Tohle šécko jsme provozovali ondynoj ve čtvrtek.

Udělalo se, přes dopolední déšť, takový příjemný podzimní odpoledne  a tak jsem hned po práci mazala s ohaříkama, abychom si ho mohli co nejvíc užít do plnejch. Nebude to dlouho trvat a na chvíli zase pak nastoupí tma. 

A tak jsme toho stihli poměrně dost. 

To poslední z nadpisu, to asi odhadnete sami, to se týká Taliprtky. Která jak jsem psala na diskuzi, zahodila imáge fajnovýho psiska a dala se momentálně na dráhu spratka. Není vlastně teď procházka, kde by vás neotrávila. To přinejmenším. Spíš tak jako naštvala, abych byla upřímná. Tak to zas musíme nějak přežít. A jak vždycky říkám, mám tedy aspoň volnější ruce pro ty dva zrzínky, kteří o mě stojí.

A v ten moment právě přichází to hraní a běhání.  V případě Bubinky tedy v ten čtvrtek hlavně pobíhání sem a tam v krátkým úseku doleva a doprava. To jí jako baví mocinky moc, když takhle já dělám a ona mě může  “atakovat” honit a dopadat. To je hlavně její aktivita a Rumoušek jí u toho sekunduje. Ale nebojte, nefláká to, taky na mě podniká výpady s hlavním cílem …vyskočit mi do gezichtu a lípnout hubičku 😀 . Což jako není úplně ideální činnost, pokud nechceme skončit v chumlu na zemi. A tak jsme běhali. A pak taky si právě hráli. S  míčkama.

Jsem ščastliva, když to Bubinku baví, trochu toho hledání, trochu toho přinášení a nejvíc asi jí teď baví nošení. Rumíček měl radostné odpoledne, protože jsem mu střídala žužlopichlobalonkový kopání, čož je jeho vůbec nej zábava, zalehnout a čekat, až to přijdu odkopnout. Musím jen dávat pozor, aby se mi tam nenamotala Bubrdle, páč jinak hrozí, že si vyrobim boxera, když tam strčí tu svou zvědavou kušnu. No a odkopávání jsme prokládali aportem házeným doooooo dáááálky. Tentokrát opravdu do dálky, žádnejch mejch padesát cm 😀 . Páč jsem svázala dvě házedla a dařilo se mi s tím mrskat dálku. K velikýmu nadšení Rumajzlíkovu. 

Abych vytížila i Tali, která o vytížení vůbec nestojí, ale to má prostě smůlu, přivolala jsem ji a ona byla nakonec taky ráda, právě za ty dálky, kdy posléze letí prostorem a mlátí se do hlavy tím dvojitým házedlem, které na jednom konci má míček a na druhým granát. Pak nemá bejt tak blbá, že jo, když se furt tluče do makovice. Když s tím docválala, přetahovaly jsme se velice. Bohužel se mi tentokrát nepodařilo vychytat konec v momentě, kdy to ještě stálo za to a ukončit to, aby mi to odevzdala, protože jí zase přeprala její separace a bylo po srandě. Tak jsme to museli vzít halt výcvikově.

A když už jsme v tom byli, vzala jsem to výcvikově komplet. Každej si dal cvičákovskou sadu, kdy ostatní měli úkol čekat. Na konci sady pak přišel ešče aportek a posléze, když měli fšicí odcvičeno, bylo zase velkovolnou a loncali jsme se loukou. 

A pak přišlo bohužel to padání a to se ve mě zase zastavil budik. Protože to měla na triku Bubinka.

Je tam mezi loukama takový pás stromů a kdosi je tam kácí a různě tak vyskládává na zemi bordel z větví a musíte se tak různě vyhýbat, abyste mohli projít. Já jsem se zrovinka zastavila, abych rekognoskací teréna zjistila, kudy to bude nejlepší projít, jenže Bubrdle, náš rychlik, co občas rychlejš jedná, než myslí, udělalala hoplá.

No jenže. To hoplá nebylo dostačující a ona svůj let vesmírem zakončila ve spletenci větví od poražené třešně. Nestačila jsem ani mrknout a už to bylo. Na infakrt. Protože tam prostě ležela, bez hnutí, zaklíněná. A já už viděla, že máme problém. Krve by se ve mě nedořezal. Protože mi okamžitě naskočil starý obrázek Bubinky, která takhle splašile chtěla nastoupit do vlaku a rozbila si nožičku. A já se pak bála, aby mi na to, že nemůže chodit, skorem neumřela. Bubrdlína tam ležela rozpláclá a já si honem rozmýšlela, co budeme dělat. 

Pak se s mojí pomocí zvedla a nožička jí bimbala. Vomdlívala jsem.  No hezký, takže to je jasný, Bubrdlína je rozbitá. Snažila jsem se jí a hlavně sebe přesvědčit, že to tak hrozný přece není. Stála tam chudinka moje stará jak pytlíček neščestí. Hledala jsem telefén, abych se pokusila dovolat nějaký pomoci. Mezitím se Bubí moje dala trošku do pajdavýho pohybu. Tak hurá, zpřeráženýho snad nebude nic????  Pajdala, pajdala, až to rozpajdala. 

Pak bylo na mě abych rozchodila ten žinfárkt.  A taky, abych se uklidnila v tom smyslu, že jsem si říkala to, že Bubi je statečná, že může třeba jen markýrovat a ve skutečnosti máme problém……, takže tohle jsem si musela náležitě vymluvit. 

Nicméně, tím procházka skončila a pomalu jsme se šourali směr domov. Pořád jsem se na Bubišku dívala, šla těsně vedle ní a snažila se jí být nenápadnou podporou. A při tom musela furt dozorovat Tali. Protože bohužel, ta když je v tom svým divným módu, ráda využívá příležitosti, kdy člověk nemá pozornost zaměřenou na ni. A to je přesně ten moment, kdy vám fakt otráví náladu, protože to poslední, co chcete v danou chvíli ještě řešit, je pes, který na všechny kašle a hodlá si dělat svoje. Jako třeba u silnice, kdy pak na ni musíte zbytečně čekat,  zatímco bolavá Bubinka by ráda domů. (jistě, řešením by bylo bývalo vodítko, ale to by zase Bubině hrozilo, že se jí to střevo bude furt motat pod nohy).

Tak jsme bohužel takhle neslavně zakončili naši původně supr procházku. Ale! Bylo fajn posléze ráno zjistit, že Bubinka chodí normálně. Bála jsem se, že se jí to přes noc třeba rozleží a bude ráno bolavá a kulhavá. Ale ne, je to moje statečný dífče a tak si už zase hezky pobíhá.