Konečně! Po tak dlouhý době. Už mi fakt začínalo hrabat.

A tak jsem poté, co mě lékařská věda propustila mezi živé, byla jak ten feťák, co potřebuje svou dávku.  Od doktorky jsem domů vyrazila autobusem. Bylo nádherný počasí, jarnězimní chlad plný slunce a vymetená obloha. Jak malej smrad jsem se nemohla dočkat, až vystoupím a pořítím se domů. No pořítím…. ono to po tý nemoci s tím řítěním se není až tak zrealizovatelný, nicméně kopeček z vesnice k nám jsem tréninkově vyšlápla v celkem slušným tempu. Na kostelíčkovej kopeček to ešče nejni, ale dobrý, dobrý, hlavně, že to udejchám.

Mousís na mě čekal hnedle za brankou. Jak věděl, že přijdu, naprosto nechápu, ale přišamrdačil se hnedle a motal mi kolem kotníků osmičky. Domotali jsme se ke dveřím Domečku a já vypustila ščastlivý ohařiska ven. Krom ohaříků se ven vyřítili i oba zajíci od Dennyky a bylo nutno s nima rotovat zahradou a řvát při tom jak prokopnutá. Rumoušek jezdil v tichosti se zajícem sééém a tááám a dělal důležitě ščastlivýho. 

Šla jsem se honem hodit do gala, sbalit všechny psí propriety, a mohli jsme vypadnout. Ooooo, psí bóóóže, to byla krása. Konečně volná jak ten pták. A ne furt mezi čtyřma stěnama. Ani jsem nevěděla, kam se vlastně vydat. Jen jedno bylo jistý, v kapsách bundy jsem měla připravený lojofky, abych se co nejdřív postarala o svoje krmítka. Jak jsem došla k remízkům a začala pískat, netrvalo dlouho a už se mi dostávalo načuřený odpovědi. “No jooo, kámoši, omlouvám se, byla jsem nemocná, no.” sdělovala jsem jim, zatímco jsem rvala gule do krmítek. 

Chvíli jsme se placatili po loukách a pak mě nohy nesly k lesu.

Ještě, než jsme tam došli, nastalo…………osvícení 😀 😀 . Povšimněte si, že se ho dostalo i Taliprdový, tak jsem zvědavá, zdaliž se to nějak projeví .

Cesta lesem vede převážně do kopce – jako ostatně většina cest tady. A tak jsem to zase pro svoje plíce a průdušky pojala tréninkově. Pěkně klídek pijánko. A abychom se nikam nešponovali, vytáhla jsem balonky a krásně jsme si zablbli. Úvoz je plný listí a to skýtá netušený možnosti. Když čakíta dobře mrsknete, zavrtá se do toho listí a ohař může hodit šíbru a při hledání balonků se v tom listí krásně rochnit a hrabat.

Když naopak mrsknete balonek o stěnu úvozu, odrazí se velmi nečekaně a ohař si tak může užít bláznivýho letu prostorem ve snaze, co nejdřív čakíta ulovit a pak – v případě Tali – plachtit dál a letět ve vítězným kolečku. Mno………kolečku……….. spíš kolesu 😀 . Byli jsme ščastlivý fšicí tři a tak tam byl de facto 1x Blažej a 2x Blažena 😀 😀 

Tali sice jednou předvedla jeden ze svých záseků, takže jsme měly spolu výchovný pohovor a já jí sdělila, že když nestojí ona o nás, platí to i opačně a vydali jsme se s Rumouškem dál sami. Když jsem pak pískla, dolítla flekatá vichřice a už jsme zase fungovali všichni na pohodu. A tak jsem si ani nevšimla, že jsme vystoupali skorem až nahoru, kde les končí, a od polí a posléze městyse opodál ho odděluje naučná stezka. 

Hm? Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že to nebude až tak dlouho trvat a Brtnik tudy nejen pojede domů, ale taky bude tááááááámdle v dálce u kapličky vysazovat kolegyni Andreu, kterážto tady bydlí a občas s námi jezdí do prasé. A to by mě teda mohl s ohaříkama nabrat a mohli bychom zajet do New Bubu na kávičku. Vytasila jsem telefén a nastínila drahé polovičce svůj návrh. Byl jednohlasně přijat. Sraz u kapličky za 40 minut. 

Prima, takže to my se budem courat podél kraje lesa a budeme si hrát! Svobodný jako ptáci, s ještě fůrou času k dispozici jsme se vydali krajem lesa dál. A hnedle o kus dál ležela supr kláda vhodná přesně pro naše účely. Posloužila jako kladina i jako překážka při přivolávání, stejně jako schovka pro balonky. Sluníčko hezky hřálo, ptáci řvali jak prokopnutý a bylo opravdu nádherně. U jednoho ze stromů, ležela na zemi hromada kousků kůry – pravděpodobně práce některého z ptačích lékařů stromových. Kousky tak vhodný na nějaký tvoření , napadlo mě. Třeba by se z toho dal udělat pěknej věnec na branku??? Vytáhla jsem z ledvinky svou tašku na dřevo a jala se nakládat kůru. Nejsem troškař, nacpala jsem ji plnou 😀 . Ohařiska se motala kolem a k mojí radosti mi Tali i vnucovala balonek. Hmmmm, to mi vždycky udělá radost. Bylo to krásný odpůldne, taková velkonáplast na ten můj dlouhej pobyt doma.

Šla jsem se pak podívat, kolik času ještě máme a oooouha, ouha, telefének se nám vypnul, páč mu došla šťávička (no aby ne, když nenabitej musel dvě hodiny v lesích aktivně hlídat mapu, abych se neztratila 😀 ). Zkusila jsem ho zapnout, zda zjistím aspoň čas. Podařilo se dřív, než telefén zase heknul. No…….. máme to akorát, vracíme se. “Ahá, aháá, ani mi nepřišlo, že jsme došli tak daleko.” říkala jsem si, když jsme se furt nepřibližovali k vytčenýmu cíli. To jsem celá já, nevnímám čas a prostor a jenom čistě jsem. A pak se divím. Přidala jsem na rychlosti, ale nějak to furt nestačilo, tak jsem ještě musela přitlačit. Ešče, že to je po rovině, jinak bych tam zdechla, jak jsem za toho domácího pobytu přišla vniveč. Vopocená už jak půllitr jsem to rvala furt vpřed, abych byla u kapličky včas.

Pak jsem viděla, jak po silnici projelo bílý auto a zajelo v les, směr k nám do vesnice. “Aby to tak byl Brtnik!” Nedivte se, on je občas velkej umělec. Takže by se klidně mohlo  v pohodičce stát, že zcela zapomene, že nás má někde vyzvednout. Co čekat od někoho, kdo ještě v době pobytu v Prahé,  do práce odjede autem – protože měli přivézt varnou desku, tak aby ji měl jak převézt domů. A domů se ovšem dostaví autobusem, protože zcela přehlédl o pracovní stůl opřenou tu varnou desku (ta tam stála tak, aby ji právě nemohl přehlédnout a zapomenout tak na ni 😀 😀 ) a zcela opomene fakt, že do práce ten den dojel autem 😀 😀 . Já se divím někdy, že  vůbec trefí domů a nediví se, co to tam má za ženskou 😀 .

Mazali jsme, co to šlo a zapíchli se až za silnicí u kapličky. A dali se do čekání. Telefén už odmítl nechat se podruhý nahodit, takže jsem věděla úplný prt, kolik je vlastně hodin. A fšicí víme, jak se v takových chvílích čas chová zcela jinak. Vleče se a na druhou stranu vám přijde, že už uběhlo hrozně moc času a teda, to už tady dávno měli přece být… ešivá to auto, co projelo bylo fakt naše a Brtnik zapomněl, na čem jsme se dohodli….., tak tu budem stát do tmy. Než mu to dojde, páč si bude myslet, že jsem prostě jen tak dlouho venku. 

Rozhlížela jsem se, jestli někde neuvídím Tomáše – Andrejky manžela – s Beníkem, který na ni vždy u kapličky čekávají. Nikde nikdo, sakra. Čutala jsem tam ohaříkům balonky, který si vyžádali a dumala, co fčil. Pak jsem v dálce uviděla osobu se psem. Velikost tak Beníka. Hm, že by teda Tomáš? Tak jsou asi ještě na cestě. Osoba se ovšem najednou otočila a mizela do kšá. Ahá, tak nic.

Po jak dlouhý době, kdy už jsem fakt začínala být nervózní, konečně přijel náš kočár a vystoupil Brtnik. Ohaříci nadšení, okamžitě letěli ho přepadnout. A já se dozvěděla, že tentokrát vezl Andreu rovnou domů, protože vlekla monitóra.  A proto ta osoba v dáli, která skutečně byla Tomášem a ten pejsa, který byl skutečně Beníkem, to otočili, páč šli domů, neb jim Andrea volala.

Usedla jsem do auta (ohaříci hópli do kufru) a jelo se na to kafe. Během jízdy mi padnul zrak na mou osobu. A došlo mi, že v holinkách jak prase, v bundě zablácený a ověšená osliznutejma hračkama asi nikam nebudu chtít jít 😀 . Nebyl by to asi nejlepčejší nápad. Už jsme ale byli na cestě a tak bylo rozhodnuto, že zastavíme tedy u pumpy a Brtnik donese kávičku do auta. Vyloženě zájezd do civilizace 😀 😀 Jiná možnost ovšem nebyla, fakt jsem vypadala jak Jóžin z Bážin. A došlo mi i to, že asi bylo lepší, že k nám ten Tomáš s Benem nedošli. Páč kdyby mě Tomáš viděl, nebyl by to asi valnej pohled. Měla jsem navíc přes rameno tu tašku s kůrou, špinavou taky jako prase, takže líp, že mě nikdo neviděl 😀 . Myslím, že by se leknul i ten Beník 😀 .

Ale bylo to vlastně fučík. Co bylo podstatný, že jsem si tu úúúúžasnou procházku po těch dlouhých dnech mohla takhle krásně s ohaříkama užít a sosat tu nádheru plnejma douškama. Joj, je tady prostě krásně!