Jsem se v duchu loučila s buchtama pro Brtnikova kolegu, který jsem mu slíbila.

Za to, že dokázal být navigován po telefonu a udělat technický kejkle, aby Brtnik v neděli v poledne zase asi po stopadásátýšestý nemusel jet do prasé. Slíbila jsem mu za to dobrovolně upíknout buchty za odměnu. A pak, protože se mi fakt povidly, mi to bylo trošáneček jako líto, že jdou holky takhle z domu a měla jsem slzu v oku 😀 . Ale kecám. Byla jsem ráda, že se mi to povedlo, páč nepovedný výrobky nikomu dávat nechceme.

Ale vopravodou slzu v oku jsem měla před tím. odpoledne, když jsem šla ovenčit ohaříky. Páč Bubiška moje byla zase velká aktivistka. A to přes to, že o víkendu oba dny fordila s Brtnikem ranní procházky a v neděli byla ještě odpoledne na další prochajdě, když Pixlice přivezla PetrS a Peťana.

Teď si hópla rigóla na Šemíka – sice byl ten Šemík trošku jako poník spíš, ale to nevadí, hlavně, že hópla. A pak si vesele pobíhala, dokonce aportýrovala a! Kradla mi sama svou aportýrovací kapsičku z ruky, kde jsem ji zcela “nenápadně” nesla 🙂 . A taky si stopovala.

I když teda nepovoleně.

Páč měla čekat, až naši pseudostopu, která navíc byla určena nejdřív pro Rumíčka, až ji pořádně udělám. A ne, že vyrazí na start, ledva jsem já v půlce. A tak co už jsem měla dělat, že jo, když se mi bábrdle šinula zamyšleně v patách a vysbírávala mi to rychlostí Metereskublesku 😀 . Rumíček seděl a neščastně hleděl. Protože ví, že jde přece vždycky první. A co je teď tohle? 

“No, to je Rumíčku stará a hluchá osoba, která nedbá ničehož, tak se na to taky vyprdni a poď si sbírat, broučku můj.” Vyzvala jsem tu neščastnou hroudu, co tam seděla a veškerá štábní kuldůra šla………asi víme fšicí kam. 

Tali si poletovala jako Motejlová Emanůelová opodál a rejdila šňupákem v zemi. Čuchala si po svým. Proč jí to nedopřát.  Dohazovala jsem do stopy a plácku, který jsem prošlapala dobrůtky, jak když krmim slepice a ti dva zrzaví si to tam společnýma silama vyčmuchávali. Ano vím, není to zrovinka teda profesijounální, ale já tak nějak na profesijounalitu už dávno dlabu. Psů je víc jak mě, jsou v přesile a já chci vlastně jediný. Aby nám bylo dobře. A to bylo.

Akorát přesně, když to tam ti dva vypucovali, dolítla ke mně Tali s výrazem debilitního ščastlivce. Vždycky, když se takhle tváří, vzpomenu si na strejdu Belmonda ve Zvířeti. Taky se takhle uměl tvářit 😀 😀 . Takže jasně, že jsem se jí smála a měla tím pádem zase slzu v oku, jako předtím dojetím u Bubinky, že funguje.

A měla jsem ji i posléze, když si Tali chodila sama od sebe za mnou. To mě u ní vždycky spolehlivě dostane. Že nemusím já, že ona chce. 

Vyšli jsme loukou u starýho ořecha nahoru na cestu pod kostelíčkem a tam se naše bábrdlína zase rozfordila a mastila to fpřéééd, čmuchala si dokonce tak intenzivně, že zvostávala za mnou a pak nás dobíhala. Další slza v oku následovala. 

Aby Rumíček nebyl škodnej, vytasila jsem mu balonek z ledvinky a mrskla nahoru do lesa. To měl pro změnu slzu v očku on, neb málem radostí zaplakal. Uuuuž dlouho jsme si tady neházeli balonek tak, jak to má rád. On je nahoře, já hodím, on chytí a pošle mi dolů. A takhle klidně ………celej kvartál tam můžem bejt 😀 . To jsme ale nebyli, to ne. Protože na mě čekala ta výroba buchet. 

A že se mi teda opravdu povedly. Pěkně kynutý těsto  plný ořechů, hruškový liguére dovnitř i ven, máslíčko. Epochální! Svůj podíl na tom teda má i ten robotickej šmejd, co opět  v počátku nespolupracoval a já se mohla vzteknout. Hák na míchání dobrý, to umí, ale nasadit tam tu nádobku, kde jsem potřebovala rozsekat ořechy………. Peklo, zas jsem se vztekala a křičela, že to hodim z vokna! Brtnik to poté vyzkoumal, ale proč proboha takhle drahá věc nefunguje lehce?? Něco tam nasadit, aby měl člověk za sebou kurz o rozbíjení atomu! Fascinujou mě ty jejich vídeja, kde přijde usměvavá paní, uďělá cvak a  je to.  Tak jako teda neni ani náhodou.  No nakonec se podařilo a já se do toho mohla opřít, abych pak, jak jsem na začátku článku psala, měla slzu v oku, když jsem se s buchtama loučila.  🙂