Z práce.

Nebylo to v autě, nebylo to v krajině. Bylo to v tramvaji, ve městě. Ale bylo to milý.  Čekala jsem věky na refýži, nic nejelo a pak se konečně přikohátala tramvaj. Nastoupila jsem, kus od dveří bylo volný místo, a tak jsem si šla sednout. 

Když jsem tak učinila, hodila jsem bezděčný pohled kolem sebe a šla se věnovat svýmu. Jenže ten bezděčný pohled zachytil jiný pohled. Milý a patřilo k němu přátelské gesto. Okamžitě mi zablikala žárovička v hlavě a ozvalo se vnitřní: „Už zase! Už zase nepoznáváš člověka, který Tě evidentně zná! Zas vostuda. Kdo to sakra může být? Kolegyně???? Asi, ale vůbec nevím!“ Jsem v tomhle tak trochu kníže Ignor a Brtnik se mi směje, páč jsem třeba kdysi v Dejvicích nebyla schopná identifikovat naše sousedy z činžáku. Nebydlelo nás tam moc 😀 . Asi nějaká vada v softwéru, či co. Nedělám to schválně, že si lidi nepamatuju tak dobře, jako třeba psy. Ty jo, ty identifikuju, ale lidi nějak ne.

Takže to ve mě rovnou škublo a já jsem nahodila omluvný výraz. A udělala gesto, jako, že teda vůbec nevim. Vůbec, ale vůbec. Ta osoba, které patřil onen milý pohled byla mladá žena. V kabátě, hezky oblečená, učesaná. Znovu se usmála, taky udělala gesto a něco řekla. Enemže já jsem vůbec nerozuměla. Tak jsem nahlas řekla, že se omlouvám, ale že ani v nejmenším netuším, odkud se známe, že se snažím, ale naprosto tápu. 

S úsměvem mi odpověděla, že mě taky nezná. Z obličeje se mi stal jeden velkej otazník, protože jsem nechápala o co tady jde. Zjistila jsem to o vteřinu později, když ke mně přišla. A řekla mi, že mám úžasnou bundu. 🙂

Měla pravdu! Měla jsem na sobě úžasnou bundu. Rrrrrramštajní. Dostala jsem ji předloni k narozeninám a je teda opravdu  nepřehlédnutelná 😀   https://shop.rammstein.de/img/katalog/1895/1200/20240708-121207_metalpatchesjacke8.png.avif.  A kdo ví, tomu logicky upoutá zrak víc než ostatním 🙂 . Nenapadlo by mě, že v tak elegantně oblečené ženě, dřímá pravá duše ramštajní 😀 😀 .  A tak jsme se díky té bundě daly do řeči a bylo to moc fajn povídání na dvě zastávky, kdy jsme stihly ramštajně probrat kde co, včetně toho, že už své malé děti připravuje na kariéru štajních fanoušků 🙂 🙂 . Což je pochopitelně potřeba, neb fanoušků není nikdy dost. 

A takhle prima setkání taky. Je to už moje druhý potkání se s někým, koho moje ošacení zaujalo. Před pár lety  – taky v tramvaji, taky cestou z práce. Stála jsem u předních dveří a starší dáma, která seděla pode mnou, mě najednou oslovila. Německy. A otázala se „Wo zu keine Lust?“ S potutelným úsměvem. 

Nejdřív jsem netušila, že oslovila mě. Pak jsem se musela vypořádat s tím, že je na mě mluveno germánsky, neb mě to nenapadlo, že na mě někdo vypálí jen tak něco germánsky a pak jsem musela zpracovat, na co se to vlastně kurnik ptá?? Páč se ptala: „Na co není žádná chuť?“ Tohle prostě cestou z práce musíte nejdřív zpracovat. Z hlavy se mi začlo kouřit a paní nic, jen s úsměvem čekala, co já na to.

Pak mi to konečně v makovici cinklo!!! Jasný! Ona reaguje na ten nápis, co mám na ramštajní sukničce vedle ramštajního loga- na název písničky Keine Lust!! Nahodila jsem poslední zbytky inteligence, který člověk v půl pátý odpoledne, když už je v zimě tma, může ještě při návratu z práce mít a byl z toho moc příjemnej rozhovor. Nejdřív v tý germánštině, kdy jsem to paní profesorce vysvětlila a pak už v češtině, kdy jsme se rozpovídaly a já se dozvěděla, že je právě bývalou profesorkou germánštiny. Dostalo se mi dokonce i pochvaly za to, jak coby samouk jsem se rozpovídala. Tramvaj se v ten moment rozsvítila, jak to bylo milý povídání. Který vzniklo díky mýmu ohozu.

A já si pak cestou domů od tramvaje v duchu vzpomínala na naši profesorku němčiny, kterak se s náma chudera na střední trápila, páč my měli hlavně tu inglištinu a germánština byla pouze pro povinnost a nikoho z nás nebrala. Ta by dneska koukala, radost by měla. Kam to její svěřenkyně dotáhla 😀 😀 .

A taky jsem si říkala, že ešče, že já ty hošícky ramštajní mám! Páč bez nich by tahle dvě krátká setkání neproběhla. A to by byla teda škoda, si tak myslím.