V tu neděli jsem toho stihla moc.

Úplně nejdřív jsme si s Brtnikem zajeli místo snídaně do…………Palačinkárny. Co na tom, že byla v naší jídelně 😀 . Ale byla báječná. Neměli jsme chleba, říkala jsem si, udělám míchaný vajíčka? Smaženku? Slaný, plněný palačinky? 

A pak to přišlo! Ne! Já udělám „sladký“ palačinky.

Ty úvožofky jsou tam správně.

Protože Brtnik nemůže jíst moc sladký. A nechce sladký pochopitelně jíst. A tak se u nás cukruje minimálně. Ale i u sladkých palačinek se bez cukru můžete obejít. Těsto se udělá neutrální.  A že se mi tentokrát povedlo. Hodně, hodně, hodně moc, už samo o sobě bylo báječný. Taky jsme tu první palačinku zbouchli jen tak. A mňam to bylo.

Zbytek jsem rafinovaně naplnila plnotučným vaničkovým tvarohem a na plátky nakrájeným banánem. Stočený palačinky jsem posypala troškou velmi najemno nastrouhaný hořký kvalitní čokolády. Tím pádem jí bylo fakt jen trošek, byl to spíš čokoládový prach. A protože jsme „šli do palačinkárny“, tak žádnej čaj, ale pěkně kávičku jsme si k tomu dali, jako na dovolený. Otevřený okno, sluníčko, vyzpěvující ptáci – to všechno byl dokonalej obraz dovolený.

Úúúžasný. Z vokna jsme čuměli na kosa ráchajícího se v našem – teda v našem – je to Trpaslíčkovo, že jo – jezírku. Házel tam šíbru furt dokolečka a ráchal se tam nadšeně jak dlouho. Je prima vidět, že to co uděláte, dává smysl.

Když to ovšem smysl opravdu dává. Jezírko ano, to co jsem pak páchala já, už tak moc ne. Protože jsem se neplánovaně rozhodla vydrbat Domeček. Pekelně jsem zamávala hadrama, vysavačem a kýblema, abych udělala krásně a čisto a voňavo.

A abych……………. posléze………………. 

Šla – a to prosím plánovaně – otloukat omítku do budoucího obýváka. Když mi to došlo, že budu dělat bordel, náležitě jsem okomentovala svoje KvíKvé a šla do akce. Jindy to otloukat nemožu, když si nechci mejt pačesy furt dokola. Tak musím vždycky, když mě čeká mytí hlavy. Popadla jsem kladivo, rukavice, na makovici si dala šátek, ať to zaprášení není tak hrozný a šla do akce. Přinesla jsem si i prosíravě starou peřinu a nacpala ji pod dveře, kde je pořádná fuka a bylo jasný, že tamtudy to půjde nejvíc. Ten binčus a prach. A netušila jsem, že jsem děva natolik dělná a úderná, že zvládnu vytvořit bordel na druhé straně stěny i tak. 

Snažila jsem se otloukat smysluplně, aby ten bordel nebyl tak hroznej, což je poměrně naivní představa, já vím, ale když máte celej dům uklizenej, tak prostě úplně vidíte, jak ten prach všade proniká a všade si sedá a……….. no nic. I přes to, že jsem do zdi bušila uvážlivě mě posléze čekalo – nemilý překvápko. To když jsme se s Brtnikem vydali na pivo, abychom spláchli – já ten šílenej prach, co kolem mě vířil a on vedro, který panovalo v díře, kde zase kutal  Otevření dveří lehce tarasil bordel, který jsem svou činnosti vymlátila na druhý straně.

A-há? Koukala jsem dolů k nohám, jak když doslova nadloube volovi. Výborný, úplně jsem se bála otevřít dveře, co tam najdu. Nakonec to nebylo úplně tak příšerný, bylo to jen hrozný 😀 . Všade kousky omítky, cihel a tak jako podobně. Vrátila jsem se zpátky do místnosti a oklepala ze sebe nánosy prachu a omítky.  Pak jsem popadla koště, smetla to a šla na pívo, jak správnej zednik. Co taky už jinýho, že jo.

Výborný pivíčko a pak zpátky do rachoty. Doslova, protože ten rachot, kterej jsem dělala, když mi došlo, že už je zcela zbytečný pokoušet se otloukat omítku nějak civilizovaně, byl značnej. 

Domláceno, otlučeno a já se šla na chvilku realizovat taky na zahradu, neb bych si ráda sem tam něco vypěstovala. A pak taky jsem se ještě šla realizovat na poli kynológickym.

 Šla jsem venčit. Bylo krásně. Sice už pozdní odpoledne, ale tady u nás je prostě veliká výhoda to, že vyjdu za barák a už jsem v přírodě.  S hodnýma pejskama, že jo. To je jasný. Tak jsme se pěkně jen tak courali těma loukama a já pak šla vyrobit ohaříkům čmucháníčko. Bubrdle se svou stařeckou zarputilostí zavedla to, že ONA PŘECE NEBUDE ČEKAT!  a vždycky jde pracovat rovnou. Mno. Buďte krutopřísní na někoho, kdo je prostě stařičkej, že jo. Takže i tentokrát jsem to odmávla s tím, že si na nějakou velkou kynológii nemá cenu ani hrát a nechala jí být. A – rovnou přizvala i Rumíčka. Drouboučký pamlsky jsem měla připravený a tak jsem mohla doplňovat hezky průběžně a je nechat v tichosti si je vyčmuchávat, hledat a bavit se se tím. Bylo hezký vidět je spokojeně a klidně si takhle pracovat. A já m koukat na Taliprtku, jak si s výrazem ščastnýho idiota počítá ty myše.

„Talinkooo!“

…..

„Talinkooooo!“

„E?“

„Poď honem sem k nám, pooď holčičko, poď honem!“

Holčička kupodivu nezaváhala a nacválala k nám. To už jsme byli jak na dvorku s hejnem slepic. Spokojenejch slepic, kterým se sype zrní 😀 . Ale! Já jsem měla radost, že mám tak fajn bandu, kdy si všichni společně na jednom malým plácku vyčmuchávají dobrůtky. Nikdo se nestrká, nehrdlí, jednou uhne jeden, pak zas ten druhej. 

Moc hezky se mi na to dívalo a posílala jsem poděkování kamsi psímu bohu Síriovi, za to, jak moc skvělý psy mi to poslal. Je to pro mě důležitá věc, když smečka funguje. Vážím si toho až za polární kruh – ne to je málo, až za Polárku 🙂

A tak jsem si pak večer mohla říct, co všechno jsem to za ten den stihla. Nebyl to marnej výčet, ne?