Jo, úžasná.

Bubrdle moje.

Dopřály jsme si holčičí “jízdu”. Sice takovou trošku zrychlenou, ale jen naši. A bylo to mocinky moc výborný. A úžasný. A skvělý a vůbec moc prima.

Musela jsem ten den na poštu. A tak bylo ve hře několik variant venčení. Od toho, že vezmu ohaříky šécky najednou a vezmeme to trošku zkráceně, přes tu variantu, že Brtnik vezme holčičí duo a půjde s nima zvlášť, zatímco já si vezmu Rumíčka, trošku se poprocházíme a pak skočíme na poštu, až k tý konečný verzi, kdy to tentokrát nebude Rumíček, ale vezmu si takhle Bubrdlínu. 

Páč jsem si uvědomila, že to jsme tady ještě neměli, takovýhle samostatný velkovenčení a že je záhodno to taky tak udělat. A Bubrdle, jak kdyby to od začátku tušila, byla, když jsme se fšicí vypravovali, velice, velice a opravdu velice radostná.

A když jsme pak vyšly my dvě na zahradu, byla už úplně nejradostnější a metala kozelce. Věděla to. Jo, jdeme jen a jen spolu. Úplně krásně si hnedle u branky sedla a za brankou opět začla metat kozelce. Tolikatě psí radosti!! Usmívám se ještě teď, když to píšu.

Hopíkala, jak hopík a upřímně se radovala. A já taky. A taky bych bývala nemusela vůbec skorem mluvit, kdybych si s ní nechtěla povídat. Páč nebylo nutno vůbec povelovat. Ale vůbec. Kdybych pak v závěru nepotřebovala přejít silnici teda. Tam jako jo. Ale jinak? Mohla bych bývala lovit bobřika mlčení a ulovila bych ho. Ale já pochopitelně nechtěla. Byla jsem ráda, že ji můžu chválit a chválit a zase stokrát chválit a jen tak si povídat.

Šly jsme naši normální venčící trasu a já doufala, že když jdeme takhle jen pospolu, najdeme nějakou tu spolupracující zvěř. Bubi, jak kdyby tušila, co mám v plánu, vedla nás – protože jsem ji nechala vést – přesně do míst, kam jsem v duchu měla namířeno. Nu, ať už jsme si to přály obě, nebo ne, zajíc ani srnky nikde. Kašlali na nás fšicí do jednoho.  Což byla škoda. V toho zajíce jsem v těch místech doufala. Tuhle tam byli dokonce tři, enemže to mi celou situaci rozbil Rumouš, kterej šel zamyšleně napřed, ač jsem měla v úmyslu, aby první byla Burdle.  Tak jsem si tak malovala, jak bychom si mohly pocvičit teď, když jsme tam jen my dvě. No jenže nebyl cvičební materiál. A tak jsme si to tam hezky svižně prošly.

Byla jsem ráda za to, že Bubišková takhle metelí. I jsem jí to říkala, že je fajn, že má takovoudle kondičku a nemusim ji za sebou tahat jak mrtvou kozu. Že dneska to právě musíme pojmout svížně. Tempo vyhovovalo nám oběma. Bubi toho teda naběhala dvakrát tolik, než já ušla, protože se moc hezky a sama od sebe vracela.

A když jsem si pak trhala bejlí na ranní koktejl, čekala hezky bez říkání u mě a studovala, co to tam proboha tak jako asi dělám. 😀 . To bylo tak, tak tak moc supr. Já bysem to přála každýmu, aby tohle mohl prožít. Dostala jsem tolikatě radosti a psího usmívání. Byla spokojená. A já taky. 

Když jsme se pak vracely loukama nahoru, viděla jsem před námi, jak tam maže zajíc. A kam mířil? Zlořád jeden nespolupracující? Přesně tam, kde jsme předtím byly my a hledaly ho tam. To si nemohnul pospíšit? Krátce jsem podumala, že ešivá se nevrátíme, ale bylo to fakt dost daleko a já nechtěla přijít na poštu až se zavíračkou. Fšicí chceme včas domů, že jo.

A tak jsem to nechala na jindy. Uděláme si s Bubrdlí zase sólo jízdu a užijeme si to.

Prozatím jsme mazaly honem na tu počtu a tak jako já můžu napsat v podstatě, že to bylo opravdu jako jít s Rumíčkem, tak paní pošmistrová si právě myslela, že tam toho Rumíčka mám. Tak pěkně se nám tam ta Bubinka chovala. Jen s tím rozdílem, že měla teda spadeno na bonbónky, který tam má paní pošmistrová pro děti. To bylo na celý tý počtě prej nejvíc nejzajímavější :D. Bubi tedy slušně pozdravila přes přepážku, stejně jako tak činí Rumíček, to ji musím pochválit.  Jo a na rozdíl od něj nezkoumala povrch podlahy.  Byla radostná, že může zase něco novýho prozkoumat. A pak, když jsme šly domů, úvozem z vesnice nahoru, pádila celá radostná to svoje Fpřéééééééééééééd! , ščastlivá z dnešního zážitku. A …….pak si hezky poslušně a bez přemlouvání sedla před silnicí, jako by to tak dělala odjakživa. Takový malý zázrak pro ně, asi za odměnu 🙂