Teď mi došlo, že to byl křest po všech stránkách.

Byl to jak křest knížky samotný, ale taky to byl křest ohněm pro mě – málokdy se člověku stává, aby stál před lidmi a představoval jim svou knížku. A myslím, že to křtění vyšlo po všech stránkách.   

Nicméně, je vám jasný, že vytvořit dojem velký spisovatelky se mi nemohlo nikdá podařit, že jo?

Už samotný příchod ke galerii, stál za to. Já jsem si totiž z legrace nasadila sluneční brýle a tvrdila, že v nich budu pořád, abych se za ně schovala. A když jsme došli ke galerii samotný, tak tam už stáli dva lidi. A já jsem přes ty brejle nebyla hned schopná identifikovat, že bych ty lidi měla znát, ale bylo asi pravděpodobný, že se třeba jdou podívat na křest. Sundala jsem si brýle, abych je případně přivítala a taky se na ně podívala, ale přechod očí počítačových z šera brýlí do ostrého slunce způsobil, že sem v podstatě neviděla zase nic.  😀 😀 

A to přitom přímo proti mně  stála Zuzucha – kterou znám! Ano znám. Stejně jako znám jejího tatínka……………….jednadvacet, dvaadvacet…………..bože miluju trapný okamžiky. Každej z nás je miluje. Doputovalo to tam, informace pozapadaly, tam kam měly, ale trvalo jim to.  Částečně i z toho důvodu, že prostě nervozita už zaplavovala mozek. Měla jsem moc radost, že je vidím. I proto, že Zuzucha taky patří k těm lidem, kteří člověka nenápadně, ale silně podrží, podpoří. Stejně tak jako to umí moje přítelkyně, její maminka Zdena, která tam byla taky a já jsem moc ráda, že jsem ji zase mohla vidět. A že dorazili  všichni takhle společně. A ……….že s sebou vzali………… jejich feňuli Kessinku. 

Další malý překvapení pro Rumíčka, kterýžto z ní byl logicky zcela hyn. Další baba!!! Já jsem mu to taky říkala, že to bude den bohatý na zážitky. A že tam bude mít spoooustu ženskejch jen a jen pro sebe. Dvou i čtyřnohých. Kessinku jsem viděla naživo prvně a byla jsem za to moc ráda. Protože Kessinku jsme spolu s Peťou AP dohodily Zdeně a její rodině a myslím, že až budu stát před nebeskou bránou, kde bude sedět třeba Petronel a Uriáš 😀 , budu moct říct, stejně jako paní Hlaváčová : „Ale božínku, snad taky něco dobrýho jsem udělala!“ (páč je mi jasný, že hříchů bude hodně 😀 ). Protože za tenhle skutek jsem moc ráda. Oni dali Kessince milující domov, který si zasloužila, protože v té době, žila na okraji smečky, kde to pro ni až tak ideální nebylo a ona jim zase přinesla do života všechno, co malý pejskej do života přinést umí a může. A ještě toho přinesla, myslím, bohatě.

A musím zde sdělit světu, že Zdena Kessinku nejspíš pomlouvá. Píšu nejspíš proto, že o ní furt říká, že je……… řekněme blahobytná. Ale není, rozhodně není. Jak mi ale potom nenápadně řekla Zuzucha, je to proto, že páníci teď byli na dovolené………….. a tak měla Kessinka hubnoucí pobyt u dcery 😀 😀 Těžko soudit, nakolik panička Kessinku pomlouvá a nakolik jí prospěl hubnoucí pobyt, každopádně prostorem galerie pobíhal a cupital štíhlej, střapatej skřítek, který sice zpočátku byl vůči Štajníkovi ostýchavý, ale posléze je sblížily společné zájmy. 

Teda zájem. Jeden. O ten pytlík s pamlskama, který dostal Rumíček od Thielli. Jsou to natolik kouzelné pamlsky, že pejsci zapomínají na všechno a jsou kupříkladu ochotní cvičit spartakiádní sestavu s cizí osobou, že jo Kess 🙂 ? Když opadla první vlna seznamovací, mohli jsme se my dvounožci věnovat taky vzájemnému seznamování a hlavně obdivování galerie. Protože.

To je nejen úžasný prostor s příjemnou atmosférou,

 

ale taky tu najdete ( logicky, že jo 🙂  ) krásný obrazy, které maluje majitelka galerie paní Míla Záležáková. A taky krásný fotky, který vytváří Dennyky. Jsou to fotky s duší, příběhem a někdy i tajemstvím. Můžete je pověsit kdekoliv a vždy budou do interiéru zapadat a vyprávět příběh. Postupem času přicházeli další lidi a tak jsme si tak volně konverzovali, popíjeli bublinky a bylo fajn. Já vím, Dennyky to říkala, že to tak bude…… 🙂  a opravdu to tak bylo. Společnost byla různorodá, od maminky se dvěma dětma, přes manželský pár a až třeba po starší dámu paní Jermanovou, moc milou osobu.  Že třeba přišla právě ona, nebo, že se svou manželkou přišel i její manžel (a to byl hokej!!! ) a nikdo z nich mne neznal  a třeba bych nečekala, že mužský vyrazí na takovou akci, nebo že starší dámu to bude zajímat, bylo takový malý vyznamenání pro mě. Bylo to moc milý, stejně, jako že dorazili ti, kteří mě znají. Víc, či míň. Byla to moc příjemná společnost a bylo příjemný i to, že třeba přirozenou součástí té společnosti byly i ty dvě malý děti, který byly moc fajn a normální. 

A já si toho vážím, že všichni ty lidi si našli čas a přijeli. Hrozně, hrozně moc. O to víc, že si pak právě i knihu koupili! No! Fakt!  Knížka byla i součástí tomboly, jejíž výtěžek půjde pro útulek Voříškov.  Byla hlavní cenou tomboly. A přes to, že já jsem se pochopitelně tomboly neúčastnila, tak i já jsem vyhrála první cenu.

PROTOŽE!! Hlavní cenu vyhrála malá slečna s překrásným jménem Julie. A nemůže být asi pro nikoho, kdo něco napíše, větším oceněním, než když vidí, že a jak se raduje výherce, když vyhraje právě tu knížku. Navíc, když je to malá slečna a děti dnes moc nečtou. A když pak vidíte, jak se do knížky hnedle začte……………….. může být Půllicérova cena víc? Ne, to teda nemůže. Fakt nemůže. Já se omlouvám všem čtenářům, kteří z knížky měli radost, ale tohle přebilo všechno. Vidět ji, jak má radost, jak opravdu čte a bude číst. V dnešní době, kdy opravdu děti málo čtou.  A jak se o knížku zajímá (trošku ji zpočátku rozhodil styl vyprávění a pravila mamince: „Mami! Hned v první kapitole a dvě chyby!“ 😀 ) a ptá se na detaily . To pro mě bylo opravdu hodně moc. 

Tak moc, že jsem pak v sobě dokázala zabít nervozitu, vzít si brejle a dát se do krátkýho čtení. Původně jsem to chtěla hodit na Rumouše, protože si myslím, že by se toho zhostil líp 😀 , neb jsem se bála, že se svým rychločtením z toho udělám propadák, ale snad se tak nestalo. Dokonce jsem četla i další kapitolu. Dočetla jsem a Julie následně pravila: „Já už jsem to pochopila, jak to je, to nejsou chyby! 🙂 

A pak už jsme si zase povídali, různě se mísili a já jsem mohla s radostí  (paní nakladatelko, je to závazek velkej) odpovědět, že ano, že bude další díl.  A nejen ten, že bude i kalendář. A že, když se všechno podaří, se tím pádem tady za rok zase na křtu sejdeme. A že se budu hrozně moc těšit. I proto – to jsem neřekla, to mi došlo až potom – že vlastně už se budu vracet jako domů 🙂 A to je moc hezkej pocit.  Dennyky s kamarádkou Vlaďkou nám k tomu povídání a mísení se udělaly úžasný pohoštění a občerstvení , teď si nemůžu vybavit, kdo to tam k tomu všemu dobrému přinesl ještě rebarborový koláč, bublinky a další pití „teklo proudem“. A člověk si připadal, že je vlastně doma. Byl to pro mě dárek.

Stejně jako byl dárek, když jsem někomu podepisovala knihu, 

kterou koupil on zase jako dárek pro někoho jiného. Třeba právě paní Jermanová, kde jsme vymyslely spolu hezké věnování pro dceru.

Nebo, když jsem podepisovala knížku Julii.

Bylo hezký se dívat, jak se z toho těší. Ptala jsem se jí, jaké jí tam mám napsal jméno, protože to jsem ho ještě nevěděla. A ona řekla Julie. Úplně mě to krásný jméno dostalo, nemohlo se k ní žádný jiný hodit víc. „Julie!“, vydechla jsem, „Máš moc krásný jméno. “ A ona se z toho radovala. V ten samý moment, co ona řekla Julie, řekla její maminka Jůlinka. A já jsem věděla, že tomuhle stvoření nemůžu napsat do knížky Jůlinka. To nejde, ona je Julie a chtěla jsem, aby byla na své jméno pyšná. Obě jsme se na sebe podívaly a odkývaly si to. Vepsala jsem tam Julii pro radost Zrzavci. Bylo vidět, že jí to skutečně radost udělalo.

Já se ještě na chvíli k Julii vrátím, protože setkání s ní ve mně hodně zůstalo a tak se musím podělit. Protože tahle malá slečna je bytost, se vším všudy. Bude to možná znít hrozně hloupě a nějak nadneseně, ale líp to vystihnout asi nejde. V ní se totiž snoubí krása těla a duše. A to se vidí málokdy. Ona je opravdu krásná dívka. Její milá maminka, aby už si šla opatřit zbrojní průkaz, ale taky je to opravdu moudrý – ne přemoudřelý, to pozor, to ne, moudrý stvoření. Uvnitř. Ona to neví, nevnímá to, ale je to tak. Je potěšení být v přítomnosti takový čistý a krásný bytosti, s moudrostí a laskavostí v duši. Zní to blbě, co? 😀 . Ale je to prostě tak, a tak jsem to musela napsat. Takových lidí je málo a já doufám, že to v ní zůstane a že jí čeká dobrý život, který k ní bude stejně laskavý a moudrý, jako je ona. Jsou vzácností, takový bytosti. Taky jsem její mamince musela složit poklonu  a říct jí, že má být na co pyšná. Ona mi pak s radostí vyprávěla, co všechno se k Julii váže a jaká je. Takže opravdu doufám, že nad ní osud bude držet ochranou ruku, aby to vzácný, co v sobě má, někde nepoztrácela. Musela jsem se o tohle zajímavý setkání prostě podělit.

O co se úplně podělit zase naopak asi nechci, ale musím, páč by bylo trapný, kdybych to zatajila, je skutečnost, že Rumíček se zachoval naprosto překvapivě neočekávaně a asi pod dojmem toho, že za ním dorazila sexuálně atraktivní Koněv, která s ním ovšem nechtěla mít moc společného a že jak jsem se dozvěděla posléze, se zde občas stala nehoda fenkám paní majitelky, tak on pojal puzení. Puzení, které rozhodně v repertoáru teda nemá. Takže pak celá velká – malá autorka, lezla s hadrem po zemi 🙂 Ostuda, ostuda je to. Byl zahambeně odeslán na svůj provizorní pelíšek a tam potupně čuměl. Je možné, že svůj podíl na tom měla spousta dalších faktorů, od únavy, přes určitou rozjívenost, neb skutečně měl k dispozici spoustu rukou, obdivu a mazlení, z té rozjívenosti navíc pil jak duha a my nestačili misku pomalu  doplňovat. a běhat s ním na střídačku ven. Každopádně nic z toho by u dobře vychovanýho psa, za kterýho ho považuju, nemělo vést k tomu, že bude mít tendence tohle dělat. Když to běžně nedělá. Nahrabal si zase ale body za to, že když šel s Thielli ven, chválila ho, že jí moc hezky i bez vodítka poslouchal. A pak….. takovádle vostuda!

Každopádně zábavu jsme si tím kazit nenechali, stejně jako tou obří buřinou a slejvákem, který naopak přinesly příjemný ochlazení. Jediný, co nebylo pozitivní byla skutečnost, že majitelka galerie se nemohla zúčastnit, neb tou dobou měla svou vižlí fenku Haničku na stole veteriny. Dohnala je akutní pyometra. A tak Míla pochopitelně nikam nešla a nemohla tak vidět, jak moc fajn akci pomohla uskutečnit. Děkuju jí, stejně jako ostatním, co pomáhali i těm co přišli.

Udělalo mi to moc velkou radost.

Stejně jako mi udělalo velkou radost to, že v tombole se vybralo přes dva tisíce! Takovejch peněz! A protože je knížka od začátku spojená s útulkem Voříškov /protože, když si někdo knihu koupí a do poznámky napíše Voříškov, udělá tak radost sobě i jim, protože polovina mého honoráře jde v tom případku pro Voříškov/, rozhodla jsem se, že i výtěžek z tomboly poputuje k nim.

Já jsem určitě na něco podstatnýho zapomněla, protože těch dojmů bylo opravdu hodně a já vlastně teď pluju v takovým jednom velikým krásným pocitu, ale ………. pak doufám, že mě v komentáři třebas Dennyky doplní.

A hned jako první, na co jsem zapomněla je, že v rámci křestu knihy proběhla též umělecká performance. Takovou jakou svět ještě neviděl 😀 . A to, když Julie k pobavení ostatních navlékla jednoho z účastníků do všeho, co měla k dispozici 😀 😀 . 

 To i Rumoušovi došla slova 😀