No spíš teda pozdním odpolednem.

Který se pak do toho podvečera překulilo, to je fakt. Neb jsme byli venku dlooouho, dlouho. Protože domů jsme naopak přijeli velmi brzo. Já to naprosto miluju, jak se ten den prodlužuje a když je k tomu navíc hezký počasí, je to opravdu úžasná věc tohle období. A to teda bylo hezký počasí, to můžete posoudit i sami. Pravda, bylo frišno  (proto má taky Bubiška svou bundičku, aby měla pohodlíčko), ale krásně.

Chtěla jsem jít naši obvyklou trasu, co momentálně chodíme, ale pak jsem to švenkla naopak na druhou stranu, kam nechodíme skorem vůbec. Dolů do úvozu a mezi louky a do nenápadné cesty mezi nima, která jakoby nikam nevede. Ale! Když  tu nejste nový, jako byla já tehdy, když jsem tu šla poprvé a kdy mi to tak připadlo, tak najdete kudy vede. I když se ztratí v chroští. Z kterýho pak vychází tunelem do světla.

Bubinka si fordila spokojeně prostorem, Tali byla dneska nejhodnější (asi krzevá ten kázeňskej pohovor hnedle na začátku cesty v úvoze 😀 😀 ) a Rumoušek byl taky nejhodnější, protože jsme se dohodli, že balonky prostě nebudou a nebudou. A tak si spokojeně poskakoval po cestě, čmuchal si, četl si a dělal psa. 

A já? No já šla jako velkokynológ. Tedy s rukama v kapse. Když jsem je neměla v ledvince, protože se někdo přišamrdačil s dotazem – dáš dobrůtku? No jo, jasně, že dala. A i musela, protože Tali měla dneska hlásivou a furt sama hezky přibíhala a to bylo nutno vždy odměnit, aby si mohla hnedle dobrůtku vyčmuchat v trávě.

A to zase pak chtěl i někdo jinej, kdo byl zrovna v dosahu, protože on přece je taky u mně… a tak jsem si občas udělala trénink na tu slepičářku, jak jsem jim dobrůtky odhazovala k vyčmuchání. Zbývalo volat Naaapipipííí. Místo toho, jsem občas Taliprdku  „bojovně“ vyzvala k utíkání. (varuju každýho, opravdu každýho, kdo se mi tetkon bude smát, i kdyby to bylo pod stolem. Já si vás najdu!!) Tali tohle miluje a já se to snažim provozovat někde v ilegalitě, tyhle hlasový projevy 😀

Tak a taklenc nějak my jsme si to štrádovali a patřil nám celej vesmír. A nejen ten, i šécko vokolo.

Došli jsme stezičkou až k prudký louce, za kterou pak vede taky ne moc používaná cesta do další vesnice. Vede mezi pastvinama.  A musím říct, že ………… pohled na koně v zapadajícím slunci…….. je prostě krásnej.  Uznávám, že v mým podání to nejni až taková hitpárádička, ale aspoň Vám to přiblížím, jak to asi bylo krásný :D.

Pohovořila jsem chvilku s tím nádherným ryzáčkem a pak už jsme se pomalu začali vracet. Rozfoukal se studený vítr a já se hrozně těšila domů do teplíčka. Tam jsme dorazili až se setměním a začínal víkend.  Zatopila jsem v kamnech, udělala něco k jídlu a šli jsme vyhodit kopyta nahoru. V sobotu a v neděli nás čekala šichta.