A  s nima pochopitelně R+T. A chvíli taky M. Jen B zůstal doma 😀

To je rovnice, co?  😀 😀 B zůstal doma, protože se vrhnul po velký odmlce do dokončování díla zvaného Největší díra na světě. V tomhle momentně už zaplaťpánbůh bylo dílo přejmenováno na Nejhezčí dvoreček pro náš Domeček 😀 😀 . Zkrátka potřebuje položit zbytek dlažby, aby mohlo dojít na zaspárování a  i když ještě bude dost práce na dodělání, tak základ dvorku bude hotový. 

No a M se k nám přidal jen pro začátek cesty. Což jsem byla moc ráda, neb jsem nás vedla od domu celkem dál. Dopolko po bohatýrský snídani obsahující kefírku od Peti maminky, můj dort Florida a pořádný obložený chleby, čaj a kafe, jsme ještě stihly vyrobit kilovku játrový paštiky. Za částečný asistence ohařů. Který už ale tou dobou měli za sebou  obvyklou sobotní téměř dvouhodinovku ráno s Brtnikem . A bývali by udělali lépěji, kdy si lehli na pelechy a chrápali. Místo toho, aby zevlovali kůchňou, ešivá něco neodpadne. Než se dodělala paštika, dala jsem ještě péct daňka, abychom měli k večeři nějakou dobrotu na talíř. No a pak už jsme si mohly s Peťou sbalit batůžky, teda batůžek a poté co jsme prokonzultovaly mé každoroční dilema s názvem, co si v tuhle dobu vzít na delší výlet, abych se neupekla a nebo mi naopak nebyla zima, jsme mohli vyrazit. Neb mi Peťa narazila vestu. A udělala dobře. Já s vestou moc nekamarádím, páč mi tam chyběj ty rukávy 😀 . Ešče než jsme vyrazili….. Vzpomněla jsem si, že? „Anýzky! Ještě musíme vzít na cestu anýzky.“ Takže ještě ty anýzky, který mi Peťa upekla k narozeninám v množství větším, než velkým!!  a přidat k jablíčkům a takhle jsem se vrátila asi ešče šestsetkrát.

A pak už se konečně vyrazilo do teréna. Měla jsem připravených několik variant a nechala Peťu, aby sama vybrala. Počasí nám zase hodně přálo – asi výměnou za ten loňský rok, kdy bylo nehezky  a my byly doma. Kde to sice rozhodně taky není špatný, ale procházkovat přírodou je lepší. Peťa vybrala tu trasu, kdy dojdeme vyzkoumat, jak daleko a schůdně je to pro nás lesem do jedné z vesniček v okolí, kde je občas otevřená hospůdka. Občas znamená doslova v sudej pátek a o Velikonocích 😀 . Máme už dlouho v plánu tam vyrazit stylem – procházka s odměnou. Že si pak chvilku posedíme, dáme pivíčko, tatranky, třeba nějakýho utopence a pak se vrátíme. Autobusem v rámci socializace. (poznámka dopředu, jak jsem pak zjistila, tak autobusem se rozhodně nevrátíme, protože poslední tam jede v 16:30 😀 . Tou dobou budem akorát na začátku trasy). Já jsem už částečně tu cestu vyzkoumala, ale zatím jsem nevěděla, jak daleko jsem došla, takže to teď půjdeme zjistit.

Tahle trasa je taková mnohobarevná. Střídáte louky, les, cestu podél lesa, různé druhy lesa, zase louky… Nenudíte se.  Namířili jsme nejdřív na ty louky, páč tam se začíná a příjemným tempem se šinuli směr les a úvoz v něm. Tali sice měla představu, že se na loukách přeci jen zdržíme trochu dýl, aby mohla provozovat svůj myšovýzkum, ale pro tentokrát smolikof. „Jdeme Fpřééd“! , jak by řekla Bubinka 🙂 

A protože jsme šli směr Bukový chrám a Vlčí stráně, můžu to trochu zrychlit, protože tady to znáte. Peťa sice taky z čtení, ale teď jsme tudy šli v reálu a já jí mohla ukázat třeba to obrovský -nejspíš čapí – hnízdo. A místa, kudy se často pohybujeme. Ohaříci byli hodní – někteří v rámci svých možností tak-tak, že jo Tali. A já jsem i počítala s tím, že jak s námi půjde někdo jiný, bude i to její chování  jiný. Ale nic hroznýho, viď Peťo. 

Kochat a tlachat jsme mohly o sto šest. Zrovna, když jsme byli v půlce kopce dolů k lavičce, kde jsme si hodlaly udělat svačinkovou přestávku, zaregistrovaly jsme pod námi nějaké lidi a taky psa. Pro jistotu jsme se zastavili. Protože dneska zkrátka nevíte. Nevíte koho potkáte a jak se chová jeho pes, který tam pobíhal zvesela sem a tam. Je to škoda, protože bych jinak ráda ohaříkům dopřála psí setkání, to ne, že ne. Leč prostě – sichr je sichr. Když skupinka zašla dál do lesa, pokračovali jsme v cestě až k lavičce a tam se na chvíli usalašili.

Ty anýzky! Ty byly! To je něco tak úžasnýho. Malinký, taková jednohubka do pusy. Ale v puse – mana nebeská, kde se potkávají švestky s čokoládou, rozinky v rumu s pomerančovou kůrou, oříšky……… bože to je něco! A ty jablíčka taky fajn, to ne, že ne, ale na anýzky nemá nic. Asi tak půlku jsme sešrotovali a pak zamířili do míst, kudy šli ti lidé se psem. Věděla jsem, že to je směrem k vesnici a taky k silnici. Ale – nevěděla jsem, že k té silnici dojdeme tak rychle, jako jsme teda došli. To bylo překvápko. Dolů do vesnice jsme nakonec nešli, protože proč jít tam a zpátky, to už vím, kde jsme a že ta hospůdka je nedaleko. 

Tož jsme to zase otočili a šli zpátky. Ale jen kousíček. K té lavičce. A u ní jsme se nesápali zpět do toho krpálu, kterým jsme sešli dolů, ale naopak jsme se ještě kousek spustili dolů a tam si našli cestu, která vedla lesem hezky pohodlně dole. 

A dovedla nás nad vesnici a ke starý pastvině. Místo s moc příjemnou atmosférou:

A s pokáceným bukem. Tož jsme si dali trochu tý gymnastiky, že jo Rumíčku:

Ale aji na Talinku došlo, ne, že ne, viď Tališi?

Bylo tak moc fajn. Člověka netrápilo vůbec nic, byl tady a teď. A to je to nejlepší. A já doufám, že to Peťa vnímala taky tak.

Ohařiska určitě – od nich by se měl člověk učit.

Minimálně pan profesor Rumíček nám k tomu měl co říct 😀 😀 

Já myslím, že nám bylo všem dobře. Cesta domů už byla v podstatě nenáročná, pěkně kolem rozsáhlých koňských pastvin, pěkně po rovince až k prudký louce. A za ní teda to pro ohaříky tak nenáročný nebylo, protože je čekala ulička hrůzy 😀 . Jo, kolem kozenek jsme museli projít, ale asi před Peťou nechtěli dělat zbabělce, tak jsme to celkem zmákli na pohodu. 

Doma jsme pak byli už „za chvilku“, ale tady ten čas běží tak nějak jinak. Ohaříci popadali na pelíšky:

A nejen oni teda…. i někteří jiní byli unavení….:

Jen nevím z čeho, když s námi nešel 😀 .

No a my si mohly špuntnout to zasloužený prosecco. 

Fotos made by Peťa.