Poprvní totiž u nás byla návštěva, která u nás i mohla přespat!
Pravda trošku nestandardně ještě, ale už to jde. Když nežádáte postel a ložnici a vystačíte si s klustou matrací z postele na zemi, a prostorem nové šatny. A s tím se tedy náš nejmladší hošíček, neboli nejmladší synovec Tadeáš naprosto spokojil. Přijel k nám, protože zase na hodně dlouhou dobu odjíždí za hranice všedních dní.
Do Skotska. (Ano Fifijová, jede si žít a pracovat do Skotska. Děsný co? Ale slíbil posílat fotos). Je to takovej náš rodinnej světoběžník. V budoucnu se chystá do Kanady. Teď zatím ale ještě byl tady a tak bylo moc fajn, že ho napadlo se před odjezdem za námi podívat.
Domeček už sice viděl, ale to ještě ve fázi, kdy jsme bydlíkovali komplet ve staré části. Tak to tetkonc teda už koukal ale! Hrdě jsme ho prováděli naším sídlem 😀 😀 . A pak jsme vyrazili na “hospodský” venčení. Den před tím jsem ohařiska utahala odpoledne velkoprocházkou, kdy jsme se domů vrátili po třech a půl hodinách, takže pro tenhle den jsme to mohli vzít klidně pěkně zlehýnka.
Nešli jsme teda přímo do hospůdky, ale dali jsme si pivíčko venku na lavičce pod lípou. Bylo příjemně a mohli jsme si tam hrát s ohaříkama, kterým jsem vzala s sebou balonky na čutání. A došlo i na psí komunikaci, neb na zahrádce seděla místní paní štamgastka se svým útulkovým voříškem – něco jako briard vypraný nikoliv v Per-vole!, alébrž min. na 150°C . Pesan je takovej salámista. Jen je krapítek zablešenej, tak úplně nějaký velký kontakty neplánuju 😀 😀 . Ale na letmou seznamovačku došlo. Taliprtku nezajímal ani v nejmenším, jen ho očíhla a dál nic. Rumíček šel vážným krokem očíhnout situaci, aby si nezadal. Páč je ten velkej ochránce smečky, že jo 😀 . Zlehýnka a opatrně zjišťoval, co že je ten cizinec zač. Minibriard – evidentně zkušený samovýletník – trpělivě a v klidu stál a tak se kluci poseznamovali.
Pak už donesli pivíčko a šly se čutat balonky pod lípu. Tali, stejně jako Rumíček, miluje čutanou a já ji vždycky zlobím tím, že se snažím balonek pročutnout mezi tlapkama. Páč je Tali splašilá, naprosto jí to vždycky rozhodí, kam ten balonek zmizel a točí se nějakou dobu na místě jak hajzl při povodni a vypadá u toho, jak zmatená tetka na rynku, když jí utekla slepice 😀 . Zvláštní, že jí to ani po miliontém čutnutní ještě nedokapalo do mozkovny. Rumíček je starej mazák, ten vyrazí, drapne a následně zalehne a dělá borderu. Na tenhle způsob hry nepotřebujete velkej prostor, vystačíte s málem . I se zeleným pláckem u lavičky pod lípou. A tak jsme si tam pěkně vegetili, než nám začala být s přicházejícím večerem přeci jen zima.
Doma bylo příjemně teplo a já šla chystat večeři. Vzhledem k tomu, že Tadík nejí maso, rozhodla jsem se, že udělám plný pekáč pečených brambor se zeleninou (a my si k tomu dáme pečenou panenku s bazalkovo-smetanovou omajdou) A taky syrovou řepu s roketou a balkánským sýrem. Abych se vycajchnovala, když nám hošíček odjíždí. Chutnalo všem velice a to kuchařku vždycky potěší. To je jasný.
Po večeři si kluci dali pivíčko a já víno, který Táda přinesl, ohaříci se pinožili kolem, příjemně se povídalo a já si uvědomovala, že mi bude líto, až zase Táda odjede. Je to skvělej člověk, skvělá bytost. A helejte byl taky vlastně první a jediný nepsí člověk – nepsí v tom smyslu, že psa nemá, jinak má nejen naše ohařiska a všechnu rodinnou zvířenu rád – který přivezl dárek úplně všem hostitelům. Tedy nejen mně a Davidovi, ale pamatoval taky na ohaříky. To zpravidla udělá jen ten člověk, který sám nějakýho toho psa má, že přiveze něco na žub žahnutý naholu. Ale člověk, který není v majetku psa, toho to myslí, logicky, nenapadne. Takže ohaříci dostali pytlík s dobrůtkama nějakejma – evidentně výbornejma, podle toho jak se tvářili. No a aby zase naoplátku oni nějak něco – tak aspoň předvedli, jak zavírají kuchyňskou linku a taky jak umí krásně otravovat všechny u stolu 😀
Byl to moc fajn večer a i když se šlo pozdě spát, nevstávalo se mi druhý den kupodivu nijak tragicky. Dali jsme si snídani a mohlo se vyrazit nach Praha. My do prasé a Táda domů, zase si zabalit a připravit se na odlet. Do Edinburghu. Fifijová a ostatní milovníci Skotska – můžem začít závidět 🙂 .
“jede si žít a pracovat do Skotska. Děsný co? ”
Zis, nepokryte zavidim!!! Aaach, Edinburgh, aaaaaaaach Skotsko me milovane! Sikovnej chlapecek, copa tam bude robit, jestli to neni tajny?
Jo a co vubec vas vylet za Kanal? Je mi jasny, ze ted jsou jiny starosti a reko ma prednost. Ale treba casem na nej taky nekdy dojde?
Viď? To se tak někdo má! Je to kluk cestovatelskej. Zatím nevím, co bude dělat, po něčem se poohlídne, nebojím se, že by se mu nepodařilo něco najít, je opravdu šikovnej. V Anglii dělal pak v nějaký supr kavárně, tak uvidíme, jakou práci si najde teď.
No u nás to asi nevypadá, že by se něco chystalo. Ono – s těma psama a mojí nechutí vlézt do letadla……..myslím, že ten čas, kdy jsem se tam měla vydat kdysi dávno uplynul. Taky… nějakých 14 dní či tři neděle, to by tam pro mě bylo žalostně málo, abych pravdu řekla. Tahle země je na dýl.