rosu na kolejích. 

Skoro. Ale to až potom. Nejdřív jsem ji stírala v trávě, ale to taky až potom. Nejdřív snídaně. Ne! Nejdřív venčení. Vzbudila jsem se po tý krásný akci těsně před sedmou a chvilku jsme si povídali s Rumíčkem. Já jsem totiž tady tím pobytem dostala ještě jeden dárek – spali jsme s Rumíčkem v jedný posteli. Což doma neprovozujeme – když neusnu na jejich gauči 🙂 . Brtnik není úplně nadšen z představy psa-resp. psů, když jich máme tolik – v posteli. Chápu to a respektuju i z několika mých důvodů, ale …….poctivě se přiznám, že na druhou stranu mi to chybí. Ale je pravda, že to bych se moc nevyspala, se svým špatnospaním, kdyby mě někdo okopával a podobně.

Ale Rumíček je tichý společník a tak jsme spolu nocovali. A bylo to moc hezký. Takže ráno jsme si poté ještě povídali chvilinku a pak jsem na sebe honem hodila hadry a šlo se ven. I proto, že večer se najedl, padnul v půl desátý, nebo v deset do komatu a už ho nevzbudili. Měl na to po celým tom dni nárok. 

A teď zas měly tím pádem nárok jeho útroby, abychom hned vyrazili ven. Thielli, která taky vstala, se nabízela, že s ním ráda půjde, protože věděla, že jsem se den před tím moc nevyspala, ale. Já se těšila, jak si právě s Rumíčkem sama užiju klidný tichý ráno, kdy půjdeme jen spolu a nebudeme řešit nic. A právě takhle jsme to udělali a courali se uličkama sem a tam a on si nadšeně četl a já ho v tichosti s úsměvem pozorovala. Při návratu jsme míjeli otevřený vietnamský krámek a já dostala nápad. Dojdeme si pro dovolenkovou snídani! A vezmeme s sebou Thielli, když bude teda chtít. Zrychlila jsem naše líný tempo, protože jsem byla nápadem naprosto nadšená.  To je přesně to, co musíme udělat! Dáme si snídani venku, hned! Teď!  Z okna mě viděl přicházet Roman a pravil, že Dennyky spí. Pravila jsem, že to vůbec nevadí a že si jdeme na snídani dolů do krámku. Doběhl k nám nahoru s rozcuchem na hlavě a s konvicí a kafem. Hooodnej! Pravila jsem mu, že kafe počká, ať jde ještě bivakovat, že my razíme ven. Popadla jsem nebohou Thielli, která se ani nestihla vzpouzet a vlekla jsem ji ven. Tam nás přepadl volně  loženej minibulík, jehož panička si myslela, že ven jde Dennyky s Koněvem. Když zjistila svůj omyl, volala : “Chyťte si ho, chyťte si ho.!” My? Svýho psa? Když její pes k nám letí? To si jistě dělala čurinu, že? Nechytala jsem nikoho, jen jsem se hlasem zapojila. Nemá prozatím cenu do toho tělesně vstupovat, to může jen záležitost eskalovat. A tak jsem vybízela k odchodu, že deme, demééé, v momentě, kdy Štajn už šel, se mu bulík rozhodl jít znovu k zadnici a tak mezi ně vstoupila pohotově Thielli. Paní se omluvila, poděkovala a my pokračovali pro snídani. Rumíček byl usazen venku a my si šly pro rohlíky, nějakej sejra a Rumíčkovi pro bobíka. 

Náležitě zaopatřeny jsme se zaparkovali v altánku na hřišti a Rumíček měl za úkol si lehnout  a nikam neodcházet, protože hřiště. Bylo krásně. Že jo Thielli? Povídaly jsme si, snídaly a byla to dokonalá idylka o dovolený. Pak jsme zblejskly venku Dennyky s Koněvem a Thielli jí šla zavolat, že jako jestli si myslí, že s tím nebohým psem obejde barák a fertig, udáme ji tady na fóře, jak tejrá svýho psa 😀 . Dennyky nevěděla kde jsme, ale bylo jí to fučík, stejně jako naše “výhružky” a pokračovala si v pohodičce dál  k rybníkům, kde jsme byli předešlého dne. Nás po chvíli krafání s Thielli napadlo, že půjdeme za nima. Abych neměla na cestu durch mokrý boty – rosa byla jako to prasca – zula jsem si je a šla bosky. A právě stírala tu rosu na trávě. Bylo to tak ukrutně příjemný. Teda do momentu, než se šlo po škváře 😀 . To jsem si boty zas potupně nandala a sundala je až u rybníčků. A nakonec nejen boty. Sundala jsem i kalhoty a vlezla za Rumíčkem, dychtivě číhajícím u břehu,

do vody. Došlo mi totiž, čeho si žádá . Výkopování vodičky!! No jooo, to musíme, musíme výkopovat vodičku, když jsme u tak krásnýho rybníka. Zajela jsem tam za ním a šla mu cákat do gezichtu proudy vody. Voda byla tak příjemně chladná, že mít tady věci na převlečení, šla jsem si v tom tílku zaplavat. Škoda, škoda. Byl to přesně ten moment, kdy vás voda volá. Petrs by měla radost. Tak snad někdy ten okamžik zase přijde. Tohle totiž bylo akorát na půl cesty, že by člověk tu teplotu vody vydržel a tak by mohl začít postupně plovat ve studený vodě. 

No my pak už museli končit. To výkopování vodičky. Ale myslím, že si to ti dva dostatečně užili. Poctivě jsem je střídala. Rumíček vždycky dostal “Rumíček čeká! Koněf!” a cákla jsem Koněfce. Pak bylo “Rumíčku di dozadu, pozoor!” a cákla jsem Rumoušovi. Skákali tam jak dvě rezatý blechy.

Cestou domů Rumouš vypouštěl ty hektolitry tekutin, co pochytal a z rybníku i vypil a já doufala, že vydrží a hlavně udrží! než se vrátíme z výletu za skvělou zmrzlinou a z návštěvy Thilia Nobilis. Což je aroma firma, která má v nabídce různý báječný éteráky, oleje a vůně a nachází se v nádherný zahradě a je tam navíc kavárna………. ideální kout země.

Když teda vám ho nenaruší naprosto bezohledně hlučně hovořící týpek, který se snaží oslnit svou partnerku a její děti nadutejma blábolama. Nejen, že se to nedalo poslouchat – ale co mi po tom, že jo, hlavní bylo, že se nedalo mluvit mezi sebou, protože řval jak magor a nic jinýho slyšet nebylo. Tak mi to prostě nedalo…..  a řekla jsem mu to. Ale slušně, slušně, že jo holky? Tak jako dítě, který nesnese napomenutí, tak přesně tak se projevil i on. Místo toho, aby se omluvil, že si to neuvědomil. Já jsem pak dělala tichej kurz sebeovládání. Naštěstí – pro koho? – 😀 se zvedli a odešli. To nemuseli, stačilo volume doleva. Ale mám za to, že i jeho společnice byla ráda. 

Vypili jsme si v klidu kávu – výborný levandulový kapůčo třebas –  a pak se šly s holkama kouknout do vnitřku zahrady. Objevily jsme tam jezírko – resp. dvě – s žábama. Se značným počtem žab. A ony koncertovaly. Všechny tři, co jsme tam byly jsme byly unešený, páč jsme nikdá neviděly žábu, kterak ty zvuky vyluzuje. Buď jsme viděly žábu – ta byla zticha, a nebo jsme ji třebas slyšely, ale zase neviděly. Tetkonc ovšem to bylo komplet. Připlížily jsme se jak Apačky k jezírku a tiše se hihňaly a vokazovaly si na žáby nafukující bubliny, kvákající a bubnující. Jo, bubnující, páč sem tam nějaká vyluzovala zvuky, jak na bubínek. To byl jinačejší hluk, než u toho vedlejšího stolku před tím 🙂

Po cestě na zmrzlinu jsme se zasukovali, protože tam právě probíhaly nějaký závody. Nepodařilo se mi za celou dobu zachytit jaký a v čem. To asi ale není podstatný. Podstatný naopak bylo, že jsme jeli přes půl Evropy, abychom to objeli. V podstatě i chvíli na Prahu. Chtěla jsem ředitele vozu – Romana – požádat, aby nás teda rovnou hodil domů, ale pak mi došlo, že nemám Rumouška, že jo 😀 😀 . Ale stála za to ta objížďka. Jednak zmrzlinou samotnou. Byla výýborná ta kombinace hořké čokolády a pomeranče. Mňam. Tak výborná, že jsem si dala repete, stejně tak Thielli (myslím, že to byla dobrá odměna za to, že s námi jela vzadu narvaná ve třech jako sardinka). A druhak to stálo  za to historkou,resp. vyprávěním, který dal k dobru ředitel vozidla. Vyprávěl nám totiž, kterak se svým plavidlem o dovolené vstoupil do jakéhosi vojenského NATO cvičení. Škoda, škoda, že jste to neslyšeli 😀 :D, tohle převyprávět bohužel neumím 😀 .

Zpátky jsme dorazili tak akorát včas, abychom zabalili – vč. těch plyšáků, co přinesla Dennyky ze sklepa 😀 – a pomalu se vydali na nádraží.

Tady na nás nečeká žádný zádrhel, páč nástupiště mají jen jedno. 

No…….mají tady taky ale pána, jménem Roman a s tím já si to vyřídím příště. Protože ještě jednou řekne něco podobnýho, jako že třeba by nám taky mohl spadnout strom na koleje, tak ho vykostim! Doslova. Neb přesně tohle se stalo. Já na něj houkla, ať to neříká, ať je zticha, že to přivolá. Bohužel mě neposlechl a rozvinul to téma dál.

A tak v momentě, kdy jsme se z Německa blížili k našim hranicím jsme najednou zvostali v zastávce stát. Dlouho se nedělo nic, pak přišla paní průvodčí a řekla přesně to, co jsem nechtěla slyšet. Byl tam! Strom na kolejích. Ale prý už se o tom ví a něco se s tím dělá. Ale bylo jasný, že vlak do Prahé, na který máme lístek ………..nestihneme. A co stihneme se neví. 

Volala jsem Brtnikovi, že přijedu, ale nevím kdy, protože máme neprůjezdnou cestu.  Pravil, že jede pro nás. Chvíli jsme ho přemlouvala, ale pak mi došlo, že pokud se chceme dostat domů v nějakej slušnej čas, bude to možná nejjednodušší řešení. A tak jsme se domluvili, že až se dáme do pohybu, nebo budeme něco vědět, ozvu se mu a on nám zatím pojede naproti. 

Nedělo se nic, nedělo se nic. Dlouho. Až jsem šla s Rumíčkem radši ven. A já sama tiše toužila být psem, abych taky mohla někde ulevit svým útrobám. Vrátili jsme se do vlaku a přišla paní průvodčí se zprávou, že:

My už dál nepojedeme- jako vlak, že se bude vlak vracet zpátky, ale že se jí podařilo dojednat, aby nás nabral – přes nezpůsobilost našich jízdenek – vlak následující, Intercity, nebo co to bylo – prostě mezinárodní vlak, který ale staví jen Děčín, Ústí, Praha. Žádný Kralupy.  No ale, že se neví, kdy a zda ten vlak vůbec  taky projede. Výborná situace. Tak jsme zatím setrvávaly na svých sedačkách, Rumíček naštěstí spal a někteří radši vystupovali, aby-jak nám řekli, to vzali přívozem na druhou stranu a odtamtud nějak – asi autobusem dál do svých vesniček. To ale pro nás moc nepřipadalo v úvahu.  

Zavolala jsem Brtnikovi, už byl tuším za Ústím nebo tak nějak možná u Děčína už. A my pak vymyslely s Thielli, že kdybychom se nakonec taky přeplavili lodí na druhej břeh, bude to asi nejlepší řešení, Brtnik k nám nebude muset hledat cestu přes Německo, nebudeme se muset tady složitě hledat, na protějším břehu v Hřensku nás najde spíš. A tak jsme přesně tohle udělaly. Když jsme vystupovali z vlaku, říkala paní průvodčí, že už se možná pojede, ale to už bylo jedno, tahle varianta byla rychlejší, protože než se vlak domotá do Děčína, budeme my už na cestě taky. A možná dál. Rozloučily jsme se.

A šly si koupit asi nejdražší jízdenku v mým životě 😀 . Myslela jsem si, že za tu cenu nějak popojedeme po řece nebo tak něco, ale ne. Uďálo to pink! A vystupovali jsme na druhý straně. Za dvě vteřiny 😀 . Asi tedy bylo zbytečný, že jsem se šla s Rumíčkem, pro jeho klid a pohodlí,  usadit pod střechu 😀 😀 

Tady na nás čekalo další překvápko a taky nepříjemný teda. A zase jsem byla hrozně ráda, že svoje psy jsem učila chodit po kdejakým nepříjemným povrchu a roštech obzvláště. Z lodi se totiž nejen vystupovalo na rošty, ale celá plocha k nábřeží byla jeden velký kovový rošt, kdy horní hrana navíc nebyla rovná, ale ……vlnkovaná. Ideál pro psí unavený ťapiny. Bylo mi toho unavenýho zrzavýho tvora moc líto . A moc a moc jsem celou dobu Rumíčka nahlas chválila, jakej von je šikovnej pán, že to zvládne, že to dokáže, Zvládnul a dokázal. A……….. pak znovu na schodech nahoru na nábřeží, protože ty byly taky z roštů. Hnus.  Je to můj šikovnej rezatej hošíček. 

Zdálo se, že záchrana se blíží. A to nejen v podobě Brtnika, který už se od Děčína blížil k nám, ale a v tu chvíli hlavně! V podobě infocentra, kde jsme se ve stínu s báglama zaparkovali.  A kde mne zachránila paní prodavačka před potupou, neb po osvětlení situace a co máme za sebou mi vlídně nabídla, že možu navštívit zdejší toaletu. Hu-rá!  A ještě jsem si mohla natočit vodičku pro Rumíčka. Na oplátku jsem si tam já koupila dvě tůristický známky a dvě srdíčka. Jedna sada pro Thielli, aby věděla, že tu byla 😀 a srdíčko jako poděkování za tu podporu, kterou mi celou cestu dělala a druhou sadu pro Brtnika. Sice doma už turistickou známku z tohodle místa máme, ale tohle je přeci jen výjimečná situace. A srdíčko taky jako poděkování, že pro nás takhle gentlemansky dojel. To se hodně počítá.

Zbytek cesty už pak byl naprosto hladký, vysadili jsme Thielli u metra v Prahé a zamířili do Domečku.

Chtěla jsem napsat – konec dobrý, všechno dobrý, ale ono v podstatě – i ten cestovací zádrhel, jako by k celý tý akci patřil, v podstatě- ji zajímavě obohatil 😀 . A to i pro Rumíčka, který se prvně v životě projel lodí. Sice jen dvě vteřiny 😀 😀 , ale projel.

P.s. : Druhý den jsem zjistila, jak moudrý rozhodnutí jsme to, Thielli, udělaly. Protože, když jsem kolegyním vyprávěla, jaký to bylo, dozvěděla jsem se o své jmenovkyně, že oni seděli ve Žlebu na nádraží a čekali až přijdeme my s tím malým vláčkem. A ten furt nejel a nejel. A pak přijel ten Intersiťák, do kterého je taky procpali, ovšem s tím, že vlak byl narvanej až po střechu a aby rozvezl všechny, kteří nastoupili, stavěl v každý ďůře. A aby toho nebylo málo…. Tak v  Lovosicích stáli znovu, protože …….nešel proud!  Štěstí, co, že jsme se tak rozhodly? 🙂