Helejte, musím vám o sobě ještě něco povědět.

Já mám strašně moc rád ostatní pejsky. Tedy ne jako úplně všechny, to dá psí rozum, ale s většinou pejsků, co na procházce potkám, bych se chtěl mocinky moc kamarádit. Když nějakého zblejsknu, nejraději bych se za ním řítil, a v tu chvíli většinou nic jiného nevidím,
neslyším a už vůbec mě nezajímají nějaký pamlsky, se kterými se vytasí jedna nebo druhá panička, ty si můžou strčit víte kam. Já chci za pejsekéém! Ale není mi to většinou dovoleno, tak alespoň táhnu, co to dá, když náhodou jdeme stejným směrem.

Mám jednoho fajn kámoše, se kterým moc rád běhám a lítám. Jmenuje se Fanda a je to kavalír a je jen o pár měsíců starší než já. Je to můj nejvíc nejlepší kamarád. Když k nám Fanda přijde, tak se na sebe hned vrhneme, vzájemně se honíme, tlapičkujeme a čumáčkujeme. Co vám budu povídat, jsme skoro jako dva pokrevní (panička: ehm, spíš teplí) bratři. 

Když k sobě náhodou nemůžeme, tak na sebe přes plot tak kňučíme a naříkáme, až se někdy přijde panička nebo páníček podívat, jestli se mi něco nepřihodilo. Nepřihodilo, ale když za mnou Fanda nemůže, bývám velice nešťasten.

Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaký vořezávátko, tak mám i úhlavního nepřítele! Je to pravej
anglickej buldog a jmenuje se Břéťa. Jestli jste někdy viděli ten seriál Jake a tlusťoch (já ho něviděl, ale panička mi o něm vyprávěla), tak ten tlusťoch, to je celej von. Vypadá jako tlustý válec na nožičkách, a když jde, tak se spíš valí. Umí se ale valit velmi rychle. Mladší panička, když ho na procházce uvidí, tak zaklekne – mě ne, ale sebe zaklekne – a obejme mi rukou hrudník, abych se prej na vodítku úplně neuškrtil (ve skutečnosti si jen šetří ruce, páč je slabá
jako muška*), a čeká, až Břéťa vyklidí prostor. Já bych ho vyklidil, to by viděl! Ale není mi to dovoleno, tak to si alespoň nahradím tím, že jen co mě panička pustí, začnu na ni skákat a zubama tahám za vodítko, aby viděla, jak mě její despekt uráží. S Břéťou se ale potkáváme jenom na chatě, kde jsem na letním bytě. On totiž se na mě jako na malé štěndo prsil a vůbec byl na mě zlej, což jsem si dobře zapamatoval a při příštím setkání jsem si už na něj dával pozor. Chtěl bych paničku vidět, jak zaklekne jeho, muhehe! 😀 

Ale proč vám to všechno vyprávím. Když mi bylo asi půl roku, naznaly paničky, že je čas, abych se začal vzdělávat a vyznal se trochu i v psí etiketě. Prej abych nerostl jen jako dříví v lese a abych měl i co předat příštím generacím – když už mám ty skvělý předky, že jo. Helejte, já mám co předat příštím generacím i bez výcviku (poznámka paničky: hlavně talent dělat kraviny…), ale tomu oni vůbec nerozuměj.

Moc dobře jsem chápal, co znamená pojď „ke mně!“, i když jsem si to vykládal dost svévolně,
a moc hezky jsem se uměl posadit. Co jsem prý potřeboval nejvíc, byla socializace, a paničky se zase potřebovali dozvědět, jak mě naučit poslouchat, což ale byla od začátku marná snaha a mohl jsem jim to říct rovnou. A tak jsem byl přihlášen do psí školy.

Napoprvé jsem se šel ukázat do školky pro štěňata. Paní cvičitelka, když mě viděla, byla trochu
zaražena, byť byla dopředu upozorněna, že jsem velkej. Skoro nechtěla věřit, že je mi jen šest měsíců. Poznamenala jen, že je mě kus, a vpustila mě na cvičiště. Tam vám bylo pejsků! Lítal jsem sem a tam a byl jsem z toho celý paf, až jsem se jednu chvíli ulek, jak toho na mě bylo moc. Většina pejsků byla ale mladší než já, kterej sem právě vstupoval do puberty, tak jsem se za chvíli osmělil a začal své nové kamarády prohánět. Užíval jsem si tu legraci až do chvíle, kdy si nás páníčkové měli přivolat a odchytit.

Pak to začalo být trochu trapné. Paničky se podle pokynů paní cvičitelky snažily, seč mohly, aby mě k sobě nalákaly, ale já jsem na jejich snahu podle očekávání vytrvale házel bobek. Nejvíc mě zajímali ostatní pejsci a nějaké dobroty mi v tu chvíli byly naprosto ukradené. Když se paničkám konečně podařilo mě odchytit, byly už obě poněkud vyčerpané, a to byl teprve začátek. Pak se měla jedna panička poněkud vzdálit, zatímco jsem čekal s druhou paničkou, načež jsem měl na
její zavolání po vypuštění přiběhnout. Velká panička popošla tři metry a zavolala: „Bohoušku, ke mně!“ a malá pustila vodítko. Vyběh jsem a okamžitě zamířil k nejbližšímu psímu kolegovi. Paní cvičitelka, která už mě měla v merku, zaregistrovala potíže a začala paničky usměrňovat: „Psovi se nesmějeme, ale dokončíme povel!“ Byl jsem tedy znovu odchycen a odvlečen na na značku. Na paní cvičitelku jsem si ale od té chvíle začal dávat pozor.

Další disciplínou byl sed. To mi šlo docela dobře, měl jsem to natrénované z domova a jaksi
zautomatizované. Dokonce jsem se dokázal i chvíli soustředit a asi deset sekund posedět (podle
domnění paniček, ve skutečnosti jsem toho už začínal mít plný brejle), než mě to přestalo bavit a šel jsem znovu do akce. V tu chvíli se mým směrem obrátila paní cvičitelka, která předtím pomáhala mým méně šikovným kolegům (ne každému je shůry dáno, že), a když viděla, že stojím a paničky zevlují, zavelela: „Vy to máte cvičit taky!“ Mladší panička namítla: „Ale on doteď seděl.“. „Psa neomlouváme“, dostalo se jí ponaučení, „ale pokračujeme v cvičení!“ Začínal jsem litovat, že babu nemůžu hryznout, ale takovou ostudu bych paničkám neudělal.

Na závěr – jako bonus – jsme se měli dozvědět, jak se správně cvičí leh. Paní cvičitelka vysvětlovala, co a jak, a že pejsek se do lehu nejlépe navede ze sedu pamlskem, a pak se otočila na moje paničky: „Ukážu to třeba na tom vašem, když mi ho půjčíte.“ Ještě netušila. Byl jsem předán i s vodítkem paní cvičitelce, která zahájila demonstraci tím, že mě začala vábit uzeninou schovanou v pěsti. Podle ní šlo o těžký kalibr, ale mně byl nějaký její špekáček úplně buřt, a její pokusy mě alespoň posadit tak přišly úplně vniveč. Naopak jsem byl velmi nespokojen s tím, jak se situace vyvinula, a začal jsem se na vodítku vzpouzet. Paní cvičitelka, majíc potřebu moje chování – a svůj očividný neúspěch – vysvětlit, pronesla k okolo stojícímu publiku: „On mě teď nemá rád, protože se prvně setkal s disciplínou!“ A bylo vymalováno.

Zbytek hodiny jsem odmítl spolupracovat, zalehl jsem do trávy a odmítal se pohnout. Takhle
nedůstojně se mnou zacházet, to je pod úroveň jakéhokoliv psa, natož psa mých kvalit, to musíte uznat! Paničky se po této zkušenosti (dovedly mě tam ještě jednou, ale odcházely s podobým výsledkem) začaly poohlížet po jiném cvičišti, které by víc vyhovovalo mojí povaze. Než ale mohly podniknout další kroky, přišel nějaký covídus a všechny cvičáky pro pejsky se zavřely. Teď už jsem velkej, rozumnej pes (panička: ehm, ehm…) a k dokonalosti žádnou školu nepotřebuju. Vypadá to, že se budou muset smířit s tím, že disciplínu jsem potkal jenom jednou a už se s ní nikdy víc nepotkám ☺

*Poznámka paničky: Tak to si ještě vysvětlíme, Bohoušku!

* A poznámka moje – do galerie se koukejte opartně, páč Božíček je fakt slaďouš, dostane vás pod stůl 😀