15 let

Zítra to bude patnáct let, co jsi se narodil, Ešínku. A já po strašně dlouhý době sedám k psaní o Tobě. Nešlo to a nešlo. A nepůjde to zas, to vím 🙂 .

Tolik let a mně to ani nepřijde. Jako by to bylo pěl let, jak říkal přesně páník, když jsem se mu zmínila. Ale já si stejně pořád živě pamatuju ten den, kdy jsme si pro Tebe jeli. Nejen to těšení se na Tebe, ale i to, jak ses pak nadšeně nechal odnést do auta  za nějakým dobrodružstvím.  Aby Tě to  nadšení opustilo za první křižovatkou, kdy Ti došlo, že seš v průseru 🙂 .  Spustils na celý kolo. Volas mámu, ségry, bráchy, uplakal ses do spánku a usnul mi na klíně. Doteď vidím Tvoje modrý očička, jak se poté otevřely s tím, že se Ti to všechno nejspíš zdálo a…. když ses pořádně rozhlídnul, viděla jsem v nich :”Neee, vona je to praaavdáááá! Pomoooooc!!” Takovej malej zrzratej uzlík neščestí jsi byl. Ale, když jsme vystoupili u pumpy, aby ses mohl vyčůrat, byl jsi moc šikovnej, okamžitě si vytvořil louži jako hrom a spořádaně ses mi motal kolem kotníků.  

A takhle spořádaný ščenátko jsi byl úplně celou dobu. Však si Tě fšicí dávali jako vzor. Ale! Řádit jsi uměl, to jako ne že ne. Páč kdo kradl dětem boby a jezdil na nich? Já to teda nebyla. Já jsem naopak jedny našla tehdy v polích a jezdili jsme na nich, k Tvojí velký radosti, spolu 🙂 . A když jsme se pak vraceli domů, pokaždý jsme museli zamířit pod kopec za panelákama, kde ležela odhozená ta matrace  a museli si jít zaskákat, až sníh vyletoval do vejšky. To se Ti tak zarylo pod kůži, že když jsi pak jako dospělej osmiletej pán na jednom z našich vejletů objevil na kraji louky odhozenou matraci, zasvítily ti kukadla a…… jo, museli jsme jít skákat, ač teda zrovna sníh nebyl.

Sníh jsi měl vůbec rád a to po celej svůj život. Skákals šíbry do závějí, noroval si v nich jak józefpšik profesijounál a lítal jako pomatenec. Sníh a voda, to bylo něco. U vody jsme strávili taky spoustu času – kolikrát sis tam hrál s balonkem sám. Plácal jsi ho tlapou a potápěl pod vodu a bavil lidi kolem. No kašpar jako každá vižla. To Tě ostatně taky bavilo, když jsi viděl, že naopak Ty bavíš ostatní, rád jsi byl středem zábavy. Ať už jsi dětem na ulicích dělal představení, nebo objednával v restauraci RUM. To Ti šlo obojí výborně. Mluvení byl vůbec Tvůj majstrštyk a dodneška mi chybí ta možnost si poklábosit.

Nadšeně jsi s námi podnikal všechno, co nás napadlo a užíval sis to stejně jako my. A stejně nadšeně jsi dělával společnost mojí mámě, která pro Tebe měla velikou, ale velikou slabost. A tys nikdy nezneužil toho, že ona je ten nejslabší článek ve smečce a nikdy jsi jí nezazlobil, ba naopak dávals na ní pozor, když už pak byla stará. Však za Tebou taky ale, když jsi byl malý, chodila domů, abys tam nebyl dlouho sám. A hrávali jste spolu v předsíni “žravou dámu” 😀 . Nandala Ti vždycky piškůty na jednotlivý pole šachovnice, kterou tvořily dlaždice na podlaze, Tys hezky čekal, než to tam nasází a řekne “Vezmi”. Pak ses rozběhl po šachovnici a do jednoho ty piškůty sežral 😀 Byli jste dobrý parťáci i na procházkách, kde jsi to byl spíš ty, kdo dával pozor na ní, než opačně 🙂 . A stejně dobrej parťák jsi byl i pro naše synovce.  Kdykoliv Ti tihle animátoři přijeli, byls bez sebe blahem. Byli neúnavný při fotbálku stejně jako Ty, vydrželi furt házet ty klacky a balonky, a o něco se přetahovat – zkrátka kámoši jak hrom. 

Lidskejm kámošům jsi ostatně dával přednost obecně. Pár psích jsi taky měl, ale po tom napadení si až tak psí společnost nevyhledával. Když pomineme psí kámošky. To byla ovšem jiná 🙂 . Jako správnej maďarskej vižlík jsi měl v tomto ohledu temperamentu na rozdávání a kdyžs zblejsknul nějakou chlupatou lejdy, hnedle Ti zaplálo vižlí srdéčko. Ani hárat nemusela 🙂 a už jsi metal kozelce, stál na hlavě a šeptal jí do ušisek. A to ještě i den před tím, než jsi mě navždycky opustil. Ale jinak jsi preferoval lidskou společnost. Však jsi taky byl spíš člověk v psím kožíšku. Tobě se nemuselo ani dávat povely s Tebou se převážně hovořilo. Je teda pravdou, že období puberty bylo kapku náročnější, když to nějak taktně nazveme 😀 😀 , ale to bylo jediný období, jinak byl život s Tebou procházka růžovým sadem.

Vždycky jsi všechno dělal pro mě a s psí láskou a dělal jsi to nejlíp, jaks uměl. A i to poslední jsi pro mě udělal na výbornou. Poslal jsi mi Rumíčka.

 

8 komentářů u „15 let

    1. No mně ty slzy hrkaly hojně, když jsem to psala. Člověk by řekl, že už to ustojí a vono prt. Kdyby tak nehrkaly asi bych vzpomínala i líp, ale nějak se to vymklo .

    1. 🙂
      Co bych to byla za paničku, kdybych si na něj nevzpomněla 🙂 a taky jsem mu to dlužila, nešlo mi to psaní o něm. A tohle je taky poslední, protože to nejde pořád ani po těch letech.

      1. no co co co! Byla bys kachna, no :-D.
        Nevzpomínám. Hele já nedám dohromady ani Petrovo datum. Jako jo, vím, že to byl první čtvrtek v listopadu, ale dodneška nevím, kolikátého. Svatba taky vím, že byla poslední sobotu v květnu.
        A u Cira vím naprosto přesně, že je skoro stejně jako Ešus 😀

        1. 🙂
          Tak já taky nejsem nějak extrémní pamatovač výročí a datumů. Třeba výročí svatby mi hlídávala máma, která věděla, že zapomínám. Ale datum narození Ešátora mám prostě v hlavě vypálený, i když ostatní věci začasto právě nevím a musím bádat, nebo dávat složitě dohromady – s výjimkou data narození mýho a Brtníkova, to jo, to si pamatuju. Takže já už vlastně kachna jsem 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..