Aby byl řád a běh světa zachován, tak když my jsme končili dovolenou, tak někomu jinýmu musela logicky začínat, že jo.

Tohoto nelehkého úkolu se chopila chudák Dennyky, která spolu s Františekem a její kamarádkou Romanou vzali na svá bedra to, aby koloběh dovolených pokračoval dál 😀 😀 😀 A protože předávka dovolenkovýho štafetovýho kolíku musí proběhnout hladce a bez škobrtnutí, dojela si pro něj do našeho kraje.

Neboli – oni byli ta návštěva na chalupě. A protože zahrada a přilehlý polnosti jsou rozsáhlý a Koněf od Denbyky je mladý trdlo, který to sama nevohlídá, přijela jí s hlídáním pomáhat důstojná psí dáma Kerinka, která patří Romaně. Takže tři z tanku a dva psi, tak nějak by se to mohlo nazvat tahle veselá grupa. 

Přijeli v sobotu a než stihli dorazit, stihli jsme si my s Brtníkem a ohaříkama zajet do Žatce na zmrzku. Cestu jsem celou důležitě a s nervovým vypětím 😀 odřídila já. Od Domečku na Chalupu, kde jsme pěkně otevřeli okna, ať to větrá, já jsem rozhodila vypraný přehozy a potahy a deky, ohaříci to prokontrolovali šécko tam a už se pokračovalo plynule dál. Do Žatce jsem ešče nikdá nejela a byla jsem vyplesklá dostatečně. Nicméně dojeli jsme bez úhony až k naší oblíbený cukrárně.

Já vyskočila ještě pomalu za jízdy, abych stihla ještě otevřený krámek s domácíma potřebama protože tam mají úžasný věci – puntikatý hrnečky, srdíčkový hrnečky a talířky /žádná slaďárna, nebojte, jednoduchý lehký dekor/, smaltovaný nádobí, kvašáky a milijárdu jinech nezbytností. Vždycky musím dovnitř a vždycky něco koupit. Tentokrát jen dvě sklínky se špuntovacím zavíráním a naběračku. Bože já se tak těšim, až budu za čas zařizovat tu novou kůchňu! To bude, budu jak narkoman, když si střihne zlatou lajnu 😀 .

Brtnik mezitím zaparkoval ve vedlejší uličce a mohli jsme jít i s ohaříkama na tu zmrzku, co jsem jim slíbila. My už jsme tam štamgasti. Hlavně u jedné paní, která  momentálně doma choří s operací kolen.  Resp. teď je nějak po tý operaci. Miluje hlavně naše ohaře, vždycky když se prodávalo z okýnka, halekala na ně, museli jsme je pustit a oni ji v tom vokýnku přepadli a  zlíbali. Ne od hlavy až k patě, protože paty měla za okýnkem, ale tu hlavu jí voblemtali dostatečně. A Rumouš měl tendence se tím vokýnkem provlíknout za ní 😀 .

Teď ji momentálně zastupuje její syn. Ten byl minule konsternován – nebo aspoň tak působil – když jsem po nákupu kávičky a zmrzliny pro nás, požádala ještě o dva kornoutky zmrzliny pro ohaříky. Tvářil se nesouhlasně, ale ujistila jsem ho, že todle přežije, stejně jako přežil jiný věci hrozný v životě 😀 . Už se taky známe, tak jsem si to mohla dovolit. Dumali jsme tehdy s Brtnikem, proč ho to tak rozhodilo. Protože psi mu jinak evidentně nikdy nevadili, naopak nás  s nima zval dovnitř. Došla jsem k názoru, že třeba je tak nasměrovanej, že mu to možná přijde v porovnání s chudýma dětma, který na tu zmrzku nemají, jako rozmařila prasárna. Což má v podstatě jako i pravdu, pokud to tak vnímá, s tím souhlasím.  Byla jsem tudíž překvapená, když tentokrát po mojí žádosti, že chci zase zmrzku pro čokle, a že doufám, že to zase přežije, se vytasil se dvěma mističkama, do kterých štědře ohaříkům nandal obří kopečky. A možná i větší, než ty na lidský mističky 😀 . A ta teda byla. S vlašskejma ořechama. Aaaach. Plus k tomu ta výborná kávička. Člověk už si nemůže přát víc. 

Tali se s tím neprděla a zmrzlinu do sebe v podstatě tak jako vcucla a následně vyříhla tu misku, co se jí vzpříčila v krku 😀 . A úplně neščastná, jako malý dítě, který si sežere bonbóny a pak zoufale kouká na sourozence, který si je šetří, tak úplně stejně vona koukala na Rumouška. To je náš malej labužník, takže on opravdu poctivě ten svůj kopeček lízal a pomaličku si vychutnával každej atom tý dobroty. Pro hroudu emocí ve flekatým těle to bylo něco jako mučení s názvem: Žhavení lebky zvané budík! 😀

Rumíček svým distinguovaným projevem upoutal dvě dámy, který taky mířily do cukrárny. Zastavily se a rozněžněle se nad ním usmívaly a rozplývaly. Tali nabyla dojmu, že na ten pomalu se zmenšující kopeček v Rumoušově misce už se stojí fronta a propadla čirýmu zoufalství, že jí to ty paní sežerou 😀 Emoce v ní vždycky rozproudí energii, která musí ven. Buď prděním, nebo jódlováním. Teď využila obou možností a tím to učinila ešče zajímavější 😀 . Pak si k nám na chvilku přišel sednou pan cukrář a překvapil mě vyprávěním o svých psech . Má dva, z toho jednoho vykoupili s přítelkyní od jakými ženský jééébnutý do makovice (pardon) , která psejka týrala. Užil si Rumíčkolíbání, neb Rumíček mu šel projevit svůj vděk za výbornou zmrzku, zatímco Tali pucovala opuštěnou  mističku tak, že z ní málem nic nezbylo. Z tý mističky. Pak už pan cukrář musel běžet zpátky do cukrárny. 

A my se vydali do starých klikatých žateckých uliček, které pro mě mají neuvěřitelný kouzlo. A jsem ráda, že to město umatlaný, rozbitý a špinavý, jak jsem ho kdysi dávno poznala, postupně roste do krásy nejen na náměstí, ale právě i v těch starých klikatých uličkách, kde najdete nádherný domečky. Leckdy ještě v umazaným kabátku, ale už ne všechny. Pro ohaříky to byla příležitost pohybovat se zase jinde než v lesích a na loukách, což jako původně městští psi uvítali.

Během kávičky jsem se dozvěděla, že grupa s názvem – Tři z tanku a dva psi – je ještě na cestě v dálavách a tak jsme se dohodli, že my dojedem na chalupu- teda já dojedu na chalupu, tam s ohaříkama vystoupím  a Brtnik pojede pracovat do Domečku. 

Trošku jsem to ještě v chalupě pofackovala a připravila na příjezd návštěvy a šli jsme si hrát na louku s ohaříkama. V zápalu bojů o talíře jsem málem přeslechla, že přijelo auto. Zahulákala jsem na Dennyky, že se potkáme vně zahrady a uuuž to šécko letělo, co mělo čtyři nohy. Nastal obvyklý rumrajch a vítání, až nakonec mohl František i s autem zajet dovnitř a mohli jsme tahat věci z auta. Za mohutný asistence všech štěkavců. Je toho vždycky tolik, co se po příjezdu musí – jak na lidský straně hřiště, tak na tý psí. Takže trošku chaos asi. 🙂 . Tři z tanku se ubytovali a psí návštěvníci zkoumali okolí. Pak jsem Romanu, která u nás ještě nebyla, provedla zahradou, a pochopitelně před tím i chalupou. Zdá se, že jsme snad všechno uvedli do stavu, aby se jim tam hezky dovolenkovalo. Aspoň mi to holky říkaly, tak já jim věřím. 

Zašli jsme i na louku  a já se tady mohla pochlubit “cizím” peřím. Nebo úplně cizím ne, protože to je Brtnikovo dílo, že jo. Ta kaplička. Je pořád stejně krásná  a ztepilá a pořád ještě má svou lucerničku, nikdo ji nešlohnul, za což jsem moc ráda. Holky dostaly “úkol” – když si vzpomenou, rozsvítit tam svíčku. Stejně jako jsem je nabádala, aby si svíčky porozsvěcely vždycky v chalupě. Lucerniček a míst pro svíčky je tam habakůk. Dali jsme si kávičku a já už pak zamířila směr domů, protože jsem chtěla, aby František, který mě tam vezl, už se taky mohl pustit do dovolenkování se vším všudy, tedy i s tím, že si dá pivko a hlavně pohov. Však se ještě určitě uvidíme. Dennyky slíbila uklohnit svou výbornou kapustnicu a tu si prostě nesmíme nechat ujít. 

P.S. Takhle to vypadá, když se návštěva zblázní: 

Aneb dostali jsme spoustu darů. Rrramštajní pívo – uznejte, že je to pecka! A taky Rrramštajní želatinový bonbónky!! To je vůbec pecka. I tím názvem 😀 Jsou to bonbóny vinné (a jak je vidno černé 😀 ) a pojmenované jednou z písniček – Wilder Wein – neboli Divoký víno. 😀 Miluju tyhle nápady. A miluju taky želatinový bonbónky…. enemže  nemůžu přece sníst takovou vzácnost. Mám dílemata. Romana nám zasejc udělala pro každýho z nás balíček a myslela tak na nás krásným způsobem. Brtnik, který nejí sladký dostal čekuládky Ohne zucker – neboli bez cukrovou a různý drobný dobrůtky a já pak dostalaaa- lalala, různý krásný kořeníčko a! Sprchovej gel z arganovýho oleje. Arganovej olej je můj nejvíc největší přítel. Už stopadesát let nepoužívám žádný krémíky a spol. Jen oleje a arganovej právě nejvíc. Mám to na radu jedný dobrý známý – Kleopatry 😀 – vona totiž taky nic jinýho nepoužívala. A jak byla krásná porád, že jo? Takže já teď se v tom můžu ešče koupat. Díky Romčo! A Díííky Dennyky a Františku. Zbláznili jste se fšicí tři. 

P.S. návštěva s dary nezapomněla ani na naše čtvernožce. A protože si Mouses občas myslí, že je péf – dostalo se mu taky jedný žužlací tyčky. Domnívala jsem se, že na to asi nebude mít, aby ji zpracoval, ale dokázal mi, že se hluboce mýlím 😀