Velikonoční čas nám dal příležitost věnovat se krom stavění i tý chalupě.

A tak jsme se tam v sobotu a v pondělí vydali znovu a opět jsem se řízení ujala já. Musela jsem využít toho, že moje vlastní já do toho jde dobrovolně a s nadšením. Asi vliv jarních dní nebo co, ale fakt jsem se na to řízení těšila. Já! 😮 Brtnik to pochopitelně jen kvitoval a já se snažila jezdit jako profík. A to prosím až dokonce i na chalupu naší úvozovou cestou, kde se mi vždycky svírá žaludek, abych auto nerozbila.  A nerozbila!! Ani jeden z těch dvou dní, kdy jsem nás tam přepravovala. Jsem vždycky moc ráda, když se do řízení hrnu vnitřně sama.

Na zahradě se pak řádilo jak …..ne deset, ale sto čertů. Protože práce pochopitelně víc jak na kostele. Ale už to bylo nastartovaný, uuuž to byl lepčejší pohled, než minule. A ……hlavně jsem taky byla ozbrojena! Přivezla jsem si s sebou………………dělo! 😀 No, ne úplně dělo jako, to bych toho pak po jeho použití musela uklízet mnohem víc a zakládat celou zahradu znovu se mi nechce 😀 , ale  v přeneseným slova smyslu, i když nejen to. Ono to tak trochu jako dělo vypadá, ale taky dělo v tom smyslu, že se s tím dobře maká a má to výborný výsledky.

Můj přítel – vysavač na listí. Jistě, když se do toho nasoukám, vypadám, jak hlavní hrdinka filmu Krotitelé duchů XXX 😀 navíc po sto letech, ale je to vysoce funkční věcička. Jen si vždycky zpočátku musím zvyknout na tu trošku složitější manipulaci v momentě, kdy musím vysypávat nasyslený listí, ale jinak……….. supr věcička. Vak na listí totiž máte na zádech, takže v ruce nesete jen váhu přístroje – a teda taky to není úplně lehký jak sušenka, ale zvládá se to.  Zvlášť, když vám to jinak ušetří spoustu námahy – spešl v záhonech. A nejvíc v těch, který jsou v kačírku. Kde bývá toho listí víc než požehnaně a čistit to, je vždycky vážně něco.

Teď jsem to měla skorem na brnkačku. Brtnik mezitím máchal hráběma a tak nám to šlo pěkně od ruky. Ohařiska se dílem zabavili sami, dílem jsem jim dělala animátora já, když jsem šla vysejpat to listí. Víte co je na tomhle mým technickým přítelíčkovi největší bomba? Že von je tak mocinky moc čikovnej, že sešrotuje to listí natolik, že jeho objem xnásobně pomenší!!! A to je supr detail.

Další supr detail pro mě osobně je – že nemám ruce doškrábaný jak od kočky. Páč – mám levandulový záhon. A když ostříháte levandulové keříky, potřebujete z nich a zpod nich dostat spoustu listí a to pak vždycky skončím s dodrápanejma, krvavejma rukama. Jo, jasně-rukavice! Vim. Ale………jako nedbám. A hlavně ani nemůžu. Protože prostě s těma rukavicema – i těma holčičíma tenkýma – jsem já nemotorná, nesebéřu téměř nic, pak mi to dlouho trvá, pak jsem netrpělivá, pak se rovnou na…štvu, rukavice sundám a ……skončím s těma dorvanejma rukama. A tetkonc? Nádhera. Přindu k záhonku udělám “Vhůůůůůůůůůůcccc” a mám čisto. Už můžu vzít enem kopáček, nakypřit zem a kochat se pohledem na tu krásu, co sem vyrobila. 

Musim se ovšem nejdřív zvednout. Když to neudělám včas a kochám se na bobku, přištrachá se zrzatej preclik a narve mi do gezichtu voslizlího plyšáka v podobě vánočního soba jakýhosi. Jak se tak řítím k zemi, dorazí mě flekatý tornádo a já jim pak mohutně nadávám do nepublikovatelných jmen 😀 a pak se seberem a jdem blbnout na louku. 

Makali jsme ale, co to šlo a tak jsme měli z velký části hotovo. Ne úplně, ale hodně.  A moc hezky se na to koukalo, když jsme odjížděli. Vrátili jsme se odpoledne na Velikonoční pondělí a opět přišel ke slovu luxátor. Stromů máme na zahradě hodně, hoooodně moc, stejně jako keřů, takže produkce listí je po naší obří zahradě opravdu obrovská. Tentokrát jsem se vydala dolů do rokle, která je za altánem. Necháváme ji trošku divokou, ale všechno v mezích. Nejdřív jsem očistila mámin milovanej plamének a u toho mi s radostí – jejich, ne mojí 😀 – asistovali ohařiska a pak jsem se pustila do toho listí.

Žiš, já si tu mechanizaci tak užívám, hlavně proto, že jak jsem psala, objem je značně o něčem jiným, nemusím furt lítat s plným vakem starýho listí. A protože jsem byla brzo hotová, vlítla jsem s milým luxátorem i na louku. Tam se listí nikdy neřeší, bere se až sekačkou při prvním sekání. Ale……..zase je to tím pádem o častým vyprazdňování plnýho koše. Páč tady je stromů víc, než nejvíc . Mimochodem hrozně mě baví jednou za čas se na mapách.cz podívat na jejich nejstarší letecký záběr z roku 2003 a porovnat jej s tím nejnovějším. Kdy na tom první je prostě dům a kolem nic, jen u domu tři smrky a po obvodu zahrady asi pět stromů. Zatímco na té poslední se už stromů těžko dopočítáte, kolik jich tam za ty roky přibylo a utvořily skutečnou oázu. To si člověk říká, a nedělali jsme to nadarmo, něco po nás zůstane.

Jen halt to listí. A tak protože jsem měla fakt čas, jsem si tentokrát pohrála s tím, že jsem aspoň z půlky louky ten nejhorší nános listí vycucla a přemístila na komposta. Ohaříci nadšení, že si můžou loncat loukou seeem a tááám a já nadšená, že nemusím co pět vteřin nahánět Tali, aby laskavě byla jen tam, kde má. Pak jsme si dali přestávku na kávičku, pro kterou dojel Brtnik k paní pumpařce do vedlejší vesnice a vzal tam rovnou i výýýborný bramboráčky, který tam paní má.  V pozdním odpoledni nás ještě navštívila knírajda Emička se svýma páníčkama a tak jsme fšicí dali společnej pokec. Bylo z toho takový příjemný velikonoční odpoledne a já si při odjezdu uvědomila, že jsem si tu zahradu ani nevyfotila. Tak honem aspoň pár záběrů od branky: