O tomhle výletu se mi zmiňovala Peťa, když jsme spolu plánovaly, kam tady vyrazit.A jak jsem psala, všimla jsem si odbočky na Gírovou, když jsme se vraceli z Hrčavy. Vzpomněla jsem si, že Peťa říkala, že to je takový pohodový výlet a tak jsme si řekli, že to bude fajn, s končící dovčou si něco lehčího dát. A Peťa zase poradila tu nejlepší trasu, aby si člověk ušetřil ten nejšílenější krpál. Jo, bývá to pak zpravidla o něco delší, ale nezničíte se zbytečným krkolomným sápáním . 

Tenhle výlet mi v hlavě utkvěl jako nejhlučnější výlet 🙂 . I proto, že ten začátek vede podél velmi rušný silnice, která je spojnicí mezi námi, Slovenskem a vlastně i Polskem. Než se zanoříte do lesa, je toho hluku – zvlášť na to, že jste v horách – překvapivě dost. Auto jsme zaparkovali nejdřív přímo v Mostech u Jablunkova, odkud jsme vycházeli a poté se Brtník vrátil pro pití, které jsme tam nechali a přeparkoval ho k hotelu Grůň, pod lyžařským areálem.

Tomu jsme se my právě v podstatě vyhnuli a poměrně brzy, po krátkým krutostoupání se vydali lesní pěšinkou podél lesa a bohužel i podél té silnice. Nebyla sice v dosahu, ale v doslechu teda rozhodně ano. Rumíček silnici neřešil, měl totiž k dispozici motejly 😀 . Takže lítal jako pominutej po cestě sem a tam, kam ho stíny zrovna zavály.  Najednou z ničehož nic vylezl ze stráně pod námi po pravý ruce pán. Kupodivu se nelekl on ohařisek, ale my jeho. Teda hlavně já. Nějak jsem nečekala, že by se tam mohl někdo objevit. Byla jsem moc ráda, když se cesta konečně zanořila do toho lesa a bylo mi jedno, že to je do kopce, hlavně pryč od hluku silnice. Jakmile se za námi les uzavřel, rozhostilo se konečně kýžený ticho. A bylo tam tak nádherně!! Ticho a nikde fakt nikdo. Cestička nás dovedla k Jablunkovskému průsmyku, kde jsme se napojili na modrou turistickou cestu. 

A ta už zase vedla po hřebeni a uprostřed hlubokýho tichýho lesa. Tak tichýho, že jsme se stali jeho součástí. I díky tomu, že Tali fungovala moc hezky. A tím pádem……… o nás ten srnec se srnou, ke kterým jsme došli, naprosto nevěděli. Nevím, kdo se leknul víc, jestli oni, nebo já, která jsem je zblejskla jako první. Okamžitě jsem dala psům čekej a došla si k Tali, která vzorně poslechla. Cvakla jsem ji na vodítko a pak jsme všichni koukali, jak si nás ta srnčí manželská dvojice prohlíží. Chvilku jsme tak setrvali a pak se ti dva rozeběhli dál do lesa. A já si říkala, že bychom tady i mohli  být trochu obezřetnější, protože v tom tichým klidu by se mohlo stát, že třebas by i jeden z těch medvědů, kteří se v Beskydech potulují, o nás nemusel vědět 😀 😀 .  S  Tali takový překvapivý, že jo 😀 . Asi aby mi bylo dáno za pravdu, ozval se zanedlouho po levý straně cesty nějakej podivnej zvuk 🙂 . Vzhledem k předchozí úvaze… 😀 a tomu, že jsme byli zrovna u mýtiny plný ostružin, jsem přestala s česáním týhle lahůdky a radši popošla dál. Nepředpokládám, že by to byl medvěd, ale …….. zkoumejte to, že jo 😀 .

Došli jsme na konec modrý, kde na ni, nad sjezdovkama, navazuje na rozcestí Studeničný červená. Tam už je cesta taková civilizovanější a dovede vás k turistický chatě Studeničný. I tady můžou pesani na terasu a tak jsme se tam usadili, dali si pivíčko a výbornou česnekačku. S tím, že se najíme až nahoře na Gírové. Opauzičkovaný jsme se vydali dál a vystoupali na rozcestí Štípanka. Tenhle úsek -až na závěrečný kopec-vedl po sluníčku a tak jsme byli rádi, že za Štípankou jsme zas vlezli do lesa. Minuli jsme lesní přístřešek, za kterým se měla nacházet studánka a kde jsem chtěla nechat ohařiska napít. Ovšem cesta ke studánce nějak nebyla. A nebo jsem slepá. Tak jsme si řekli, že se napijeme fšicí až na tý Gírovce.

Ovšem ouha ouha. Gírovka to má pojatý jako muzea a hrady a má v pondělí úplně zavříno. Nebyla tam ani noha. Teda takhle. Z obsluhy tam nebyla ani noha. Jinak tam už seděly dvě nějaký dámy a jejich děti se houpaly na provazový houpačce uvázaný na vedle stojícím mohutným stromě. Na to, že tam v podstatě skorem nikdo teda nebyl, tam naopak byl neskutečnej, ale neskutečnej řev. Postaral se o něj jeden z těch dvou smradů na houpačce, neustále hystericky ryčel jak prokopnutej. A dámy si v pohodě plkaly. Že jsou v lese a koukolem je jinak ticho a mělo by to tak i být, jim bylo šumák. Jak by tady bylo hezky, kdybys tady nebyl, říkala jsem si v duchu, když jsem dávala psům napít z donesených zásob. Vzhledem k osazenstvu nehrozilo, že bychom si to tam mohli v klidu užít a tak jsme se dlouho nezdrželi. A protože ten spratek nepřestával ryčet, neodolala jsem a velmi hlasitě, aby mě nebylo možné přeslechnout, jsem pravila k tomu druhýmu, který ho houpal “Tak už ho konečně dobij, ať se netrápí!” Tehdy konečně jedna z matek pronesla nějakou nic neříkající formulku, která měl vést k tomu, aby smrad zmlknul. Pochopitelně neúspěšně. I dodala jsem “Doraž ho, prosím Tě, kdo to má poslouchat!” A šli jsme pryč.  Bohužel jsme je asi inspirovali a tak se ten cirkus dal do pohybu taky. I počkali jsme radši, nechali je přejít, protože to se fakt nedalo vydržet. Bejt myslivec, tak asi střílím. Takhle jsme prostě jen počkali, až ta hlučná formace zmizí z doslechu.  Takže Gírová, která stojí osamoceně uprostřed lesů byla taková jako příliš hlučná samota 😀 😀 .

U Štípanky popadla Rumíčka rozverná nálada a tak jsme si tam spolu chvilku hráli na travičce a blbli si se slepičkou, kterou si koupil na nedaleký Hrčavě. Pak si ještě chvilku kroutil v travičce žížalky a potom už jsme uuuutíkali, abychom doběhli Talitým, který čekal ve stínu lesa. Hele nebudete tomu věřit, ale když jsme docházeli zpátky k chatě Studeničný, tak…… jo opět buřina v zádech. To už je fakt nějaký pravidlo asi??? Protože tady zas psi nesmí dovnitř, rozhodli jsme se neriskovat a vyrazit na zpáteční cestu. Sice trochu hladový, ale lepší si nezahrávat. Poměrně rychlý krok nás dopravil v cuku-letu na rozcestí Studeničný a tam jsme se rozhodli, že nepůjdem po modrý, kterou jsme přišli, ale střihneme to zkratkou po červený, která vede tím příšerným krpálem a pak sjezdovkama.

Zrovinka, když jsme už vyráželi, došel k nám takovej podivuhodnej párek Poláků s dotazem, kde že to jsou 😀 . Ten maník ještě ušel, ale jeho partnerka byla pravděpodobně slušně zhulená (odhaduju z toho, co maník odhodil, když k nám přišel a z toho, jak se oba chovali ). Dáma neustále rozjařeně řvala jako prokopnutá. Nejdřív, že se bojí psů a poté, když ti se od ní odtáhli, je hodlala naopak ocicmávat a hulákat jim do hlavy. Ač jsou jinak ohařiska velmi kontaktní, z tohodle teda úplně nadšení nebyli. A nedivím se jim. Madam se taky chtěla družit se mnou, ale ani já jsem o její společnost nestála. To jí ovšem netankovalo a za neustálýho výskání a hysterických výkřiků pokračovala ve svých snahách dál. Grrrr a ještě stokrát grrr. Ovšem jednu pozitivní stránku to mělo – zrychlilo mě to ještě víc, než ta buřina 😀 .

Zadařilo se nám jim zdrhnout. Asi šli loupat perníček 😀 😀 😀 . Ježibaba si je tam ale nenechala (klidně i mohla), ale došli nás až když jsme dole na louce, respektive sjezdovce, dělali s čoklidama aportíky. Madam si naposledy zavejskala a pak nám naštěstí zmizeli z dohledu. My si tam ještě chvíli hráli a pak jsme šli zkusit, ešivá bychom nemohli i s ohařiskama na jídlo do hotelu Grůň. Moc jsem s tím tady teda nepočítala a o to víc byla překvapená, když příjemná mladá servírka pravila, že není žádný problém. Juchajdáá. Usadili jsme se v rohu prosklený verandy v koutě a oba čoklidi s sebou mrskli o zem a usnuli jak špalíčci. Mně kupodivu ten hlad přešel, ale dostala jsem chuť na dobrou kávičku a něco sladkýho k tomu. Že bych pro jednou zhřešila??? Jo, zhřešila jsem a po sto padesáti letech jsem si dala zmrzlinovej pohár. Mňáám. To byla dobrůtka. A tu kávu, jak tam měli dobrou. Tohle byla jediná “achilovka” tady v horách. Že mi chybělo dobrý kafe. Jsem pravda zhýčkaná tím, že kolega-milovník kávy vymazlil naše zásobování kofeinem k dokonalosti díky výborný značce.  No a tady v hotelu měli tu kávičku taky lahodnou. A když k tomu byla ta zmrzka…. mohla jsem si přát víc? Nikolivěk 🙂 .

Když jsme pak odcházeli, míjeli jsme za hotelem ohrádku s kozenkama. A Tali se velice rozradostnila. A vyzývala milý kozenky ke hře 😀 😀 . Tady musím Brtníka kapek pomluvit, protože udělal to, co psa k ničemu neposune, neučí ho to, jak se má chovat. Ohouknul jí a stáhnul si k noze. A že se půjde pochodem. No, bezva řešení. Sebrala jsem mu teda Taliprtku a pracovaly jsme spolu na klidným pozorování milých a zvědavých kozenek. Bylo na ní vidět, že by rááádaaaa si s nima zablbla. Nebylo v tom nic loveckýho, jen čistá chuť odrostlýho (pravda, už značně odrostlýho) štěněte si hrát. A kozenky ji zvědavě očumovaly. Když pak přišly blíž, otočila se na mě s hlasitým !” Huáááf, vidiiiš, vidiiiš, voni dou k nám, poď budem si hrát!” 😀 . Musela jsem ji zklamat. Ještě chvilku jsme tam setrvali všichni na čumendu a pak jsme se šli přepravit domů. Ohařiska odpadli na pokoji do pelíšků a my na chvíli ……….do postele taky hnípat. Jen jsme si museli zavřít okno, protože o kousek dál někdo pustil cirkulárku 😀 . Jako by nestačila silnice pod lesem, uřvanej spratek a hulákající Polka. Prostě dnešní den byl takovej jako celkově hlučnější 😀