Nastalo mi šípkový období a tudíž i šípkový procházky.

Mám je moc ráda. Je to takový barevný a poklidný.  V současnosti teda poklidný. Neb byly časy, kdy to s Tali moc poklidný nebylo 😀 😀 . Ale teď jo, teď jo. Zrovinka tudle v sobotu.

Byl zase takovej ten úchvatnej podzimní den. Teplota akorát, sluníčko akorát. A pejsci? Tak ty právě byli taky akorát. Akorát hodný.  Tak hodný, že jsem půlku procházky vlastně nemluvila. A mohla se dostatečně kochat. 

No a při tom kochání jsem zaregistrovala v remízku krásný šípky. No tak to se musí, to se musí. Ešče, že mám prosíravě v ledvince tu složenou papírovou tašku. Původně na houby. Ale na ty už ji asi nikdy potřebovat nebudu, že jo, tak teď ji využiju na šípky.

Dala jsem se do trhání a bylo tak božsky. Úplný ticho. Jiný, než třeba v létě, kdy to i v tichu nenápadně žije, nebo v zimě, kdy ticho jiskří (na jaře ticho nejni nikdy, páč fšicí musej voznamovat, sdělovat, budovat, množit se a rodit 🙂 ) . Podzimní ticho je uklidňující, hluboký a tišící. Dýcháte vzduch, který von zemí a barvícím se listím. A………nemusíte nic, jen v tý tichosti trhat šípky a po očku sledovat ohaříky, který se pinoží kolem vás. Přiznám se, že pro mě je tohle hodně moc. Minimálně pro ten den je to úžasnej prožitek. To, že vnímáte, že se právě vůbec, ale vůbec nic neděje. Kupodivu ani Taliprtka nenarušovala to, že se nic neděje. A to je pak extra zážitek :D.

Nejsem z těch, kteří vydrží česat plody dlouho na jednom místě (asi žádný div s  mou netrpělivou povahou). Trhám chvíli tu, chvíli támhle a cestuju tak krajinou. Takhle jsem docestovala až na jednu malou loučku, kde byly ale olbřímí ty šípky. Zářily červeně na dálku. A tady jsem se teda už uplacírovala. Skvělý bylo i to, že jich na tom keři bylo vždycky vedle sebe na jedný větvičce třeba pět v trsu. To se to trhalo. Úplně jsem se do toho ponořila. I proto, že fakt nebylo zapotřebí furt někoho monitorovat. Fšicí byli u mně.

Až najednou koukám – nemám bábrdli. Kam to de? 

Šla dělat uvítací výbor. E? Kde se vzal tu se vzal, zpoza křoví vyšel maník jakýsi. Zcela tiše. A kupodivu se neleknul ohaří přepadovky. Na rozdíl ode mne, která se jeho leknula určitě. Nejsem zvyknutá, že by zrovna tady někdo někdy byl. Tady lidi nejsou. Jen já, čokle a ticho. 

Bubrdle byla nadšená, že vidí člověka. Rumouš to okamžitě zblejsknul  též a musel využít toho, aby viděl taky někoho jinýho, než jsem já a nebo Brtnik.  Stihla jsem jen maníka upozornit na to, že to stále ještě není vše a odtámdletuď se k němu řítí třetí do mariáše. Páč ani Taliprtka nechtěla přijít o to žůžo, moct si někoho zase vítat. Maník byl v pohodě, jak pravil: “Taky mám psa, tak vim.” A jak se tiše objevil, tak tiše zase zmizel. Jako by tu ani nebyl.

A my se mohli zase ponořit do svý práce. Ohaříci do šmrdolení se kolem a čmuchání  v trávě. A já zas do šípkovýho keře. Pak mi bábrdle zase “zmizela” . Vyšla jsem na cestu u keře, abych to okoukla a vidím ji, že se zas něčím láduje. “Ty prasnice, co to zas žereš?” otázala jsem se delikventky. “No…jablíčko, podivej.” řekla mi s nadšenejma vočičkama. Hluboce jsem se začla stydět a zalezla mezi trní :-).

Když mě to v trní už přestalo bavit, vydali jsme se zpátky, leč nešli jsme směr louky, ale vzali jsme to krajem pole, podél remízku. Páč tam jsou taky šípky. A jak krásný byly! A jeden ten keř byl přímo pod jabloní s panenskýma jablíčkama. Ty jsou, ty jsou! Tak moc dobroučký. A pár jich ještě na stromě zbylo. Nechala jsem nadšený ohařík- mají pro tyhle jablíčka taky slabost – ať se fedrujou tím, co si najdou a šla jsem si natrhat. A hned se taky rovnou do jednoho zakousnout. To byl luxusní dezertík podzimu!!! I tady jsem do tašky přihodila několik mnoho hrstí šípků.

Chtěla jsem se polem vrátit zpátky na louky, ale zblejskla jsem tam na cestě dva zlaťáky, co tam čumesama ryli v zemi. V okolí ovšem nikde nikdo. Nechtělo se mi riskovat, že nebudou družný a já pak budu řešit to, že tam nikdo není a tak jsme radši šli tím polem dál. A dobře jsme udělali. V místě, kde se cesta u pole stáčí do úvozu vedoucího k naší silnici byl keř doslova obsypaný rubínovými obřími šípky. A zase v bohatých trsech, kdy stačilo jednou zatáhnout a měla jsem půl hrstě šípků najednou. Takový bohatstvíčko. Tož jsem se zaparkovala ještě tady.

Prošli jsme pak úvozem a abych ohaříkům vynahradila to, že oni postávali kolem, když já jsem trhala, tak jsem to teď otočila a nechala je, ať si pod dvěma jabloněma s panenskýma jablíčkama zase chvíli sbírají oni a postávala jsem já. Když se dostatečně nafedrovali, už nám stačilo jen přejít silnici a byli jsme doma, spokojení do jednoho, jak krásnou šípkovou procházku jsme měli.