Milé děti, dneska si povíme pohádku o princezně, která musela pracovat a Rumíčkovi, který musel tryskat.Jednoho dne, milé děti, popadnul tu naši princeznu Ďas. To se tak někdy stává, když princezny zlobí, že je potom vezme Ďas. Začaruje je, zakleje je celičký a ony potom nejsou. Ztratí se a místo nich se objeví úúúúplně jiná princezna. Cizácká, nikoho nemá ráda a s nikým se nechce kamarádit. A takovou princeznu, ale taky nikdo potom nemá rád a nikdo se nechce kamarádit s ní. Tomu se říká začarovaný kruh. A jak tak ta naše princezna byla začarovaná a dupala si tou nožkou, že ne a ne! A ona chce, a chce!! A nebude, a nebude….. popadnul její garde dvorní dámu Koláče taky ďas, ale ten s malým ď. Řekla si, že to už stačilo a milou Ďasem popadnutou princeznu drapla potupně za flígr a odporoučela ji do jejích komnat. Ať si tam popřemýšlí, jestli opravdu musí být zakletá a protivná, cizácká princezna.

Nejdřív to tý naší princezně moc nešlo, to přemýšlení. Ono, víme přeciž už všichni, že přemýšlení není její nejsilnější stránkou. Ale opakování je matka moudrosti a tak sice ještě párkrát musela být drapnutá dvorní dámou za ten flígr a odvelena do komnat, ale nakonec se dílo podařilo a princezna sama se rozhodla, že nechce bejt ta Ďasem popadnutá. A že vlastně to není tak špatný, být s ostatními ze dvora zadobře a kamarádka.

Na druhý den ráno, když se dvorní dáma Koláče probudila,  zjistila, že nejvyšší páže Brtník si i s Rumíčkem vyjeli na ranní projížďku (pro buřty a pívo 😀 ) A princezna že hezky spořádaně odpočívá a čeká, až si pro ni dvorní dáma přijde a nedělá brajgl, že ji nevzali s sebou. Protože včerejšího dne byla princezna ta Ďasem popadnutá a na takovýhle neduhy a začarování je nejlepší lék práce, rozhodla se dvorní dáma, že milou princeznu zapřáhne. Jen ať holka maká, to jí zažene začarovaný myšlení. A rozhodla se, že tohle ráno si vymění s princeznou role. Nebude to ona, kdo bude strojit princeznu, ale…. princezna bude strojit ji! A uvidí se, jak jí to půjde.

Protože milé děti, takový oblíkání, to je složitá věc. Když jste to nikdá nedělali a nevíte ani, jak se co jmenuje. To je potom moc veliký úkol pro takovou princeznu.  A protože to dvorní dáma věděla a taky věděla, že princeznám se nemá poroučet, požádala ji :

“Podala bys mi, Talinko, tu ponožku?” a aby jí to usnadnila, ukázala na hromádku oblečení, která byla složená na posteli.

Princezna se rozhlídla po místnosti, koukla na hromádku, vyšpulila oči jak letec při přetížení, pak to v ní hrklo, do hlavy jí trklo…. aaaa hups, skočila k hromádce a popadla milou fusku, co ležela nahoře.  Měla vám takovou radost, že to trefila a že ji dvorní dáma chválí, že musela milou fusku asi stokrát zabít, pořádně ji utřepat a pak jí podat nadšeně dvorní dámě. Toooo vám bylo radosti na obou stranách, děti! Toooo se obě radovaly. Talinka z toho, jak dobře to udělala a dvorní dáma, že se to vůbec podařilo. A když už měly takhle dobře našlápnuto, zkusila se dvorní dáma zeptat princezny:

“A podala bys mi, Talinko, prosím Tě ještě tu druhou, tu druhou ponožku, jooo?”

A to už milá princezna neváhala, hópla rovnou k hromádce a uuuž zabíjela druhou ponožku. Když už byla fuska dostatečně mrtvá a rozhodně nemohla nikomu ublížit 😀 , podala ji dvorní dámě. A zase se obě spolu radovaly. Aby si to princezna lépe zapamatovala, zkusily si to cvičně ještě jednou a pak to prubla dvorní dáma ještě dál:

“A co kalhoty, Talinko, kalhoty mi taky podáš???” Byly zasejc úplně nahoře, takže to šlo dobře. A obě mohly zasejc jásat a hopíkat do vzduchu, jak jim to pěkně jde. Pak už zbývala jenom mikina.

“Zkusíme to Talinko?? Podáš mi ještě mikinu?? Podáš?”

Tam už to tak jednoduché nebylo, ba naopak. Bylo to přímo zapeklité. Protože to už vedle mikiny dvorní dámy, ležela taky mikina vrchního pážete Brtníka. A teď co! Princezně stoupal po chvilce z makovice dým, jak jí to tam šrotovalo. Nakonec sáhla po mikině vrchního pážete a koukla na dvorní dámu.

“Tuhle ne-e, Tali, tu druhou!” napověděla ji trošku dvorní dáma. Princezna tedy mikinu upustila a popadla tu správnou. Joooooo!! Radostná byla velice. Teď ji ještě dopravit k dvorní dámě, která stála opodál. Co na tom, že s mikinou během transportu vytřela půlku obýváku a stokrát ji přišlápla! Důležitý bylo, že pochopila svůj úkol a byla schopná ho od začátku až do konce dotáhnout na jedničku s milionem hvězdiček. Ty hvězdičky si zaslouží a ne jen milion, ale rovnou dva. Protože to byl úkol, který ještě nikdy nedělala. Nic takového podobného, nevěděla jak se co jmenuje a přesto to dokázala splnit. Dvorní dáma na ni byla velmi hrdá, velmi. Protože takhle samostatný a velký úkol tak pěkně splnit, to už o něčem svědčí. Že ano, milé děti?

A tak, i když princezna ke dvoru jako tupohlávka přišla, je na dobré cestě vypěstovat si v té své duté mozkovně, nějakou tu šedou kůru mozkovou.

A jak to bylo s Rumíčkem??

Rumíček, ten je vždycky  – představte si děti – hrozně smutný, když se stane, že princeznu popadne Ďas . Miluje totiž dvorní dámu celou silou svýho zrzavýho srdíčka a nerad vidí, že je smutná, nebo ji něco trápí, dělá starosti a tak. A začasto ji vyskakuje k hlavě, aby jí řekl, že to nic, že to se srovná. A stejně tak to bylo toho předchozího dne, kdy byla princezna popadnutá a začarovaná.  A tak, když se vrátili s vrchním pážetem Brtníkem z ranní vyjížďky za buřtama a viděl, že jejich princezna je zase zpátky, popadlo ho to taky. Ale nepopadnul ho Ďas, ale …..tryskání. Měl tak, ale tak velikou radost, že musel strašlivě moc a strašlivě rychle tryskat prostorem po louce. Řezal zatáčky, uši mu vlály do všech směrů. Smykoval tak, že mu očička lezly z důlků a …….. tvářil se u toho, jako ……… no jako jelimánek. Princezna, když ho viděla, musela pochopitelně tryskat taky a tak, jestli neumřeli, tak tam tryskaj doteď :D…… by měl znít konec pohádky. Jenže …. tady byly ve hře ještě ty buřty, že jo…. takže když s nima vrchní páže opustil louku a šel do chalupy, bylo dotryskáno. Protože co? Protože se muselo jít nutně žebrat. A tím pádem zazvonil zvonec a tryskání byl konec 😀 .