Aneb hurááá máme taky závěje.

Nebudu tu popisovat Tali ranní extempore , kdy jsem chtěla, ať si oba můžou užít tý záplavy sněhu, a ona chtěla něco naprosto rozdílnýho, protože to by mi zase extrémně stoupl tlak a adrenalin. A to se mi nechce.

Takže se rovnou přesunu k polednímu, kdy jsme vyrazili naším oblíbeným směrem. Směrem do Unhošťských lesů. Je pravda, že cesta, kterou obvykle jedem nějaký necelých třicet minutek , trvala tentokrát neskutečně dlouho. Protože silnice byly plný sněhových jazyků. Vítr nafoukal z polí slušný množství sněhu a tak to místy bylo dost blbě průjezdný. Ale bylo milý vidět, že se potkáváme se stejně ohleduplnejma a přemýšlivejma řidičema, jako jsme byli my. Teda my. Jehehéé. To je pěkná blbost 😀 😀 . Brtnik byl ten řidič, že jo, páč nejsme v autoškole, abych coby spolujezdec mohla ovlivňovat chod motorového vozidla 😀 😀 .

Dojeli jsme na místo a vyrazili v les. Abychom se hnedle na začátku zarazili. O překážku. V podobě mohutnýho keře, kterej se pod tíhou sněhu navalil na cestu tak, že ji znepřístupnil. Aha, aha? No tak jo, zkusíme to jinudy. Tam už se nám cesta otevřela a bylo zcela evidentní, že budeme prvními návštěvníky, kteří ten den do lesa vstoupí. A byla to nádhera. Ticho, sníh vám křupal pod nohama…… Pravda, byla by to ještě větší nádhera, kdyby člověk furt nemusel dozorovat a usměrňovat Tali, aby se držela cesty, což ten den bylo nutno neustále a bylo to únavný, ale i tak. Čisto… ticho… a neporušená sněhová peřina.

Neporušená do tý doby, než se dají do pohybu ohaříci. Protože jak se dá očekávat, nebudou se pohybovat baletním krokem křehké lesní víly.

• 

• 

• 

A to ani měkkoušek Rumoušek, natož mastodont Taliprtka. Zvlášť, když si vyžádali balonky, že jo.

• 

• 

• 

• 

To pak vypadalo, že sněhovou neporušenou peřinu porušil nájezd tatarůch nějakech.

V počtu vyšším, než je sto 😀 . Byli nadšení. A já pochopitelně taky. Kochala jsem se tou bílou krásou. Respektive kochali jsme se oba. A tak nám nějak ta krása vypnula mozek. Jinak by nám docvaklo, že není úplně normální, že přes cestu leží sem tam strom, že jo.

Docvaklo nám to v momentě, kdy se tak dvacet metrů před námi ozvalo nad našima hlavama tupý dunivý lupnutí a……. pampadadam…. vršek stromu uďál hoplá a položil se před nás.

Ehech. Vyběhlo z nás současně. Toooo je teda něco s čím se nepočítalo. Od tý chvíle jsem krom vnímání krásy očima nastavila i uši na vnímání zvuků, který by mohly jaksi dávati informaci o tom, abychom se hodně rychle přesunuli.

Je ale pravda, že jsme se díky blbnutí s ohařiskama pohybovali tak rychle, že by nás nejspíš ten padající strom i minul 😀 😀 . Nicméně to způsobilo to, že jsme náš původní záměr trochu přehodnotili a místo veleobřího okruhu jsme si řekli, že to zkrátíme a upravíme. Zastavili jsme se U Netopejra a tam si dali chvíli pauzičku.

Tak akurát pauzičku na to, abychom si dali ty dobrý matesy, co tam mají, k tomu naprosto nedobrou (rozumějte pro nás nedobrou, páč děsně sladkou) citronádu (páč pivíčko teda nepadá v úvahu, že jo) a kafe. Když se místní chataři dozvěděli, kudy jsme přišli, ťukali si na čelo. No jo, jasně, jasně, já se jim nedivím. Nicméně nám nezbývalo nic jinýho, že se zkrátka taky vrátit. Na oblevu jsme tam čekat nemohli. Už jen z toho důvodu, že Rumíčkovi se tam z nějakýho-totálně neznámýho- důvodu tentokrát nelíbilo. Furt kroukal, že tam nechce bejt.

Nepodařilo se mi rozluštit, co ho k tomu vede, ale bylo to dost otravný teda, to musím přiznat. A hlavně u něj nezvyklý. Takže když jsme dopili to kafe, vydali jsme se zpátky. Pořád ve střehu a jedno velký ucho. Ale bylo fakt nádherně. Pořád ještě sněžilo a padající sníh umocňoval to ticho. Pak se do toho ticha po naší levý ruce ozvalo další lupnutí a to byste koukali, jak jsme dokázali ještě zrychlit 😀 😀 . Tak jako předtím to byla zase borovice, která šla k zemi. Jsou po tom ukrutným suchu oslabený tak, že je to prostě sundavá k zemi v půlce.

Čoklidům bylo nějaký lupání šumák, důležitý bylo, aby se házelo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A taky vykopávalo. Bože jak mě vždycky bolej haxny, když nasněží!! Ten zrzavej potrhlík si trvá na tom, že se musí, musí a musí vykopávat. Už by mě mohli zaměstnat u archeologů, jak výborně vykopávám 😀 😀 . A nebo u fotbalistů, tam bych jim mohla bejt taky k užitku 😀 . Tali tahle zábavička moc nebere, ale….. vymyslela jsem jí jinou bejkárnu. V jednu chvíli se začuchala a tak jsem jí čórla balonek. Dostatek sněhu a taky jeho konzistence mi dalo báječnou možnost ukrýt balonek pod sněhovou homoli. Nechala jsem ji balonek hledat a žjoooooooooooooooo!!!!

To bylo! Rozdusat tu hromadu, vyhrabat ten balonek a zakousnout ho, prej výýborňácký. Tak jsem jí takhle postavila, k jejímu nezměrnýmu nadšení, ještě pár homolí a pak jsem ji předala páníčkovi. Abych mohla to stejný provozovat s Rumíčkem. Se stejným úspěchem. Vzepnul se dycinky jako konik na zadní, udeřil předníma tlapkama do homole a usilovně ji rozprášil do všech světových stran. Tím pádem zahrabal balonek ešče mnohem hloubš a pak jej nadšeně vykutával ven. Tak prej tohle byl báječnej nápad 😀 😀 . Jo, jo ptákovinky, to by nám šlo , to je fakt . Stavbou homolí jsme taky strávili docela dost času a jak jsme pak zjistili, byli jsme v těch lesích nakonec pěkně dlouho. Takže nám stihlo znovu vytrávit a tím pádem bylo místo na velmi, velmi pozdní oběd. Jako tradičně v Lice. Tam Rumíček neprotestoval, že se mu tam nelíbí a protože jsme neseděli v místech, kde by na stropě byly zrcadla, svalil se u topení a chrápal. Asi aby se to vyrovnalo, měla jakýsi protesty pro změnu Taliprtka. Uložit ji vyžadovalo značnou přísnost a několik pokusů odejít se stolem na zádech. Ne, na želví nindžu nikdo neměl náladu, takže byla přísně vyzvána, aby se okamžitě uložila, jinak bude odejita do studenýho auta. Aaa to se nikomu pochopitelně nechce, že jo. Takže pak sklapla a vytuhla pod stolem.

Bylo to nakonec báječný zasněžený odpoledne.

• 

•