Ale nestydim. Nestydim se za to, že se s ohařema tak nějak flákáme.

A v ten zářijový čtvrtek jsme se flákali velmi luxusně. Bylo krásný podzimní odpoledne. Teplo, ale ne vedro. K velký radosti flekatýho pometla začínala naše cesta na voraništi. A k ještě větší radosti po ní dneska nikdo nic nechtěl. 

Proč taky, proč si to nějak kazit, že jo? 😀 A stejnýho názoru byli shodně  i ohaříci. 

Jak jsem zjistila, krávy nebyly u cesty a tak jsme si mohli špacírovat pěkně úvozem a v místě, kde už poblíž cesty nějaký ty kusy byly, radši zaplout do vojtěšky. Je krátce posekaná a jen malounko vzrostlá………to se to pometlu lítalo. A nejen pometlu. Rumíček taky poletoval jak motejl Emanuel. A Bubinka si cupkala pěkně vedle mě.

Věděla totiž, že mám v kapsičce mocinky velkou dobrůtku. Na proužíčky nakrájenou čistou kůži od šunky. Moc dobře jsem udělala, že jsem ji s sebou vzala. Jak se mi panečku hodila na tom voraništi, když Tali sama od sebe přilítávala jak špaček na třešně 😀 😀 . Ani jednou jsem nemusela volat, ani jednou.

A nejen na voraništi. Zkusila jsem si schválně natočit, jak to bude na loukách, když na ni ani nepípnu.

Video jsem spustila hned, jak seběhla dolů. Mimochodem – heh, na tom záběru to vypadá, bůhví, jak není daleko. Ale není. Zajímavý optický klam. A paradoxně – Rumíček zase vypadá, jak je mnohem blíž u mně, než byl v reálu. No ale paní Taliprdníková mi udělala radost. Jak sami vidíte, nemusela jsem jí volat, sama se rozhodla, že poběží a nejen, že poběží jen tak jako někam k nám, ale taky se prostě dostaví přímo k mé maličkosti. Radost mi udělala, velkou, velkou. Miluju, když se sama takhle dojde nahlásit. A tak nebylo zapotřebí vůbec mluvit. A jen hezky jít a kochat se. Já okolím, oni pachy v trávě, myšoďůrama a svobodným loncáním.

Až teď, když to píšu jsem si vzpomněla, že vlastně jsme se až tak úúúúúplně neflákali. Páč  dole, kousek on onoho “inkriminovanýho kance” 😀 jsem si říkala, že když už tu kůži s sebou mám, tak ji můžeme i trošku využít, že jako rádoby pracovně. A tak jsme se tam na chvíli usalašili a zatímco jsem nechala Tali i Rumouška se začuchat, udělala jsem Bubince trošku toho čmucháníčka. A když si ona pracovala, střídavě jsem si volala pana Zrzatýho a pani Flekatou. No a jasný, že hezké příchody byly odměněny. Přece tu kůži nepotáhnu zase dom. 😀 

No a pak jsme měli ještě jednu povinnost. Důležitou. Jeden pán u Brtnika v práci, už hodnědůchodce a bohužel taky smutný vdovec, prohlásil prý tuhle posmutněle, že už roky neviděl a neměl křemeňáka. Je to prý moc hodný pán, sám už se takhle nikam asi nevydá za houbama…….. a tak by se mu mohla udělat radost, sem si řekla, ne?  Lidem se má dělat radost.

Takže – úkol zněl jasně. “Deme pro křemeňáky, pote bando!” zavelela jsem a šli jsme to tam prozkoumat. Ha! Hned z první mě uvítal asi největší letošní kousek. Hlavu obří , nohu vysokou. Krasavec to byl. Měla jsem radost, protože vím, že ten pán taky bude mít radost. O kousek dál jsem našla ešče takový tři pomenší. Paráda, paráda, hlavně je v pátek ráno nesmíme nechat doma. 

Vedla jsem nás spokojeně okrajem louky, kde byl stín, aby ohaříkům nebylo moc horko. Byla jsem ráda, že aji Rumíček pro tentokrát nemá nějaký kynologický požadavky a věnuje se průzkumu teréna. A tak mou jedinou starostí bylo sem tam pohladit Bubrdlínu a volnou rukou jí,  a nebo tomu, kdo se z těch dvou zrovna přištrachal ke mně, dát  sem-tam kůžičkovou odměnu. Krásně bylo, opravdu krásně. Tohle je nádherný období. 

A tak jsme zas nikam nepospíchali. Protože stádo se mezitím přesunulo k úvozový cestě, jak jsem z dálky zaregistrovala, vzali jsme to obloukem. A nad remízkem dělícím rozlehlou louku na vlastně tři části, protože remízek je do tvaru L,  jsme se v tom elku zastavili. Tali se pustila do bádání, Bubinka si mohla trošku odpočinout a užít si nejen drbáníčka, ale taky svýho oblíbenýho čmucháníčka, protože jsem si řekla, že si budeme chvíli s Rumíčkem hrát. Jemu jsem k jeho radosti čutala balonek a Bubince rozhodila pamlsky široce do trávy. A fšicí byli spokojení, každej dělal to, co má nejradši. A já taky, protože nejradši mám hodný a spokojený ohaře a krásnou krajinu kolem sebe. To mi dělá dobře na duši.

No a pak jsme se prostě hnuli a pomalu se loncali dom krásným a pohodovým odpolednem. Děkuju kamsi komusi, za takovejhle dárek, kterej si vlastně užívám každý den.