Kimin gauč

Fóra Ostatní Kimin gauč

  • Toto téma obsahuje celkem 78 odpovědí. Do diskuze (12 diskutujících) se naposledy zapojil uživatel cernej caj a poslední změna proběhla před 23 hodinami a 22 minutami.
Aktuálně je na stránce zobrazeno 19 příspěvků - 61. až 79. (celkem z 79)
  • Autor
    Příspěvky
  • #170618
    Petrs01

      celovečerního dokumentu

      něco jako “zombie mezi námi”? 🤣

      #170619
      Thielli

        Petrs01

        Zombie? Těžko, ty jsi houževnatá jak výhon dubu. To se taky nedá ani zlomit ani vykopat…

        #170640
        Kimi

          Trochu O.T. – sraz s kamarádkami v hospodě. Nejdřív oběd, pak prima pokec a zazněla tam pěkná hláška: “Stáří je nespravedlivé. Proč se dělají vrásky v obličeji a ne na p.deli?” 😉😁

          #170641
          cernej caj

            ja myslela, ze buud mit zastani alespon v neslavne petrs ale mela by mit film, tak se aspon pochlubim s tim, ze sem v casopise Mobiluty (o mobilech) mela fotku 2×1 cm a u toho dve vety 😀 nekdy v 98… sem vyhrala 3. misto v smskovaci soutezi na mezinarodnim mobilnim veletrhu, dostala kredit a oranzovou eurotel mikinu velikosti XL kterou nosila maminka do roztrhani ven,z e byla skvela 😀

            jinak Kimi, diky, ten film Tady hlidam ja je super, doporucim i tem, co nemaji radi pribehy o psech, a zrovna gumpa sem taky videla a je to taky celkem hezkej film.

            Lassie sem milovala jako dite, ale cim su starsi, tim hur nesu to prikori na vsem, zatimco jako dite dominovalo, ze v tech knihach je pes/vlk, ale cim su starsi, tim uz mi vic vadi, kdyz zvirata trpi

            #171008
            Kimi

              Ve čtvrtek jsem byla venčit, Goliáš coural vedle cesty trávou, narazil na kostival a začal okusovat listy. Už jsem tu psala, že Kimi se takhle léčila taky. Žasnu, ti psi to mají asi v sobě po divokých předcích.🐺🐶

              #171506
              cernej caj

                LESAN

                To bylo tak někdy v roce 1974, ještě jsem bydlela u rodičů, v sobotu zazvonil zvonek. Musím předeslat, že hradecká teta, tátova sestra, chovala lovecké psy,nejprve irského setra, pak české fousky.

                Takže když jsem otevřela dveře a za nimi stála sestřenka Zuzana s jezevčíkem, velmi jsem se podivila. Zřejmě to na mně bylo vidět, protože Zuzka se zatvářila smutně a pravila: „To je šíleně smutnej pes!“

                Ukázalo se, že jezevčíka si v sousedství pořídili manželé, kteří dospěli k rozvodu, psa nikdo nechtěl, tak ho vyhodili na ulici. Tetě to nedalo, občas ho nakrmila, tak to vypadalo, že pejsek se k nim nastěhuje.

                Protože v domácnosti už byl zmíněný velký lovecký a trable se sousedy nebyly žádoucí, vyslala teta Zuzku k nám, zda bychom se pejska neujali. Máti sice prohlásila, že jen přes její mrtvolu, ale druhý den Zuzka odjela sama a mamka to taky přežila.

                Lesánek, tehdy asi dvouletý, pak s námi pak strávil dalších dvanáct let. Táta mu hned vyrobil na doma bedničku, venku boudičku, ve které ale moc času nestrávil – vždycky jen pár letních nocí. Soužití s Lesánkem bylo fajn, naštěstí byl zdravý, miloval dlouhé procházky, jezdil s námi na dovolené po republice (tenkrát československé).

                Naši spali ve stanu, já a Lesánek v autě. Párkrát taky zazlobil. Když jsme s ním prvně přijeli k babičce a uviděl na dvorku drůbež, okamžitě se stal loveckým psem, žádný pták ale nepřišel k úhoně, jen jedna slepice o část peří. Taky nám párkrát při venčení utekl, naštěstí v našem městě, kde se lidé znají, on věděl, kde rodiče pracují (tu a tam jsme jim chodili naproti), takže když měl útěku dost, šel si sednout na vrátnici.

                Když mi utekl poprvé a já pochvíli marného hledání šla v slzách domů, potkala jsem máti. Na otázku co se děje, jsem se dověděla, že volali z fabriky, že náš pes sedí na vrátnici. Taky se občas popral. Na velké psy, zvlášť na německého ovčáka ze sousedství měl ovšem vítěznou fintu – útočil na nejchoulostivější místo pod břichem.

                S kolií mých prarodičů Aranem se ale snášel celkem dobře. S domácí kočkou Káčou byl velký kamarád. Až takový, že když Káča měla koťata a chtěla jít ven, naskládala je Lesánkovi do bedýnky a odkráčela. Krmili jsme masem, které jsme kupovali přímo na jatkách, ráno dostali trochu syrového hovězího (výborné na zubní kámen), večer vařené. Z Prahy jsem občas jako vzácnost přivezla psí suchary, co jsou granule, jsme nevěděli. Bráchovi kluci, tenkrát batolata, ho milovali, pořád se s ním chtěli válet po zemi, což se jim zakazovalo, aby nedošlo k nějakému maléru a pejsek se neohnal. Lotříci to obcházeli tak, že o pejska „jako“ zakopli a upadli přes něj, on to kupodivu trpělivě snášel. Problémem byly i blechy, byl na ně jak magnet. Zpočátku jsme to řešili tak, že jsem mu je z kožichu vybírala a na papír dělala „výřad“.

                Mohu potvrdit, že blechy psí na člověka nejdou, ale zlikvidovat třeba 40 kousků za den, to byla otrava. Vyřešilo se to, když jeden veterinář, tátův známý od rybářů, mu dal přípravek, ve kterém se koupaly ovce před střiží (už se nepamatuji, jak se jmenoval, ale dnes je zakázaný). Stačilo dát dvě lžíce do kbelíku vody, psa opláchnout a na půl roku bylo po blechách. Ve čtrnácti letech začal mít problémy, chřadl, pod ocáskem se mu udělal jakýsi novotvar, drvet usoudil na rakovinu střev, takže nastal čas poslat ho za Duhový most.

                #171516
                cernej caj

                  pobavilo me, jak se sel nahlasit na vratnici 🙂 je videt, ze cela vase rodina je nefalsovana milovnice zvirat ❤

                  krasne se u vas mel 🙂

                  #171517
                  Denny

                    Doctu vas snad zitra rano… moje stare a nove vlasy jsem vam cjtela vokazat

                    Attachments:
                    #171520
                    Kimi

                      Denny, nové vlasy – nádhera. Miluju rezavé vlasy, začala jsem se barvit v patnácti a za desítky let jsem taky vystřídala spoustu odstínů, od světlé po bordó, naposled to byla irská zem. Když jsem začala šedivět, byly hodně vidět odrosty, tak jsem přešla na blond. Šediny nejsou patrné a taky spoléhám na to, že jako blondýně mi leccos projde. 👱‍♀️

                      #171522
                      Zlata

                        Kimi
                        Moc hezký vyprávění.

                        #171523
                        cernej caj

                          Denny
                          Jee super!
                          Miluku zrz, a do rezava:)

                          #171524
                          Denny

                            Čau všem, jéje já to dala do jinýho chlífku… 🙁

                            • Odpověď byla upravena před 1 měsícem a 2 týdny uživatelem Denny.
                            #172227
                            cernej caj

                              A máme tu dalšího fešáka, co si zaslouží teplíčko kimina gauče:)

                              Haryk
                              Můj první psí kamarád
                              Haryk, kříženec kolie a německého ovčáka byl psem mého dětství. Díky tomu, jaký byl a jak s ním i s ostatními zvířaty babička zacházela, jsem si vybudovala velmi vřelý vztah ke všem čtvernožcům.

                              Byl o dva roky mladší než já, takže moje první vzpomínky vlastně patří dospělému psu. Byl babičky a dědy na vsi, kde jsem trávila převážnou část prázdnin i volno, jak jen to šlo. Podobal se víc kolii než ovčáku. Byl to takový klasický parťák na lítání kolem domku, byl úžasný aportér, do umdlení celé rodiny nosil oslintaný klacek a nutil všechny, aby ho házeli. V zimě při sáňkování dolů z kopce stíhal sáňky a nahoru nám je tahal. Jako mladý se vydával na toulky po vsi, babička se pak dověděla, že často šel do školy – vesnické jednotřídky, vyžebral od dětí část svačin a šel zalehnout na mez nad domkem, kde čekal, až děda odejde na odpolední, aby se mohl vrátit domů bez trestu.

                              Byl to pes převážně domácí, venku hlídal jenom když babička s dědou byli v práci. To běhal na dlouhatánském řetěze, na kterém obsáhl celý dvorek mezi domkem, kůlnou a stodolou a stačil mu i ke skoku na zídku před hlavní vchod. Tím pádem nikoho cizího nepustil do verandy a když cizák stihl vkročit dřív než pes, tak byl ve verandě zablokován a musel čekat, až přijde někdo z domácích. Králíci i slepice si mohli být jisti před zloději a před ním samým vlastně taky, protože přesto, že měl spoustu domácích zvířat na dosah, naprosto postrádal lovecký pud a nikdy ničemu neublížil. I když, pokud pán zavelel, dokázal vyhnat ze zahrady drzé sousedovic slepice.

                              Děda byl praktik, v životě nepřečetl jedinou knihu o psech, ale pokud babička nebo i maminka vzpomínaly, vždycky měli velké hodné psy a úžasně vychované. Jako děti jsme se učili respektovat potřeby zvířat, chovat se k nim ohleduplně – když pes spal nebo byl u misky, nesměli jsme na něj sáhnout. Celé naše prázdninové pobyty se točily kolem zvířat. V hospodářství byla záhumenková kravka, občas její tele na výkrm, koza – na jaře pravidelně kůzlátka, čas od času se vyskytla ovečka nebo prasátko, pak značný počet králíků, hus, kačen a slepic.

                              A samozřejmě několik koček.Se všemi zvířaty babička rozprávěla, nejvíc právě se psem. Když se jí někdo smál, říkala: „Ale já mu to vyložim a von to rozumí.“
                              Haryk nás doprovázel na pole, když jsem šla na vlak, doprovázeli mě s babičkou kus cesty, když rodina přijela autem, šel nás doprovodit k autu. Když ho děda oslovil „Pane Haryk“ vyskočil na židli ke stolu a dostal talíř se zbytky od oběda (tenkrát se speciální psí strava nijak neřešila).

                              Očkovalo se tenkrát jen proti vzteklině, na blechy se používalo DDT (padesátá a šedesátá léta minulého století). I tak se dožil celkem úctyhodného věku patnácti let a na Duhový most vstoupil na zahradě pod velikánskou jabloní.

                              Attachments:
                              #172229
                              cernej caj

                                Kimi, je to uzasne jak jsi vyrustala u psich prarodicu, v te dobe se to urcite moc nenosilo… maminka vyrustala v 60 letech a meli kolii a ta s ni spala v pokoji a to asi byla taky hodne vyjimka…

                                Je uzasne, jak o tom pises, jake to bylo, nedivim se, ze te pejsci a laska k nim provazeji stale 🙂

                                #172231
                                Thielli

                                  Kimi,

                                  já nevím, co napsat… jsem z toho až jako dojatá, no. Haryk byl krásný pes. Tvoje vyprávění mě k vám úplně přeneslo… no prostě jsem ráda za tvůj gauč.
                                  Jsem ročník 72. A černobílá fotka psa je mi bližší než nejdokonalejší virtuální realita…

                                  #172233
                                  PetraK

                                    Jé Haryk, to byl ale krasavec! Milá Kimi, teď už půjdu spláchnout barvičku na hlavě a chrápat, ale! Nechám si Haryka do tramvaje na ráno. dík.

                                    #173249
                                    Fifi

                                      Popostrcim gaucik vyse, at se Cajde dobre po dovoleny hleda a tesim se na dalsiho pejska od Kimi. 🙂
                                      Kimi, Haryk byl krasnej peef! Ma takovej uplne koliovitej vyraz. Zavidim, zes s nim mohla vyrustat, my s brachou ukruceli nase na psa az coby ditka skolou povinne.

                                      #173460
                                      cernej caj

                                        KORA

                                        Jak jsem si naběhla na Modré pivo

                                        Chtěla bych se podělit o svou zkušenost se psí raritou a (tehdy) neznámým plemenem – louisianský leopardí pes neboli catahoula.

                                        Před lety jsem jednou pozdě v noci viděla v televizi film Vaterland. Film mi připadal dost zvláštní, ale velmi mě zaujali psi, kteří tam účinkovali. Z titulků jsem se dověděla, že šlo o louisianské leopardí psy z chovné stanice Šumící křídla. Hned jsem šla hledat na internet a tak začala moje láska k leopardům. Mým životem prošlo několik psů, ale nikdy jsem neměla štěně. Vždy jsme se ujali pejska, kterého někdo nechtěl nebo nemohl mít. Takže, když jsem zjistila, že existují stránky leopardů v nouzi, doufala jsem, že tam příležitostně najdu dospělého psa – nového parťáka. Nijak jsem nespěchala, v rámci rodiny bylo pět psů.

                                        Ale rok předtím odešla za Duhový most skvělá a poslušná ovčajda Kimi Holubí dvůr, pak mě opustila jezevčice Dulinka, zůstal mi jen jezevčík stařeček Alan. V květnu 2010 mě provozovatelka webu leopardů v nouzi, Alena, upozornila na štěňátka z CHS Espero Koro a řízením osudu jsem se 19. června 2010 stala šťastnou majitelkou úžasného štěňátka Blue Beer Espero Koro, pro nás pojmenovaného Kora.

                                        Štěňátko bylo nádherné, i když z modrých očí zbyla jen hvězdička v hnědém levém. Plemeno vzniklo tak, že když Španělé někdy v 18. století získali od Francouzů Louisianu, vydali se tam a uvízli v bažinách u jezera Catahoula, což znamená čistá modrá voda. Zanechali na místě španělské mastify, kteří je doprovázeli, a ti se zkřížili s domorodými indiánskými psy a s divokým rudým vlkem. Díky modrým očím dostali jméno po jezeru.

                                        Toto plemeno vyhlíží (tenkrát aspoň) trochu nezvykle a atraktivně, zvlášť zbarvení patchwork nebo merle a ty modré oči k tomu… Ve své domovině bylo vyšlechtěno ke shánění dobytka do ohrad a k lovu divočáků. U dobytka štípne vůdčí zvíře do nohy a žene celé stádo za sebou do ohrady, pak ohradu přeskočí ven. Kolem divočáka skáče, aby ho zastavil a udržel na místě. Obvykle tak pracují psi ve dvojici. To jsem ovšem ve svém prvotním nadšení vůbec neřešila.

                                        Byla jsem přesvědčená, že když jsem dovedla vyjít se třemi jezevčíky, zvládnu i tohle. Našla jsem si úžasný návod chovatelky flatů, jak vychovávat štěně a tak do věku dvou let to fungovalo. Korinka chodila na volno, mezi psy, mezi lidi, na nádraží, do vlaku, do velkého města. Ovšem puberta to změnila. Patrně se probudily honácko-lovecké vlohy, takže se začala prát s jinými psy a v polích si žádný lyžař, cyklista nebo běžec nemohl být jistý, že kolem něj najednou nezačne s řevem skákat strakaté pometlo a nebude ho chtít buď zahnat do nějaké ohrady nebo zastavit, udržet na místě počkat až se dostaví páník a zastřelí. Marně jsem ve většině případů na zadrženého volala, ať zůstane v klidu, že pes se ke mně vrátí. Jakmile mi totiž začali spílat, Kora to vyhodnotila jako nebezpečí a začala mě chránit. Kora je široko daleko jediným zástupcem svého plemene, občas dostanu otázku, v kterémže útulku jsem našla takové potrhlo strakaté.

                                        V jedné odborné stati jsem se dočetla, že díky přikřížení rudého vlka se u některých jedinců extrémní plachost a nedůvěřivost zděděná po vlku nepotlačí. A na mě zřejmě připadl takovýto jedinec. Zjistila jsem, že tzv. pozitivní metody fungují nejlépe, ale je to pořád dřina. Znám totiž z leopardích srazů v Lužanech spoustu jiných a třeba Kořini bratři po stejných rodičích z vrhu A a z vrhu C, ač jsou o deset kilo těžší a větší než Kora, jsou klidní pohodáři, poslušní a učenliví.

                                        Pravda je, že s věkem se Kora klidní už se mi daří vracet ji od cyklistů a cizích psů, dokonce i od zajíce. Ale pořád ráda běhá (miluje coursing) a snažím se jí to dopřát. Podařilo se nám složit dvě jednoduché zkoušky z poslušnosti. Na vyšší stupeň nedosáhneme. Několik figurantů nezávisle na sobě nám doporučilo necvičit obrany. Ona to nebere jako cvičení, ale chlapa s obuškem v ruce vyhodnotí jako nebezpečí a nejde po cvičném rukávu, ale po krku.

                                        Přesvědčit ji, že je to hra, dokázal jen jeden figurant v Lužanech, ale raději ji tam na obrany nepřihlašuji. Pravidelně chodím na cvičák, ale do psí školky beru spíš Goliáše, líp vychází s ostatními psy. S Korou si vždycky sólo zopakujeme základní poslušnost.

                                        Původně jsem ji chtěla uchovnit, nechala jsem udělat rentgen kyčlí, vyšetřit oči a přihlásila se na výstavu do Mladé Boleslavi. Jela se mnou kamarádka Naďa jako zcestovalejší, sama bych se tak daleko bála. Protože je Kora blue merle, vystrojila jsem se do modrého kalhotového kostýmu šedobílé halenky s leopardím vzorem. Výsledek byl pro mě šok. Pan rozhodčí H. pravil: „Pes by byl výbornej, ale vy jste katastrofa!“ Na můj šokovaný výraz dodal, ať si příště najmu na předvádění nějakou mladou blondýnu nebo blondýna, pokud by rozhodčí byl na kluky.

                                        Díky mně bylo tedy ocenění VD. Na uchovnění by o stačilo, ale chtěla jsem lepší a spravedlivější výsledek, tak jsme jely opět s Naďou na výstavu do Dětřichova (u Svitav). Abych to tedy psovi nepokazila, byť rozhodčí byli jiní než v Boleslavi, šla do kruhu Naďa. Tentokrát to neustála Kora, z kruhu odešla a vydala se mě hledat.

                                        Když jsem pak zjistila, kolik leopardích pejsků končí na dogpointu nebo leopardech v nouzi, a když Kora každé hárání odnesla zánětem dělohy, uchovnění jsem vzdala a ve čtyřech letech ji nechala vykastrovat. Pokud jsem doufala, že ji to zklidní, mýlila jsem se. Jak je vidět z fotek, doma miluje povalování, ale venku je jak urvaná.

                                        Venčit jezdíme do polí, kde je šance, že nikoho nepotkáme. Přesto byly situace, kdy jsem byla blízká infarktu. Při venčení v polích jelo po cestě, která křížila tu naši, auto – Favorit. Kora vyrazila, skočila mu na kapotu, seskočila na druhé straně a vrátila se. Řidič raději nezastavil. Nebo jsme venčili na polní cestě v blízké vesnici, už jsme se vraceli, když Kora spatřila na druhé straně údolí (odhaduji vzdálenost přes 1km) stádo srnek.

                                        Přes mé volání vyrazila za nimi. Srnky, když ji uviděly, daly se do běhu a zamířily do lesa, Kora za nimi. Stála jsem asi čtvrt hodiny neschopná ničeho. V okolí řada posedů, naštěstí zrovna neobsazených. Zaplaťbůh Kora usoudila, že se proběhla dost a vrátila se. Až na tyto vyjímečné události mě respektuje a poslouchá, doma je to závislák mazel, musí mi být nablízku.

                                        Kora se jednoznačně považuje za šéfa psí smečky, Goliáš to naštěstí neřeší. Pár psích kamarádů, s kterými může běhat na volno, máme, jinak je úspěch, když kolemjdoucí psy ignoruje, úplně alergická je ale na malé uňafané. Cizím chlapům nedůvěřuje, vyhodnocuje je jako nebezpečí a vyjíždí, ženy ji nechávají klidnou, děti miluje.

                                        Letos jsem náhodou objevila úžasný způsob na její zklidnění. Protože z auta vždycky řvala na každého psa, kterého jsme míjeli, skákala a točila se a občas mě nebo mamku praštila ocasem přes hlavu. Rozhodla jsem se to vyřešit zakoupením protištěkacího obojku. Obojek jsem sama nedokázala zprovoznit, tak jsem ho vzala s sebou na leopardí sraz do Lužan a poprosila účastníka ze sousední chatky, zda by se toho neujal. Oni své tři leopardy korigovali pomocí elektronických obojků.

                                        Ten protištěkací nastavil stejně jako ten elektronický – na stupeň 3. Problém je ovšem v tom, že protištěkací zásah funguje jinak, o dost silněji. Kora tedy zkusmo dostala obojek, přiblížil se k ní cizí pes, ona vyjela a korekce byla dost silná. Na srazu už obojek nedostala, já jsem se pak doma ponořila do návodu a obojek se mi podařilo nastavit jen na zabzučení. Ještě ho v autě párkrát dostala. Vozím ho plastové krabičce, kterou teď stačí před jízdou ukázat, oznámit „štěkací“ a je klid. I když začne vyvádět mimo auto, stačí zavolat „štěkací“ a je klid. Byla to pro ni možná poněkud drsná zkušenost, ale dost nám zjednodušila život.

                                        Přesto, že je toto psí soužití poněkud náročné, jsem ráda, že ji i Goliáše mám, rozhodně mi nedovolí zlenivět a ustrnout. Kora má své webovky i album na rajčeti, ale neaktuální, ajťák, který mi pomáhal už nespolupracuje. Tak si příležitostně vedu Koraktní deník jen pro sebe a čekám, až se mi podaří sehnat jiného spolupracujícího IT odborníka.

                                        https://koraleopardipes.rajce.idnes.cz/

                                        Attachments:
                                        #173464
                                        cernej caj

                                          a jeste par fotek

                                          Attachments:
                                        Aktuálně je na stránce zobrazeno 19 příspěvků - 61. až 79. (celkem z 79)
                                        • Pro reakci na toto téma se musíte přihlásit.