V pondělí po prvním adventním víkendu jsme to měli zase rozlítaný.

Já teda doslova 🙂 , ale k tomu později. Hlavním bodem bylo, že Brtnik byl objednaný s Taliprtkou na veterinu. Shodli jsme se s panem dochtorem, že halt se těm antibiotikům nevyhneme, protože Tali se svou psychopotřebou blemtání si zase rozblemtala tlapajznu a tentokrát to dohojení není jen tak. Ono popravdě v tom určitě hraje roli i to, že jsme doteď prostě bivakovali v těch ne úplně ideálních podmínkách. Takže po ovenčení se jeli podívat za naším panem veterinářem.

A já s vižlí frakcí zůstala doma. I když ponejprv zůstala doma především vižlí frakce. A neplánovaně déle, než jsem si plánovala 😀 . Protože – ale to zkrátka už vypovídá o stavu mojí mysli…… protože, když jsem na poště převzala obě svoje zásilky a naopak jednu – pro Mirku D. – odevzdala k odeslání a došlo na placení služeb…….. jsem místo platební karty vytáhla sice taky kartu, ale ……šalinkartu. E?? 😮 😮 . Ach jo, takže nic, timdle fakt nezaplatim! Ootočka – ešče, že je paní pošmistrová tak v pohodě – a vyběhnout z vesnice úvozem k nám domů. V úvoze už na mě čekal Mouses, který mi dělal doprovod cestou tam. Číhal teď za lavičkou a když jsem probíhala kolem něj, vypálil a zakousnul mě. Ščastnej jako blecha, že mu to tak dobře vyšlo. Doběhli jsme k brance, za ní hupsnul do kontejneru se sutí, aby zaútočil znova. Blásen je to. 

Mezi dveřma jsem rychle odkopala vižli frakci, prořítila se Domečkem a jala se štrachat, kde mám tu zpropadenou kartu. Pochopitelně, zakrámovaná až dole v kabelce. Otočka a sprint zpátky. U branky se ke mně zas připojil Mouses, coby doprovodný vozidlo. Či spíš motovidlo!

Páč po přeběhnutí silnice k sousedům jsem na kraji úvozu zjistila, že mi chybí jedna podstatná věc. Mobil. Ne, že bych bez něj nemohla dýchat, to vůbec. Kdo mě zná, moc dobře ví, že leckdy se mi dovolat, je umění, protože zkrátka nevím, kde ten zázrak techniky leží. Ale…. onen neoblibovaný zázrak techniky má v sobě něco, co jsem momentálně dost potřebovala. Baterku. Abych si s ní mohla posvítit na cestu. Protože v úvozu jest tma, světlo nikde. No ale vracet se přece nebudu, to bych se zase zdržela. I vyrazila jsem statečně do tmy, kdy mi pohyb komplikoval právě motovidlo Mouses, co se mi motal furt pod nohy. Pak se konečně rozběhl a já mohla podle jeho bílých ťapiček usuzovat, kde asi tak vede cesta. A doufat, že jde fakt po cestě a já neskončím někde zašmodrchaná v křoví. Stylem krok sun krok jsem postupovala tmou dopředu. Až jsem se došourala ke kameni paní Doušový  (ten kámen jsem si pojmenovala po naší milé paní sousedce, která mi jednou u kafe vyprávěla jak úvozem letěla, když byl manžel nemocný a o ten kámen se přerazila, sedí tam tedy už drahně let – ten kámen 😀 a já se o něj už několikrát přerazila taky, protože lítám stejně jako paní sousedka). Tam už bylo trochek světla a tak jsem mohla zrychlit. Doběhla jsem zpátky na poštu a tam jsem zjistila, že bych zasejc potřebovala ten mobil, abychom mohly znovu s paní pošmistrovou zadat ty kódy k balíkům. E? 😮 ..už neee, už to nevyběhnu. Nemusela jsem, stačilo, že si pamatuju číslo svojí občanky, které bylo nutné zadat do systému. Supr. Takže to máme cajk a balíky putovaly na druhou stranu přepážky. Zatímco paní pošmistrová odbavovala balíček pro Mirku D. , já jsem rozbalovala jeden z balíků. Páč dva obří balíky rozhodně nepoberu. To mi bylo kupodivu, při mém mentálním rozpoložení jasný hned na začátku a tak jsem inteligentně vzala na poštu obr rrrramštajní batoh a tašku, do kterých jsem hodlala uložit obsah toho těžšího balíku. Chválila jsem se, jak sem byla prosíravá. Jen do momentu, kdy jsem batoh zvedla, byl neuvěřitelně těžkej – aby ne. Naobjednala jsem toho poženhnaně pro Brtnika na adventní balíček a pro ohaře, protože měli v germánským éšopu zrovna v akci konzervy pro psy. Tak jsem vzala několik mnoho velkých konzerv, abych si teď mohla nadávat do idiotek.

Rozloučila jsem se s paní počmistrovou  a zatěžkána asi tunou v batohu se plouhala vstříc domovu. Za normálních okolností bych zabrala, abych byla co nejdřív doma a mohla tu tíhu shodit, ale jaksi nedostatek světla v úvozu tomu úplně nepřál. Opět krok sun krok jsem se šinula hore. Teď ještě o něco zpomalenější, neb mi bylo jasný, že ten lotr babinskej pruhatej na mě bude někde číhat, aby mě mohl přepadnout a zardousit. A já se nechtěla leknout a bacit s sebou do bahna. Taky jo. Nejdřív jsem se teda spletla a pohovořila k jakémusi odpadku na cestě, abych mu sdělila, že to má marný, že jsem ho odhalila. Odpadek kupodivu nic, bylo mu to jedno. Vyšel až druhej pokus. To už za tím drnem opravdu lotr pruhatej byl. Nicméně taky mu bylo jedno, že jsem ho odhalila a s výskokem mě letěl zardousit i tak. Pako jedno. Radostně běžel napřed.

Když jsem se vysápala za ním nahoru, rozhodla jsem se, že když už jsem ten batoh vláčela na ramenou takovou dobu, že přežiju ještě jedno malý zdržení na cestě domů. Ale DŮLEŽITÝ ZDRŽENÍ.

A tím se dostáváme konečně k tomu  nadpisu dnešního článku. K nečekanýmu dárku. Kterej mi udělal nejen neskutečnou radost, ale taky mě dojal. Doopravdy. Našla jsem ten dárek, když jsme dorazili domů z práce. Visela přes branku igelitka a v ní byl nějaký kalendář a….. adventní věnec!! Zelenej!! Někdo mi daroval zelenej adventní věnec!!! Já mám zelenej adventní věnec! Roky vyrábím věnce pro ostatní a tohle je můj první darovanej, kdy ho někdo vyrobil pro mě. A navíc v momentě “nouze”, kdy já sama mám prt. Zvlhly mi oční bulvy. A protože u něj byl i ten kalendář, odhadovala jsem, že to byla asi Dennyky, která kalendáře každoročně vyrábí (a já nevděčnice si ten loňskej, pro samý stavění ani  nevyzvedla 🙁 ). Jela asi koukolem, když jeli vyzvednou kočénku, nebo ji někam odvézt nebo co, furt s nima někam lítá,  a nechala mi to tady jako překvápko!! Tooo sem měla radost.

Ale spletla jsem se. Když jsem rozbalila kalendář, bylo jasný, že Dennyky v tom prsty nemá.  Na titulce byl můj oblbíbenej Langoš – neboli Jiří Langmajer a nějaká dívka. Uvnitř spousta dalších známých osobností a vždy do dvojice s nimi někdo – kdosi. Když jsem se podívala na ty neumělé podpisy, začalo mi to pomalu nějak docházet. A docvaklo mi to, když jsem prozkoumala víc tu igelitku, kde byla cedulička a na ní napsáno : Děkujeme moc, Vlaďka. Protože písmo neodpovídalo kamarádce Vladěnce, která shodou okolností taky ví, jak jsem smutná z toho, že věnce nemám a tak mohla taky udělat přepadovku, musela to být jedině sousedka Vlaďka. A…….ta pracuje ve speciálním zařízení, pro handicapované klienty. A my je s Brtnikem pravidelně tak trochu sponzorujeme. Aby měli na výlety, akce a  tak. Prohlídla jsem si ceduličku umístěnou na věnci a ty oči my zvlhly pořádně. Opravdu to bylo od nich. Myslím, že málo co, mi letos udělalo tak intenzivní radost. I proto, že ten věnec vyráběli právě oni sami. A je mocinky moc krásnej!!  A stejně krásnej je i ten kalendář. Musím říct, že z toho vůbec nekouká komerce, ale to, že ony celebrity a paní fotografka si na ty lidičky udělali skutečně čas a je v tom srdce. Ne nějaká prvoplánovitost.  Takže se můžu těšit, že si ten kalendář někde, kde ho budu mít na očích, pověsím.

Tudíž jsem nutně musela jít hned za Vlaďkou a říct jí, jak velkou radost mi fšicí udělali. Batoh nebatoh. Jediný obavy jsem měla o Mousese, který se rozhodl, že jde se mnou a činil tak prostředkem silnice, jak kdyby mu to tam celý patřilo. Což vlastně i patří, jemu totiž patří šécko. Vlaďka byla doma a tak jsem jí hnedle mohla říct, jak mě zachránili. Nemusím hnedle motat věnce, už jeden máááám! A takovej krásnej. A tak mě vlastně pak už ten batoh ani tak netížil. 

I když doma, jsem se pak vznášela, když jsem náklad sundala. Honem jsem to začla šécko vybalovat a štelovat na stůl, aby až přijede Brtnik, měl adventní překvápko. Hezky jsem to naaranžovala ty germánský dobrůtky, ovázala červenou pentlí a mohla se jít věnovat domácnosti. 

Pro tenhle den jsem měla důležitej úkol – potřebovala jsem zjistit, jak peče moje nová trouba Božena /u nás je šécko Božena, protože na Bosch nedám dopustit/, ešivá já v ní budu umět péct.  Vyzkoušet jsem se to rozhodla na psích sušenkách, který jsem vyrobila z obraného materiálu z vepřových nožiček, který jsem umixovala s vajíčkem, majoránkou, paprikou a polohrubou moukou. Trouba už byla vypečená, tak jsem ji jen mohla nechat nahřát na 180°a dívat se, jak nám to spolu s Bóžou půjde. A helejte jde nám to dobře. Myslím, že cukroví by mohlo vyjít krásně, když ty sůši dopadly na výbornou, ne?

Mno a zatímco já jsem se pinožila s těstem, dívala jsem se s úsměvem na Bubišku, která byla velmi zaujatá mým novým adventním věncem. Proč je tak zaujatá jsem zjistila posléze. Ta čůza rezatá, důchodkyně jedna loupeživá, tam potichoučku ublemtávala perníček. Což mi vůbec, ale vůbec nedošlo, že by mohlo nastat. Koza Róza jedna. Odehnala jsem loupeživou stařenu na pelech a rozhodla se dát věnec do bezpečí na parapet k oknu. Tady bude ochráněn. 

Leda tak kulovaný, jakmile se dostavila pacoška flekatá, okamžitě identifikovala, že v místnosti přibylo něco k sežrání a po krátkém přivítání se, začala jezdit s hlavou nahoru kolem okna. Tak nic, vy kradařky, věnec já nedám! Tož z bezpečnostních důvodů je prozatím ta krása v kópelce. Je krásnej, že jo?