Léčitelka 🙂

Aneb dorazila Peťa AP!! Po hodně dlouhý době a navíc v přesný čas. Neb jsem nebyla v nejlepším rozpoložení a ne a ne to ze sebe setřepat. Už mně mě bylo i líto! 😀 Leč – máte-li správného lékaře, vykřešete se ze všeho, to je jasný.

Peťa dorazila v pátek a čekalo na nás bouřlivé ohaří přivítání. Jak se dalo čekat, bylo jen nutno krotit rozdivočelou Taliprdnici, která byla schopná ve svý pošahanosti srazit a zašlapat do země nebohou Bubišku, která se též chtěla upřímně radovat z návštěvy.

Rumíček byl ščastliv převelice. Návštěvy obecně oblibuje, natož pak Peťu, který je schopen vlézt na hlavu a procpat se dovnitř uchem 😀 . Ale i Bubinka byla radostná velmi. A my se s Peťou nějak vnitřně shodly a dělaly jí obě shodně pořád místo, aby měla taky něco svýho a ne, že ji flekatá převálcuje a Rumíček přetančí. A tak jsem v průběhu víkendu měla možnost tiše radostně pozorovat Bubinku, kterak si užívá návštěvničení a páru rukou navíc.

V pátek jsme obě s Peťou vzaly po příjezdu ohaříky a šly se projít na louky. Bylo hezký pozdní odpoledne a já si říkala, jak si to o víkendu užijeme, že s Peťou někam vyrazíme s ohařema, jak bývá naším zvykem. O to víc, že minule nám to celý propršelo. No ale…………….. počasí nebylo nic moc ani tentokrát a protože s sobotu ráno vytáhnul Brtnik ohaříky na svůj velkovejšlap, měly jsme pak k dispozici hromadu příjemně utahanejch psů, kterým se zas nějak moc nikam nechtělo. A venku hnusnej šedivák, sluníčko nikde. Tak co, no tak to prostě pojmeme lenošivě. Najely jsme na ohaří vlnu a flákaly se stejně jako oni, kteří se buď převalili z bůčku na bůček a nebo si přišli pro podrbání, případně vrazit některý z nás osliznutou odpornost, která bývala dříve roztomilým plyšákem. 

Vlastně to nebylo až tak špatný. I vzhledem k tomu, že předchozího večera se oslavovalo. Jak moje narozky, tak to, že Peťa přijela.  Do dlouho se povídalo a popíjelo, to je jasný. Byli jsme taky na večeři a tak byl páteční program dost bohatej (i o noční úklid po návratu, neb na Bubinu přišlo nějaký veliký pnutí 😀 ). Brtnik se v sobotu dopoledne zabával venku vytvářením díry pro vodovodní trubky z krechtu do domu a odpoledne nás vytáhnul do kavárny. Na kávičku. A dortik. A zmrzku. A to ne jednu! Páč jsme se pak šli projít šeřícím se podvečerem na náměstí v Rakovníku a jak jsme tak načuhovali do výloh, tak jedna z nich byla od zmrzlinárny. Po krátkým “dohadování” jestli jo, a nebo ne, a nebo jo,  a nebo ne?,  jsme tam vtrhli a dali si zmrzlinovej nášup. Jahůdková byla mňam.  Kráčeli jsme si tak šerem dál a když jsme se pak po druhé straně už náměstím vraceli, stala se mi málem nehoda. Jdeme si tak, zas čumíme do těch výloh a já se málem smíchy počůrala. Protože………… no protože neumim číst! Jako by nestačilo,že v pátek jsem v jídelně  místo smažená jaternice, četla smažená tasemnice 😀 😀 , tak teď měli prostě …..nabídku  kávy z Hovňousu 😀 😀 😀 😀 . Jako jo, já vim, vim. Ale prostě stalo se to. A zase … není to až tak nereálný, když vezmete v potaz cibetkový kafe, že jo. A dneska obchodník, aby zaujmul, použije lecjakej název svého zboží. Nicméně tohle způsobilo, že jsem se motala po dláždění a smála se a bála se. Že to nevydržim. Protože jsem se smála fakt jako hodně a když jsem se to snažila říct těm dvěma, smála jsem se o to víc a o to víc jsem se i bála……….. no prostě není káva jako káva. Zvlášť, když není z Hovňousu, ale z Hondurasu 😀 :D. Zas tak moc jsem se nesekla. Nebo jo? 😀 😀 😀 

A pak už se jelo lesama domů, do teplíčka ke kamnům, kde se povaloval ohaří národ. Tentokrát s čistým štítem, neb na Bubinu žádný pnutí nepřišlo. Zatímco ohaříci nadšeně vítali večeři, my měli pupky zapláclý zmrzkou, dortíkama a zase zmrzkou a tak jsem udělala jen lehký občerstvení a šli jsme se zase povalovat. Tentokrát už bez velkýho ponocování. Neb na druhý den už byl ten odjezd.

Vždycky to tak hrozně uteče. A není to spravedlivý, v tuhle dobu by měl čas naopak zvolnit. Minálně úměrné té vzdálenosti, která moc neumožňuje se vídat častějš. Díky moc Peti, žes přijela, díky moc.