Je klid, tma,  ticho (pokud teda nenarazíte na partičku na lavičkách – s flaškama, nějakou tou hudbou a hlasitým hovorem,což bude fenomén nejen našeho sídláku)Ale jinak je všechno takový vyklidněný. I ti psi. Ve středu jsem toho po práci stihla hodně hodně moc a ještě mi zbylo dost času na dvě večerní prochajdy. Jako první půjde Talimůra. Ať mám pak víc prostoru na Rumíčka. Oba je sice už vzal ven Brtník, ale… mám čas, tak proč se nejít cournout. A Tali bývá večer taková vláčnější a opravdu vyklidněná.

Tak i tentokrát. Překvapí hned na začátku, kdy mi pod podestou hlásí náled kusu makovýho závinu. Hmmm, to je primaaa, moc prima. Jdeme tak hezky a bez tahání, že asi ode dneška budu venčit jen v noci 😀 . Pak že to nejde, ty krůto. Vzala jsem s sebou na zkoušku i uzlíka, jestli by si ho třeba nechtěla nést, už dlouho nebyl na scéně a když jsme měli ty fleesové, nosila si ho ráda. Tenhle provazový ji tak nebere, že by si ho nesla. Ale když ho odhodím, radostně po něm skočí a přinese mi ho. Bez jakýkoliv pobídky. Hezký, moc hezký a milý. Jo, budu chodit venčit jen v noci!!

Potulujeme se sídlákem a při návratu potkáváme Maximusa, jak mu říkám já. Max je zlaťák. Rumíček ho kdysi velmi, velmi obdivoval, myslím že byl i rozhodnut se v dospělosti stát právě zlaťákem 😀 . Jenže Maximus je taky takový dělo jako Tali, takže když byl pak po několikátý při hře moc hrrr, změnil Rumíček názor. Nejen, že už nechce bejt zlaťákem, nejen že přestal Maxe obdivovat, ale dokonce se mu vyhýbá . Jak jako malej štěník jeho drsný hrátky neřešil, tak když povyrostl, začal si na sebe dávat pozor. Inu – vižla 😀 . No a Tali má k Maximusovi prazvláštní vztah. Na jednu stranu je to o blbnutí a řádění, a na druhou – převažující stranu je to o tom, že jí hrozně, ale fakt hrozně baví ho sprdnout. 😀 . Max byl první pes proti kterýmu se po hárání ohradila. A zjistila, že když trošku přitlačí, má navrch. A tooo se jí zalíbilo velice. Vytvořila si z toho svou zábavičku. Kdykoliv potkáme Maxima , dostane ten chudák vynadáno. A to přes to!! že si jí nevšímá. Musí!! Musí dostat vynadáno. Není v tom žádná agrese, vůbec. Je to čistě o pavlačový drbně 😀 .” No ale ty nejsi pavlačová drbna, Talimůrou, takže sklapni a mašíruj. Je už dost pozdě.” , dozvídá se ta dryáčnice. Obejdeme ještě náš dům a vzadu sedí na lavičce právě ona partička. Chudáci sousedi, kteří mají ložnice tímhle směrem. Já je nicméně využiju k určité socializaci na divný a hlučný lidi a navedu Talimůru kousek opodál a směruju její pozornost na mou maličkost. Pak obejdeme ještě plácek a dáme sprinty domů. Moc a moc a moc prima to bylo.Škoda teda, že u Talimůry, jak neplatí nic, tak neplatí ani to, že psi se nejlíp učí večer a pak brzo ráno. Protože, kdyby si zapamatovala jen z poloviny něco z našich večerních procházek,  to už by se dávno naučila být normálním psem 😀 .

Čeká mě ještě Rumíčkoprocházka a tu nasměruju do opačný části sídláku, ať se taky oba projdeme jinde.  O kus dál narážím na další lavičko-partičku a říkám si, kdepak jsou ti měšťáci? Aby dohlíželi na klid spoluobčanů? Asi nikde. Klid spoluobčanů jest jim šumák. Dojdeme si ke kopečku a chvíli si tam čutáme a hrajeme kopečkovou hru. Člověk úplně zapomene na čas a na to, že je vlastně noc 🙂 . Jo holt jsem ta noční sova. Mimochodem sova – do hraní nám pískal puštík . Pomalu to otočím a jdeme zadem zpátky.

Když procházíme kolem křoví, vidím na jeho konci paní. Člověk už to tak nějak pozná, že k tomu dotyčnému bude nejspíš patřit pes. A tak přehodim do pohotovostního režimu a zjišťuji, zda ano, a kde, a jaký pes to asi je. Můj odhad se mi potvrdí. A protože to, co vidím, se mi moc nelíbí, točím to do pryč. Rumíček dostane stůj a čekej, aby se ke mně nepřibližoval a bylo to v klidu a já odcházím na druhou stranu. Preventivně a po špatných zkušenostech. Paní má totiž argentinskou dogu, pesan je navolno a nejeví se úplně ovladatelně. Některé situace už dneska nemusím a tak jim předcházím. Neříkám, že jsou takový všichni zástupci tohoto plemene, ale já měla tu čest jen s potížisty. Ještě si chvíli kontroluju záda a přesměruju nás přes chodník k protějším domům. Koukneme jestli třeba nepotkáme zas tu šikovnou kočičku. Znamenalo by to, že se tam pohybuje pravidelně a dalo by se toho využít. Bohužel, to se mi nepotvrdí.  Škodáá, škoděnkááá, spolupracujícího materiálu jest třeba. No nic. Ještě se teda aspoň courneme tady a támhle, trošku si pohrajeme a půjdeme domů na kutě.

Talimůra už nařezala několik kubíků dřeva a Rumíček jí s tím velmi ochotně jde pomáhat. A já… místo abych šla spát si, husa hloupá, sednu k počítači a tak se mi pak ráno hodně blbě vstává 😀

P.S. Tohle psaní o nočních procházkám mi přivanulo vzpomínky na prázdniny v Hradci Králové. Jezdili jsme tam pravidelně k Bobušce (zkomolenina jména Boženka, kterou vytvořila moje máma, když byla malá a Bobuška jí dělala chůvu)  a Pepíčkovi, kteří mi vytvořili dokonalou náhradu za babičku a dědu. Oba po důchodu pracovali v milovaným kině Oko a vždycky měli pudlíky. Já si pamatuju hlavně nádhernou černou fenku Bellinku. Opravdu krásnou představitelku svýho plemene. Moudrou dámu a mámu dvou vrhů černých čertisek. A jejího následovníka – potrhlíka Filípka, který byl Bellinky přesným protipólem. Nejen proto, že byl bílý, ale i pro to, že to byl taky pěknej čertík.  A ti s nima chodili do toho kina. Bobuška prodávala lístky, Pepíček dělal trhače těch lístků a technický zázemí pro kino. A pudlíci buď dělali společnost Bobušce v pokladně a nebo Pepíčkovi při pochůzkách po kině. A nebo se mnou lítali po naleštěný podlaze haly a honili se kolem pulty šatny. To hlavně pak Filípek. Bellinka vždycky dávala přednost pobytu v blízkosti svý milovaný paničky. Myslím, že nikdy nezapomenu na tu specifickou vůni starýho krásnýho a honosnýho kina. A pak taky právě na ty večerní, či spíš noční návraty z něj. Přes most přes Labe, širokýma ulicema nočního Hradce, kterej byl tak jinej, než Praha. Čistší a modernější i těma svýma širokýma ulicema a architekturou, kterou jsem tehdy tak nevnímala.  Město ještě žilo, svítilo, ale byl to úplně jinej ruch než ve dne. A vždycky hrozně hezky voněl vzduch. Létem a vodou, ne jako v Prahé, kde to spíš smrdí. Byla jsem za dospělou – protože už byla noc a já byla ještě venku a! Navíc jsem měla psa! Byla jsem veledůležitá 😀 😀 . Jak Bellinka, tak pak i Filípek byli skvělý parťáci a tyhle noční prochajdy s nima -to jsou prostě prázdniny!  A ty už skorem i začaly.