo po sídlišti. To jsme vždycky křižovali sem a tam, tak jak se jim chtělo a oni potřebovali.
Vžil se pro to pojem “sniffari”. 🙂
No vidíš, to jsem ani nevěděla 🙂
jo,píše se v tom v té knížce-Ten NEJ život pro vašeho psa
a je to právě o obohacení života psa-hooooodně zjednodušeně-jednak aby pes žil jako pes-takže se má nechat venku čmuchat,pokud to jde tak válet,hrabat a právě občas nechat vést na procházce,
jsou tam hodně čmuchací hry-protože čmuchání je pro psa jedna z nejpřirozenějších činností…
na tu knížku mě dala tip Odetta,je zajimavá,jednak si tam člověk najde tipy jak psovi obohatit život,volný čas,je tam vysvětlení,co proč jak…..,
prostě je to o tom,jak psovi zpříjemnit,zlepšit život nejen hraním,cvičením,vycházkama….