Návštěva.

A taky k ní patří slovo poprvní. Páč poprvní přijela Peťa, aby u nás v Domečku přespala. 

Peťa AP byla vůbec první kdo s námi do Domečku tehdy vstoupil. Měli jsme úplně čerstvě klíče, když k nám přijela na návštěvu na chalupu. Nemohli jsme tehdy pochopitelně jinak, než ji tam zavézt a provést. Domeček se jí tehdy moc líbil – aby taky ne, že jo. No a pak přišel kurvavírus a bylo po hehe. 

Krom kurvavírusa měla ještě tehdy Peťa moc nemocnou Cuprumku a tak, i kdyby nebyly zákazy a příkazy, přijet by nemohla. A tak jsme se neviděli/y hodně dlouho. Až do loňskýho srpna, kdy jsme tedy naopak vyrazili my za ní, slavit její velkonarozky. 

A teď nastala ta pravá chvíle, aby Peťa vzala batůžek a vyrazila na cestu k nám. Jsem vždycky moc ráda, když takhle vyrazí, protože ji to vytrhne z všedních dní povinností a toho, co člověk musí. A u nás nemusí pochopitelně nic. Jen tak jsme, krafeme a chodíme venku s ohařiskama.  A že teď tady u Domečku je sakra kde chodit. Celou tu dobu, co jsme se neviděly /i jsem si moc přála, aby přijela a mohla jsem ji tady zavést do lesů a na louky. Aby mohla nasosat tu pozitivní energii, kterou tohle místo má.

Já ji tedy naopak v pátek úplně neměla, což mě doteď mrzí, ale rozhodil mě návrat z prasé, kdy při čekání na tramvajový zastávce došlo k výstupu feťáků a to pro mě není nic moc příjemnýho, abych pravdu řekla. A protože jsem člověk, který takový věci neumí setřást a dlouho si to nosí, tak to ten pátek ovlivnilo hodně, i když jsem se snažila. Škoda, že jsem si nevzpomněla na to rčení – že náš život se skládá z 10% toho, co se nám děje a z 90% z toho, jak se k tomu postavíme. Mně se moc nedařilo se k tomu postavit správně. Jako vždycky mi pomohlo to, že člověk vypadne po práci ven. Bylo lůkcůsně. Sice odpolední sluníčko, ale pořád krása. A já vzala Peťu s ohaříkama na louky, kde jsme se tak pěkně jenom placatili a vegetili. 

A pak jsme s Peťou poseděly a poklábosily do ranních hodin.  A taky jsem si rozbalila šécky ty dodatečný narozeninový dárečky, co mi přivezla. A že jich bylo – supr, extra supr bavlněný tričko  s kapucou a dlouhým rukávem – černý pochopitelně. Krásnej levandulovej tác do budoucí nový kůchně, šampůn a krém na ruce a čekuládkovou sladkůstku. Mňam.

Vzhledem k tomu, že jsem ten nespavec a vzhůru jsem byla už v půl osmý, a vzhledem k tomu, že měli dovézt jednu důležitou zásilku (jakou, to napíšu příště), nebylo mi dopřáno moc spánku. A tudíž jsem nebyla úplně z nejsvěžejších. Ale jsem holka statečná a zabojovala jsem. Zásilka nakonec nepřijela v avizovaných 9 hodin, ale až v půl jedenáctý a já se tloukla do hlavy, že jsem se ještě mohla válet v peří. 

No ale takhle jsem aspoň stihla připravit pro všechny naši bohatou snídani se zeleninou a pak se pustit do vaření. Na pořadu dne byl nejen jelen a  gulášek z něj, ale taky pečený brambory a hlavně! Výroba domácí paštiky. Peťa totiž miluje paštiku a tak jsem si řekla, že teď, když si ji může odvézt, nemůžu promeškat příležitost ji udělat pořádnou sklenici paštiky. A vrhla jsem se do toho. Játro, máslo, cibule, víno, smetana, bylinky a už to lítalo. Musím se pochválit, paštika je výborná. Abych si to odsouhlasila, hnedle jsem ji zatepla Peťe namazala na housku a dala k ochutnávání.  Tím pádem jsme nebyly úplně hladový a oběd se posunul na pozdní odpoledne s tím, že si ho dáme, až se vrátíme z lesůch. 

Měla jsem dva plány. Můžeme vyrazit na vzdálenou rozhlednu a nebo vyrazit nahoru ke kostelíku a jen tak se courat lesama. Dala jsem Petě na vybranou. Vyhrál kostelíček, protože tam prostě musí jít každej, aby se s ním seznámil. Byla jsem moc ráda, že si Peťa vybrala tuhle variantu, protože jsem jí kostelíček a následně můj bukovej chrám chtěla ukázat v reálu, nejen na fotkách. Vzali jsme si batůžek a do něj, krom jablíček do krmelce, jsme si dali i lahev s pitím pro nás, jablíčka pro nás a výborný rajčatový suchary. Ohaříkům jsem do ledvinky vzala nakrájený buřtíčky a díky tomu jsme měli poměrně pohodovou vycházku, kdy se Tali celkem snažila předvádět se z té lepší stránky.  Což ostatně, na výjimky dělá vždycky, když u nás Peťa je. Aby ta mi mohla říkat, že jí furt jen pomlouvám 😀 .

Byla jsem zvědavá, jak po nemoci zdolám kostelíčkovej kopeček. A byla jsem přijemě překvapená teda. Čekala jsem to horší. Cestou nahoru jsem Petě ukázala místo, kam  jsem tehdy, než jsme Domeček koupili, vyšla, abych si zjistila, jak to tady budu mít s venčením. Abych hnedle tehdá zjistila, že…….. že báječně. A to jsem ešče netušila, jako moc báječně. Protože jsem ten den neměla čas a příležitost jít dál a výš. Jako jsme mířili s ohaříkama teď.

Došli jsme teď až nahoru a já mohla Petě ukázat tu nádheru, která tam nahoře čeká. Bylo krásný počasí, nebe vymetený, sluníčko to pralo do plnejch a kostelíček tam v tom slunci byl ještě útulnější, než jindy.  Bukový chrám, kam jsme vyrazili fšicí poté, sice ještě pospává a tak působí spíš podzimně, ale i tak svůj půvab má. Jak říkala Peťa, tady musí být hezky v každou dobu. A je. Teď nám chrám otevíral svou náruč dokořán a byl plný jarního slunce. Zelenýho sice ještě nikde nic, ale zato spousta listí, který tvoří báječnej koberec a ohaříkům skýtá možnost rejdit nosem u země. Po silných vichřicích leží sem tam nějaký ten kmen a tak jsem jeden z nich použila k tomu, aby si ohaříci trochu zahráli na gymnasty. 

Za bukovým chrámem je náhorní plošinka, která je v současnosti vykácená (naštěstí jsou tady lesy převážně listnaté, tak je to prozatím vlastně jediná lysinka, která tu je). Tady si ohaříci rádi pošmejdí. Pokračovali jsme pak dál lesem a já zase musela potupně vytáhnout telefén a mapu, protože prostě jo, je tady nějakej bludnej kořen, kterej mi ty cesty zamotává 😀 . Nasměrovala jsem nás pak do míst, kam jsme potřebovali zamířit, abychom se dostali k silnici a lesu za ní.

Tím jsme v půlce hřebenu, zvedajícího se od nás z údolí nahoru k městečku, putovali dál. Výhoda téhle trasy je, že když překonáte kostelíčkový kopeček, který vám dá překvapivě trošku zabrat, tak potom už se pohybujete pěkně piánko de facto po rovince. A můžete se kochat. Ať už zkoumáním lesa, nebo teď, když je listí opadané i výhledy do okolí. Při zkoumání lesa Peťa zaregistrovala strom, který mě v létě taky zaujal svou prazvláštností. Je to jedinec, který evidentně upoutává pozornost. Tady zachycen v letním hávu:

O kousek dál, jsme si dali pauzičku a sváču.  A ohaříci dostali možnost se pustit do podrobnýho průzkumu okolí, když se stálo.  Tali zjistila, že se rozdává jídlo a držela se pěkně u nás a výraznějš se nevzdalovala. Aby taky ne, jablíčka miluje a rajčatový suchaty ji úplně dostaly. Žízeň jsme zahnali fšicí minerálkou z lahve. Oba ohaříci umí “pít” z lahve, kdy jim vodu pomaličku leju a oni si ji chytají. Ovšem Tali neměla dneska svůj den a tak byla spíš osprchovaná, než aby se napila. Tak se na to pak vykašlala a mohlo se jít dál.

Už kousek od krmelce  nám nad hlavou po hřebeni protryskalo stádo srnek a za našimi zády seběhlo kamsi dolů. V tichosti jsem si vzpomněla na doby dávno minulý, kdy by se mnou Tali v takový chvíli mlátila o zem v hysterickým záchvatu. Teď na pohodu stála a pak se šlo prostě dál. Slezli jsme dolů ke krmelci a já tam vysypala zásobu rozkrájených jablek. Abych o pár metrů dál zaplnila vzniklé místo v batůžku krásným černým a placatým kamenem.

A protože jsme měli placatej kámen, bylo nutno se taky placatit, ne? 😀 A tak jsme se placatili. Hlavně tedy my dvě s Peťou. Bylo krásně a tráva od sluníčka tak hezky vyhřátá, že jsme si bez obav mohly kecnout na zem a jen tak být. Čučet do krajiny, nic nedělat, sem tam něco říct a blbnout s Rumajzlíkem. Tali si pobíhala okolo a počítala myše, ale Rumoušek byl nadšen, že nás má jen pro sebe a blbnul pořád kolem nás. Ať už s balonkem, nebo bez. Bylo to moc fajn zastavení. Aspoň já to tak teda vnímala.  Pak už jsme se sbalili a šlo se domů. Tali ještě v poli s nenarostlou vojtěškou předvedla, že už je tak trochu tím ohařem, protože tam cosi s Rumíčkem oba objevili a vystavovali. Vzhledem k tomu, že už nastává čas mláďat, tak jsem to radši zarazila. Však zvěřina už na nás čekala doma, ne? 😀 Vyhládlo nám a tak jsem se na jídlo už vyloženě těšila. 

Po jídle na nás padla únavička a tak se pro ten den moc neponocovalo. Urvaly jsme enem jednu flašu vynikajícího Modrýho Portugala v bio kvalitě. Moc chutná záležitost – mají to v Lidlu 😮 . Však jsme se ráno nechtěly úplně vyvalovat v duchnách a radši stihnout ještě pořádně vypadnout do lesů, než se pojede do Prahé na nádraží. A klaplo to suprově. Sice jsme si nemohly tak vyskakovat jako předchozí den, kdy nás časově neomezovalo vůbec nic, ale byl dostatek prostoru ukázat Petě, jak to vypadá na druhé straně za pastvinama.

Mohla jsem jí ukázat svůj pohádkový úvoz. Viděli jsme pár muflonů, které má paní statkářka na pastvině u lesa, šli jsme s ohaříkama kolem borový stráně, kam sice už sluníčko hezky svítí, ale ještě nemá asi takovou sílu, aby otevřelo šišky na zemi, z kterých se pak line borová vůně po okolí. Což byla trošku škoda, protože to bych jí bývala ráda ukázala. Tak snad příště, až zase přijede.

Stihli jsme ale zamířit do další z bukovin, které tady jsou. Tahle se rozprostírá ve stráni nad cestou a je plná světla a vzduchu. Je to místo, který mě tehdy úplně z té cesty vytáhlo a musela jsem se vydat prostě jen tak bezcílně nahoru. A stejně teď oslovilo evidentně i Peťu, takže jsme se tam prostě vydali a stoupalo se nahoru. Jak jinak tady 🙂 . Tady se hodně často člověk sápe  někam do kopce. Tam někde nad námi byla cesta na kterou jsem mířili. 

Bez potíží jsme ji našli a stočili se doprava, abychom už směřovali nazpátek. U cesty vlevo je takovej pěknej hlubokej dolík. Přesně místo na to, aby si tam střihli ohaříci pár aportíkůch. Ne moc, jen tak decentně, neb toho už taky měli celkem dost. Protože krom našeho venčení vždycky ráno absolvovali ještě jedno velepoctivý s Brtnikem. Mohla jsem si tak mnout ručičky, že teď je nebudu muset sto let venčit (hááháááháá) . Přesně v momentě, kdy jsme se vrátili nad úvoz jsem zjistila, že jsem někde v lese ztratila čepici. Grrr, tahle je moje celkem nejoblíbenější. Jenže čas vracet se už nebyl. I tak jsme přesáhli trošku dobu pro procházku vyměřenou. Ostatně – Brtnik to prorokoval, taky se nám po návratu smál.

Nicméně stihli jsme šécko. Pozdní oběd, kávičku i vypravit se tak, abychom vyjeli v čas předem určený. Jsem vždycky v tuhleten moment načuřená, protože prostě  – to vždycky tak hrozně uteče! Co to je víkend? Prt. Enemže co naděláte, že jo. Odvezli jsme Peťu do Řepákova na tramvaj, která jí zaveze až na nádraží. My měli v plánu využít toho, že jsme tedy v Prahé a jít do Ikei koupit pár nezbytností, které jsou ještě zapotřebí do šatny. Pak nám ovšem došlo, že…. tam bude miliarda lidí, takže nic. A místo toho mě zval Brtnik do kavárny. A to bylo jinčí pošušňáníčko, než se motat mezi davem. Dala jsem si po sto letech poctivkou irskou kávičku s Jamesonem a dobře jsem udělala.  Lepší než poličky do skříně, to vám řeknu 😀 .

Dom jsme dojeli tak akurát, abychom stihli dát ohaříkům večeři, abych si stihla obarvit hlavu a nešla spát o půlnoci. Peťa dorazila domů s malinkatým zpožděním, ale  v pořádku. Vždycky ji po cestě kontroluju, páč dojede vždycky ve večerních hodinách, tak s ní kolikrát telefénuju po cestě z nádraží domů, abych věděla, že dojde v cajku. 

Byla do další moc fajn návštěva v tomhle týdnu a já doufám, že si to zase brzo zopákneme. Minimálně v létě??