My dvě s Tali. To předchozí první pokovidí venčení.

Rumíček byl pochopitelně s námi, ale ten neměl co napravovat.

Buďto přes noc Tali doputovalo z mozkovny do paty a zpátky nějaký to zjištění, že takhle jí to nevyhovuje, když na ni fšicí kašlou,  nebo se vyspala do růžova, ale každopádně to v tu neděli už bylo o něčem jiném. 

A i s tím počasím. Sluníčko se aspoň trošánek snažilo a tak to bylo takový značně pohodovější, než předchozí den.

Zase přišlo ke slovu na louce za Domečkem “coursingový trénováníŮ a já jsem byla zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Přišlo překvápko a to příjemný. Tali si dávala záležet, aby si nechala zvukovody průchodný, a aby dodržovala to, co jí bylo řečeno. Po povelu “Cesta” se skutečně držela jen na tý cestě a občas se otočila, ešivá jako vidim. Viděla jsem. A radši moc přehnaně v tenhle moment nechválila, páč to jí pak hrkne v makovici, myslí si, jak už teda stačilo a tadáááá jde páchat nepřístojnosti. Tak jsem byla taková decentnější v tom chválení – pro tentokrát.

Na ty nepřístojnosti ale fakt tentokrát nedošlo. Takže jsem si užila nejen hraní s ohaříkama, kdy jsem jim čutala balonky, schovávala balonky apod., ale došlo taky na hezký cvičení, který jsem do balonkování zařadila. Páč je o mně známo, že jen tak bezcílný házení úplně nepreferuju.

Takže jsme se různě odkládali, čekali, hledali a vůbec si to užívali. Všichni tři společně.

A bylo to moc fajn, nikdo nedělal, že ho ostatní otravujou svejma požadavkama, a že nemá uši, a že, a že…… no a nikdo tím pádem nebyl otrávenej, nikdo se pak za námi netáhnul jako ten smrad ze syrečků. Ba naopak, několikrát Taliprtka sama přišla podat hlásání, že je tady s námi a……….. že snad je tady s námi i ráda. Naprosto jinej pes a naprosto jiný venčení.  To by vás z ní švihlo, jak to má zleva doprava.

No ale já si takhle mohla užívat toho, že si můžu nabrat do plic pořádnej skoro už jarní vzduch, kterým rezonovalo sluníčko a hodně modrý nebe. Nad hlavou  mi plachtili dva krkavci, který jsem už dlooouho vlastně neviděla. Asi se přes zimu někdo schovávali a teď si zase oprašujou hranice svýho teritoria. Ledabyle jsem si vykračovala loukama (na kopečeky v lese jsem se ještě ani náhodou necítila 😀 ), ruce v kapsách, občas jsem hvízdla na ohaře a bylo nám moc fajn. 

A já si uvědomila, jak děsně moc se těším, až zase najdu první letošní kvítek podbělu. Uuuuž se to blíží, přátelé, uuuuž se to blíží. I když to teď momentálně fakt nevypadá, když tenhle článek dopisuju, páč sněží jako blásen, ale já to vím. Jaro za chvíli rozkopne dvéře a bude tady s námi. Já to vím! Těšme se, hooodně se těšme.