- Toto téma obsahuje celkem 80 odpovědí. Do diskuze (12 diskutujících) se naposledy zapojil uživatel Kimi a poslední změna proběhla před 2 týdny.
-
Příspěvky
-
Fifi
Moc pekny pocteni. 🙂 Zvirata vi, ceho si zobnout v prirode. Dorotka sadelnata ukusovala pýr, kdyz mela problem.
Zlata
Fifi
Andy a vůbec všichni psovè pýr ožírali.(i já občas vytáhnu stonek a to bílý uždibuju.Je to dobrý 🫣)Kecam, ne pýr, ale svízel přítulu si Dorotka pozirala! 🙂
Kimi
Thielli, jak se traduje na Zvířetníku – pejsky naděluje Centrální Distribuce, takže ano, asi to tak mělo být. Táta ji měl moc rád a mamka taky, i když zpočátku byla proti. Mně se líbilo, že byla takový ten klasický německý ovčák ála komisař Rex.
cernej caj
KimAndAlan
smečka se představuje
Tahle úžasná smečka byla součástí naší rodiny hezkou řádku let, a tak teď, když v krátké době odešli za Duhový most Kimi, Dulinka i Alánek, chci se z toho vypovídat a začnu vlastně od konce.Alan
Alánek neměl nejlepší start do života – jezevčík jako dárek do hospodářství – špatná volba. Tak skončil jako sotva odrostlé štěně uvázaný na řetěz a místo boudy měl plechový sud. Když mu bylo něco mezi rokem a dvěma a byl vlastně pro hospodáře k nepotřebě, rozhodl se, že ho dá utratit.
Tak mi aspoň vyprávěla sestra mé tehdejší šéfky, jejímuž vzdálenému příbuznému Alan patřil. Protože pro ni byli pejskové a kočičky srdeční záležitost, ale tenkrát nemohla doma žádné zvířátko mít, uprosila svou babičku, aby si Alana vzala k sobě. Alánek se tak nastěhoval do domečku k babičce a dalšímu pejskovi. Nejdřív ale musel podstoupit operaci močových kamenů. Měl vlídné zacházení ale žádnou výchovu. Naštěstí měl úžasně přátelskou povahu, na lidi nezanevřel, ale poslouchat neuměl. Když ho vzali na procházku, na hodiny zmizel.
Taky měl zdravotní problémy – dvakrát musel podstoupit operaci močových kamenů – ta druhá se moc nepovedla, zůstala mu po ní neoperovatelná kýla, měl špatné zuby a drápy. Žil u babičky spokojeně skoro deset let. Pak babička zemřela a obou pejsků se ujali rodiče šéfky. Pak ale maminka onemocněla a už se nemohla starat o domeček a jeho osazenstvo. Museli se nastěhovat ke své dceři, kde byl ale dominantní pes, takže Alan s kamarádem tam nemohli.
Rodina je jezdila krmit a venčit a začala jim hledat náhradní domovy. Druhého pejska se podařilo umístit celkem snadno, s Alanem to bylo horší kvůli jeho zdraví, neposlouchání a zlozvykům. A tady v roce 2005 vstupuji do hry já. To jsem věděla jen to, že Alánek existuje, a že se pro něj hledá rodina.
Bylo mi osamělého pejska líto, sama jsem měla Dulinku, moji rodiče ovčandu Kimi, bratr jezevčíka Broka a maďarského ohaře Atose. Napadlo mě, že bych mohla zkusit umístit Alana u mé tety v blízké vesnici. V srpnu jsem změnila zaměstnání a vrátila se z Hradce domů. Domluvila jsem si, že pro Alana do Hradce přijedu a vezmu ho tetě ukázat. Když jsem Alana poprvé uviděla, zatrnulo ve mně – tichý, odevzdaný pejsek se smutkem v očích. Když jsem na otázku, co když ho teta nebude chtít, řekla, že si ho nechám, nastalo zděšení – on utíká, neposlouchá, občas se počurá, není to pes do bytu (to jsem ještě bydlela v paneláku).
No taky to tak dopadlo. Teta začínající tenkrát chodit o francouzských holích se bála nechat si pejska, který neposlouchá. Byl trochu problém, aby vetřelce zkousla Dulinka, nepříčetně žárlivá a ukrutně rozmazlená, ale podařilo se. Očurávání futer jsme odbourali za pár dnů díky pamlskům rozdávaným za vyčurání venku. Jen s tím posloucháním to nějak nevycházelo. Na volno poslechl jen Jakuba, jinak jsme s ním museli všichni jen na vodítku. Ze začátku jsem to zkoušela na volno, myslela jsem, že se bude držet Dulinky. Stalo se asi po dvou týdnech, že jsem s nimi šla přes pole a v dálce uviděla srnky.
Sice dřív, než Alan, ale vítr šel od nich k nám, takže moje snaha o přivolání byla naprosto marná. Dvě hodiny jsme Dulinou lítaly po polích, přivolala jsem i Jakuba, aby nám pomohl hledat, po dvou hodinách za lesem jsem ho uviděla, jak uhoněný, s jazykem až na zemi, se vrací po své stopě zpět. Jindy zase, když měl pejsky na starosti můj táta, v té době už trochu zapomnětlivý, neuvědomil si, že Alana má vést na vodítku a pustil na volno všechny tři. Takže třeba mamka byla na pravidelném úterním výletě s přáteli, já jsem učila v Hradci, mobil jsem měla ztišený, ale před sebou na katedře – mé tušení průšvihu se ukázalo jako správné. Nejdřív telefon od táty: „Alan mi utekl.“
Pak telefon od kamarádky Blanky: „Koukám z okna a u popelnic sedí Tvůj pes“. Prosba, aby se Blanka psa do mého příjezdu ujala, telefon tátovi, že pes je na světě – to celé k obveselení studentů. Alánek se s námi pěkně sžil, Dulinka ho jako vůdkyně smečky vzala na milost natolik, že mu dovolila sdílet pelíšek. Já se vždycky těšila, až přijdu domů, obložím se na gauči jezevčíkama a vezmu si nějakou knížku nebo pustím televizi.
Hrát si neuměl, ale radoval se z vycházek, z pohlazení, jen vzetí do náruče jako by se bál – to úplně odevzdaně vytuhnul na rozdíl od Dulinky, která si nošení v náruči uměla užít. Stačilo pronést, že se jde ven a už začal poskakovat a v očích se mu objevily jantarové jiskřičky. Ale ten smutek hluboko v očích zůstal. Takový hrabě Monte Christo, říkala jedna moje kamarádka. Taky se chtěl prát s každým psem, kterého jsme potkali. Kolem feneček naopak poskakoval v milostném tanečku, nejvíc miloval zlatou retrieverku Týnu.
Když v dubnu 2010 odešla Dulinka, byl velmi smutný, pořád jako by ji hledal. Nemusel smutnit dlouho, v červnu jsem doplnila domácnost o štěňátko Korinku a Alánek zase ožil. Sdílel s námi život ještě dva roky, pak se najednou úplně sesypal, přestal chodit, nic v sobě neudržel – nastal čas se rozloučit. Byl s námi sedm let a podle výpočtů zprostředkovatelky Táni mu bylo skoro osmnáct let.
Attachments:
a jete par fotek alana od Kimi
Attachments:
Kimi
mel alan velike stesti v byvale kolegyni, jeji babicce a nakonec i tobe. Byl to krasny pes a dozil se nadherneho veku.Oblezena jezevciky, tos musela byt spokojena! 🙂
A cos vubec ucila?
EvaC
Jezevčík – velká osobnost v malém tělíčku 🥰
Velka osobnost urcite, bohuzel byva casto uveznena v tlustym tele. Neni to Alankuv pripad, krasne se mel. Specialne panickove josefciku maji snad uchylku na prezirani svych psu, vsak jsem o tom psala hodnekrat.
Čají, učila jsem jako externista právo na fakultě informatiky a managementu hradecké univerzity.👩🎓👩⚖️🙂
Me se hlavne hrozne libi jak je celej hnedej a cunacek je uplne sedivek, uplne psi svihak v letech:)
Kimi
Bavilo te to? Ja si vubrc nedokazu predtavit jak neco tak tezkyho a komplexniho zvladne clovek vysvetlovat:D ale je super, kdyz muze predavat dal, kdyz je odezva musi to byt super pocit.Thielli
učila jsem jako externista právo na fakultě informatiky
No tak klobouk dolů. Vzhledem k textům, který musíš mít nacpané v hlavě bych řekla, že Alzheimer tvoje dveře asi přejde… a jednak – pomohlo ti nějak tvé vzdělání ve tvém osobním životě? Cítila ses chráněnější před kdejakou zlovůlí?
PetraK
Kimi
Tak skončil jako sotva odrostlé štěně uvázaný na řetěz a místo boudy měl plechový sud. Když mu bylo něco mezi rokem a dvěma a byl vlastně pro hospodáře k nepotřebě, rozhodl se, že ho dá utratit.se to ve mě všechno sevřelo, jak asi to malinký stvoření muselo žít . Jsem moc ráda, že doputoval k vám. Dík Ti za něj moc a moc.
Čají, učit nebyl nikdy můj cíl, ale praxe to tak nějak přinášela – školit a informovat. Na té univerzitě jsem nejdřív byla výpomoc pro kolegyni, nakonec jsme si její úvazek rozdělily s kamarádkou (bydlely jsme spolu na koleji a praxí jsme prošly tak nějak podobně – nejdřív podnik, pak veřejná správa). Studenti byli z různých oborů managementu, co si pamatuju, třeba zdravotnický, cestovního ruchu, informatiky a asi i další. Učila jsem spíš základy jednotlivých právních oborů, než nějaká konkrétní ustanovení. A že to byla fakulta informatiky, měli novou, dobře vybavenou budovu. Já jsem tedy měla v notebooku powerpointovou prezentaci, ta se v posluchárně promítala na veliké plátno a já jsem k jednotlivým snímkům vykládala. Dost složité bylo připravit zápočtové testy a taky jsem musela fungovat u zkoušek, průběžných a v komisi u závěrečných. Univerzita pak externisty omezila, tak jsem skončila. Bylo to náročné, ale zajímavé. Tu a tam se ke mně někdo přihlásil, že jsem ho učila.
Thielli, my jsme v roce 1976 končili bez titulu, tak to bylo v práci někdy docela složité, pracovala jsem jako podniková právnička, na dveřích kanceláře nápis Právní oddělení, ale stávalo se, že někdo, zejména z cizích podniků, přišel jednat, ale vyjádřil pochybnosti -“Jste vy vůbec právnička?” V osobním životě se to tím pádem nemuselo projevovat, ale žiju na malém městě, takže na druhou stranu moje profese byla známa a lidi mě žádali o radu třeba i na ulici. V podstatě tedy z donucení jsem absolvovala rigorózní zkoušku a získala titul. Když jsem se pak dostavila na SNB, který měl agendu občanských průkazů, abych si titul nechala zapsat, bylo mi řečeno “Ale slečno, vám tu maturitu každej uvěří.”
Nějaké zlovůle bych se mohla obávat, kdybych třeba pracovala v justici, ale to mě za socíků nijak nelákalo.Kimi
to by me treba nenapadlo, ze se nedaval titul, ackoli ja vlastne taky vubec nevim, jestli muj deda v realu nejaky ma? byl taky podnikovy pravnik, prava studoval az v zamestnani, kde nekdo rekl, ze by to mohlo byt fajn a pak delal celej zivot v avii, kde vlastne puvodne nastoupil asi jako neco uplne jinyho, ma deda elektro vzdelani, ale asi ho na to byla skoda 😀tak me nikdy neprislo zvlastni, ze mame se vsude psalo mudr ale dedovi si nepamatuju ze by se nekde psalo judr, on bude jeste o fous starsi nez ty, tak vidis, to se zkusim zeptat, kdyz si vzpomenu.
Čají, on lékařům a myslím farmaceutům titul zůstal. Pokud se pamatuju, tak bez titulu byli jen absolventi některých humanitních oborů, techničtí a ekonomičtí měli titul Ing. Po sametovce mohli ti původně beztituloví používat titul Mgr. Takže pokud děda neabsolvoval rigorozní zkoušku, může používat Mgr. Ale nevím, zda jsou k tomu nutné nějaké úřední postupy.
Už je to dlouho a už v tom nemám úplně jasno.🤷♀️Milá Kimi, Tvůj gauč je tady – měl by se zase po napsání mého příspěvku posunout mezi ty viditelné . Máš můj obdiv – práva si myslím, ze jsou jeden z nejtěžších oborů – našťouchat na “hardisk” tolik vědomostí ..
Evo, ono ani nešlo o to nadrtit se zpaměti zákony, i když byli kantoři, kteří na tom bazírovali, ale třeba náš ročníkový říkal, že je důležité naučit se právnicky myslet. Od těch sedmdesátých po začátek devadesátých let byly informace hlavně na papíře – odborné časopisy, knihy, to opravdu hlava dostávala zabrat (taky byla o skoro padesát let čerstvější). Od rozšíření internetu je to hledání úplně jiný level. Těch předpisů je taky tisícinásobně víc, což není ku prospěchu. Již staří Římané říkali “Corruptissima Res Publica Plurimae Leges.” – Čím zkaženější stát, tím více zákonů. I když náš (tedy evropský) systém založený na zákonech je pořád lepší než britsko americký založený na vzorových soudních případech. O tom jsou zajímavé knihy Johna Grishama, některé byly zfilmovány (třeba Klient s Julií Roberts, Vyvolávač deště nebo Porota).
Kimi
1976 – tak to si pamatuju přesně, to jsem měla takového velkého červeného nafukovacího buvola značky fatra, hnědý punčocháče a faldíky i na zápěstí…Takže to se ti možná líbil seriál s Martinem Růžkem, ne? Máma na něj koukala a my s ní… 😁
- Pro reakci na toto téma se musíte přihlásit.