Byla naše procházka.
Protože venku bylo krásně a tak jsem si vymyslela, že si odpolední kafe nedám v práci, ale pěkně až doma. Na zahradě. Vykopeme ohaříky do ven, dáme jim tam matrace a sami si sedneme na naše zápraží ve vzduchu (ano, ne na vzduchu, ale ve vzduchu, neb se nachází nad dírou. 😀 ) a tam si vypijeme kávičku.
První letošní venkovní kávičku! Hmmmm. Na to se vždycky moc těším. A tak jsme to přesně takhle taky udělali. Sluníčko už sice nemělo takovou sílu jako v poledne, když jsem si šla v práci pro oběd, ale pořád ještě svítilo. A já měla dvě ze tří našich krmítek jak na dlani. V daný okamžik ho používali jen maličký raptoři – neboli koňadry. To je panečku banda! A jak to mají zorganizovaný. Už nějakou dobu pozoruju, že na krmítku fakt momentálně nikdo tak nedominuje, jako oni. Jiného ptáčka moc nevidět.
Jojo, kávička venku, to je jinčí liga. Chybělo jen něco k zakousnutí, takhle pil člověk jen suchý kafe, že jo.
Dopito a šlo se ven.
A oč míň pro ten den fungovala Tali – musím teda říct, že to bylo tentokrát zas něco, to co předvedla :-/ a hodně velký rozdíl proti tomu, jak fungovala doteď (i když nějaký náznaky už byly, to zase jo), tak o to víc fungovala Bubrdle. Víkend totiž měla sakra volný a odpočinkový a tak teď , nabitá energií poměrně i řádila. Což mě pochopitelně těšilo velmi. Dívat se na ni, jak si poskakuje, cupitá a ba dokonce i pádí. To když se začuchala a pak mě dobíhala. A co hlavně i předbíhala. Jiskrný zrak a zájem o aportík.
Aby taky ne, když se podávala nadívaná taštička 😀 . Neboli jsem do naší aportýrovací taštičky narvala vždycky kousek okraje od pizzy, kterýžto je pro všechny převelikým platidlem a odhodila ” v dál”. A ona vždycky s vervou a nadšením vyrazila. Někdy se jako zastavila a trošku zamyslela, ale po pobídce pokračovala pěkně dál. Takže to naběhala pěknou štreku, pro ten den. Na ja, to je jinačí venčení, než s páníkem, kde se jen tak dusá prostorem
A Rumíček ten zodpovědně pracoval, tomu jsem vždycky taštičku neodhodila, ale odešla ztratit. I proto, že teď sem tam zakulhá, tak má utrum s lítáním. Pěkně hezky rozvážně. Jako důležitej pán. Co se ovšem směje na šécky strany. Tož jsme si tak pěkně courali těma loukama a pak jsem si řekla, že domů půjdem pro tentokrát nestandardní cestou.
No cestou……….tak jako spíš cestičkou. Nebo ještě lépe……….necestičkou. Protože jsme zalezli na starou nepoužívanou pěšinu vedoucí kdysi dávno remízkem směr vesnice. Jak taková cestička vypadá, když tam nikdo už nechodí, si asi dovedete představit. Leč pustili jsme se dobrodružně tadyma. A ohaří radost byla pochopitelně veliká. Neb vždycky uvítají změnu. Já jsem sice pohybem v trní a mlází doznala maličkaté změny a z osoby venčící tři psy jsem se změnila v polednici, jak mi trní provětralo vlasovej porost, ale co, že jo. 🙂 Odměnou mi ovšem byly……..mladý kopřivy. Už to leze! Jaro se blíží mílovýma krokama.
A najednou koukám a na konci té cesty trnitééé, stojí….. nikoliv krčma jako hrad, ale obří trs sněženek. Jak na vartě nás uvítal. Nádhera. Jeden stonek vedle druhýho, sešikovaný do dokonalýho kruhu. Fotoaparát…….nebyl, takže máte smůlu 😀 . Ale pokochala jsem se za šécky lidi a za některý dokonce myslim i dvakrát. Stála jsem tam a čučela na tu nádheru, až to ohaře začlo otravovat. Tož bylo nutno hnout zadelí a vydat se směr domů. Ono taky, už byl čas, pane profesore, protože čas večeře, té psí, už byl za dveřima. A tím pádem byli někteří toho dne nervózní. Ještě, že tedy neměli v tlapce sekeru 😀 . /to nic, toho si asi nevšímejte, kdo tam nevylovil Zemana – majora Zemana, tak to nechte být 😀 , stejně jako Ti, kdož tam nevylovili Marečka. /
No, takže jsme doputovali domů, hodila jsem ohařstvo do verandy, aby si po procházce před večeří uklidnili žaludky a šla ještě chvíli dozadu na zahradu. Shrabat tam konečně listí u starýho vořešáka, neb na to nebyl jednak dosud čas a druhak místo, kam tu hromadu listí narvat. Narvala jsem kus do komposta, kus do popelnice a spokojená, co šécko jsem to dneska stihla, šla konečně taky domů. Ti tři hladovci už tam poskakovali a nemohli se dočkat, až jim přistane pod čumesem dlábes. Celý to oživoval Mouses, který se mnou přišel taky domů, neb má v hlavě hodinky a moc dobře ví, kdy se podává ohaří večeře. Motal se mi pod nohama tak, že hrozilo, že buď jeho zašlápnu a nebo sebe přerazim. Po večeři to popadalo na gauč a na pelíšky a já mohla jít udělat něco k jídlu taky nám, abychom je pak mohli s tím popadáním pěkně následovat.
To nám ten týden moc pěkně začínal.