Název chybí záměrně, protože nevím, jestli by tam mělo být Nejlepčejší Taliráno, nebo třeba Já dneska skoro nemusela mluvit, nebo Tali byla výborná či Jsou ty změny trvalý? případně xy variant na to, jak supr ranní procházka to byla.

A že teda byla!! Předcházelo jí to, že jsem si k nim ráno 2x na chvíli sedla a vyhradila si čas na pořádný pomudlání, klidný a hezký pomudlání….. kdy……… no já to prásknu, kdy jsem jim ……..zpívala 😀 O žížalkách. Páč Rumíček začal dělat při mudlání žížalku a mě tak napadla parodie na lidovku Dva kováři v městě a přetextovala jsem si to na Dvjéé žížalky v domě, too je něco pro mě, dvjééé ži-ža-ly na dvorku! Jédna umí plovat, tá druhá se chovat, dvjéé ží-ža-ly na dvorku……. Uhozený, ano, velmi uhozený, jsem si toho vědoma. Nicméně ohaří žížalky to tak neviděly a byly z nich Blaženy. Oba vycapili pupek a užívali si to. No a pravděpodobně v důsledku hormonálních vln, které u Tali probíhají a ranních chvalozpěvů byla Talinka měkkoučká, vnímavá a vláčná. Zkusila jsem tedy po delší době vytáhnout klikr, který donedávna nemělo cenu používat, protože jí bylo všechno fučik. A dobře jsem udělala, stejně jako to, že jsem si nakrájela jablíčko.

Tali si v předsíni sama od sebe sedla a čekala – bez vracení na místo a poposedávání až bude vyzvána. Rumoušek mezitím vymlátil všechny špačky v okolí. Za dveřma bytu následně taky seděly ukázněný Fleky, který kupodivu neslítly schody a nezastavily se hlavou o zeď, alébrž koncentrovaně šly po schodech vedle mé maličkosti a spořádaně usedly, počkaly na pokyn a klidně šly vedle mě, místo toho aby se katapultovaly chodbou a hlavou opět dobrzdily svůj let o dveře. Následovalo další civilizované usednutí, nasazení koše, otevření dveří a…. vyčkání na pokyn. Aaaa šup dolů napřed.

„Co to je Tališi?“ byla první z těch mála vět, který jsem to ráno vypustila z úst.

….. stojící a čučící hroudě Fleků to pomalu dotéká do mozku…… ještě vteřina a…….

„Promiň, už sem tady!“ vyběhne zpátky nahoru a vesele čučí . A já taky 🙂 „No ty jsi šikovná, tak poď SE MNOU!“ a sejdeme ty schody hezky spolu a v klidu. A Tali neprchá, Tali si jde a čuchá. A Tali si na požádání sedne, když na druhý straně trávníku zblejskne vižlu Sáru. A odejde, až po povolení. Když se dodruží, přijde na zavolání a pak si v klidu seběhne cestičkou dolů k potůčku. To jsem sice chtěla, aby přiběhla zpátky, ale musela jsem ze svých pozic ustoupit, protože šla vyrábět hovnoty. Dojdu to uklidit a neříkám vůbec nic. Fleky si pobíhají a rejdí a občas loupnou očkem, kde jsem. Využiju jejího zaujetí, kdy se ráchá v rybníčku a schovám se. Fleky pokračujou v rejdění a pak si všimnou že „Ty jo sem tu sama!“ a vypálí na místo, kde mě viděly naposled. Tichounce zapískám, ukážu se, čupnu na bobek a roztáhnu ruce. „JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!“ Radujeme se obě. A raduje se s námi i pán, který se tam v tý době procházel J. Vyjdeme zpátky nahoru k domům a tam mi Taliu děla taky radost. Místo rejdění a lítání kolem Talibufíku jdeme „pást“ holuby. Tali vystavuje jako divá a hezky reaguje na moje vedení. Nemá problém uprostřed loveckýho zaujetí sednout a sedět a počkat, až k ní dojdu. Pěkný, moc pěkný.

Když se tam objeví Douí, lehce se s ním přivítá a na tichý zavolání se dostaví, seběhneme za odměnu ještě jednou dolů, kde jí zase nechám volnou ruku a zase se jí schovám. Když si mě hezky najde, jdeme už pomalu domů. Pomalu doslova, fakt!! Volným krokem si jdu a kousek za mnou si trávník prozkoumává normální pes, kterej se sám od sebe za mnou, bez zavolání dořítí na podestu a raduje se z toho. NO A JÁ SE RADUJU TAKYYYYYY. A jako nášup mě čeká druhá klidná procházka s Rumíčkem, která probíhá ve stejném duchu, jen místo ráchání v rybníčku bádáme u myšoďurky a posíláme si navzájem balonek. Teď, když to píšu druhý den, tak už ta další ranní procházka takhle pěkná teda nebyla, to jsem s sebou zase měla starou známou Talimůru, ale tahleta, ta o který píšu, tak ta fakt stála za to, takovouhle Talinku vůbec neznáme 🙂 .