Já miluju jahody a když jsem zjistila, že ne až tak daleko od Domečku si můžu dojet jahody sama nasbírat, bylo rozhodnuto.

Nutně si pro jahody musím dojít jako ta Maruška. Teda dojet. Autem. A …………sama. To se rozumí samo s sebou, že pan stavitel nebude mít čas jezdit někde po jahodách. Ale! Rozhodla jsem se to pojmout jednak jako bobříka odvahy – pojedu sama! Někam, kde jsem ještě nikdy  předtím nebyla. A taky jako výlet. Bude to čistě jen můj čas, moje zábava. Ano zábava. Zní to sice divně asi, ale prostě jsem se těšila, jak si budu sbírat sladký a ščavňatý jahody a nebudu dělat nic jinýho. 

No – napoprvní, když sezóna začínala, mi to nevyšlo. Slíbila jsem Olince, že v tu sobotu půjdu k babičce pustit slípky, protože oni jeli na dovolenou a strejda, který měl s babičkou strávit ten týden, měl přijet až později. Tak aby holky pernatý nebyly zavřený dlouho. Zašla jsem tam, pustila kvokavý dámy  a když už jsem tam byla, zaskočila jsem za babičkou s kafem na kus řeči. Zapovídaly jsme se notně, takže, když už jsem se pak vracela domů, bylo nasnadě, že na jahody nemá cenu jezdit.

Byl to první jahodovej víkend a bylo jasný, že tam byla horda lidí. I mi to pak paní do telefonu potvrdila. Inu co, tohle bylo důležitější, dozvěděla jsem se tolik zajimavých věcí a babička byla ráda, že si může popovídat. Jahody počkaj.

Ani druhý pokus mi nevyšel a pro tentokrát do toho vstoupilo počasí. V pátek lilo tak, že jsme přímo přede dveřma od Domečku měli bazén

A ve sklepě potopu. Takže místo jahod jsem máchala hadrem a vyklízela. To bylo taky důležitější, než jahody.

Až napotřetí to klaplo. A bylo to SKVĚLÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ!! SKVĚLÝ!! Nijak jsem se nehonila, uďáli jsme si snídani, dali si kávičku a já pak sbalila batůžek, čapla klíče od auta a zkontrolovala, zda mám nabitej telefén. Páč.

No páč jsem jela do neznáma. Úplně do neznáma. Trasu jsem si sice nastudovala pečlivě v mapách, ale přeci jen….. nejsem v terénu tak zdatná, abych si to zapamatovala celý. A tak jsem zbaběle byla vděčná za to, že i telefén může napovídat.

Připadala jsem si nesmírně úžasně. Svobodně a důležitě. Bylo to dobrodrůžo. Jela jsem do neznáma.Projela jsem naší vesnicí, vyjela nahoru a přes další dvě vesnice vystoupala až úplně nahoru. Na silnici, která vede nádhernýma lesama. Celej prostor………co celej prostor! Celej svět jsem měla pro sebe. Nikde nikdo nebyl. Je já, auto, lesy a vítr ve vlasech. Protože jasně, zase stažený vokýnka. Silnice byla moje a já byla zasej ta Éliška. Fordila jsem si to ščastlivě Fpřeeed  jako ta Bubina a v autě vykřikovala, že: “Panebožetysitakšikovnejpán, takovoudlekrásusituudělal!” A je to pravda, je tu prostě krásně.

Když jsem se blížila do cíle, dumala jsem, jak poznám, kam mám odbočit na to jahodový pole. V mapě to bylo takový místo před vesnici, nějak neidentifikovatelný. Koukala jsem jak ten vostříž a tak se mi podařilo zahlídnout malou cedulku. Co na ní bylo nevim, byla na druhou stranu, jen jsem si to tipla, že to bude šipka k jahodám. A tipla jsem to dobře. 

Prašnou cestou jsem se “drala” posledním úsekem ke svýmu cíli. Už je to tadýýý! Těšila jsem se jako malej smrad. Děsně.

Úhledně jsem zaparkovala tak, aby na mě můj muž mohl být hrdý, že neparkuju na prase, popadla batůžek a hlavně svůj novej plastovej košík, kterej jsem si za tímto účelem s předstihem pořídila. Aby byl jahodám pohodlnej, aby se jich tam vešlo mnooooho! A aby, jak mi doporučila Olinka, která mě právě o možnosti si sem pro jahody dojet, informovala, aby se mi s ním dobře mezi jahodama pohybovalo.

A šlo se na věc. Ponejprv jsem se musela nahlásit v budníčku, který obývaly dvě sympatické dámy. Byl mi zvážen košík a byla jsem propuštěna do volného oběhu. Paní s kterou jsem před tím několikrát telefénovala mi ještě poradila, kamže se mám vydat za nejlepšíma jahodama.

A TY BYLY!!!! LIDIJOVÉ ZLATÝ, JÁ SEM EŠČE NIKDÁ NEZKONZUMOVALA TOLIKATĚ JAHOD,  JAKO LETOS. Ani ne tak při trhání, páč to mi bylo žinantní, ale potom doma. Trhala jsem, trhala a trhala, posouvala se sem a tam a byla na políčku skorem sama. Ani jsem to tak v podstatě neplánovala, protože jsme jen dva a  z toho jeden – já to nejsem 😀 – jí ty jahody jen tak trochu, ale naplnila jsem ten plastovej košík až nahoru. Taky byl pěkně těžkej! A když ho paní dala na váhu – vokázalo se tam celejch sedum kilo!!!!!!!!!!!!

SEDUM KILO JAHŮDEK! Víte jaký je to bohatstvíčko???? Veliký!! Pro mě veliký. Když jsem byla malá, bylo k dispozici vždycky omezený množství jahod. Že by se člověk mohl přežrat do bezvědomí, nehrozilo. No a pak, když jsem byla dospělá, tak byly k dispozici vždycky jahody jen v krámu.  A až teď jsem se dopracovala k týhle úžasný možnosti. Že si sama natrhám krásný český jahody. A ještě za super cenu. Tím, že jsem se  sem podvakráte nedostala se sběrem s tím pádem zdržela, byla už cena jenom šedesát kaček. 

Takže jsem vlastně ušetřila 🙂 . Ščastná jako blecha jsem se s oběma dámama rozloučila a vláčela svůj značně těžkej poklad do auta. Tam jsem si umyla ruce, který jsem měla jako prase a koukla na hodiny. Supr čas, překvapivě jsem tam nebyla ani dlouho! Zeptala jsem se teleféna, kudy mám jet, když potřebuju zajet do New Bubu. Koukla jsem na trasu a vyrazila. Opět důležitější, než důležitá jsem si to fordila prostorem a byla za Élišku. 

Ovšem za velmi hrdou Élišku!! Protože jsem se sama vypravila někam, kde jsem to neznala a vůbec jsem se nebála. A trefila jsem. Dodrandila jsem do New Bubu, udělala nákup a zamířila domů. Jakmile jsem zaparkovala před vratama, zatroubila jsem a zahulákala na celý kolo, že “SEM VÝÝÝBORNÁÁÁÁÁ!”.

No ale řeknite mi, nejsem? Jsem. Sem výborná jako ta Éliška a pak taky jako ta Magdalena. Magdalena Dobromila. Páč jsem se pak v kůchni oháněla se stejnou vervou jako za volantem. Třídila, myla, krájela a přežírala se jahod.

Bože, lidi to byly fakt órchije. Sežrala jsem jich snad tunu. A!

Nebyla jsem na to sama ale. Protože obě holky mi asistovaly. Rumíček ne, toho prej jahody neberou, ten šel radši stavět s Brtnikem 😀 . No ale nedivím se holkám, jahůdky byly opravdu sladký a dobroučký. A tak jsme takhle společně užíraly, třídily  a zpracovávaly.

Valnou část jahůdek jsem udělala jako takový rozvar. Jen jsem je nahrubo pokrájela, zlehka ovařila, opravdu jen chvilku, aby pustily šťávu, dochudila medíkem a ubytovala ve skleničkách, který jsem pak zavařila. Dokonalý třeba do zakysaný smetany, když si v zimě chcete zavzpomínat na léto. Značný množství jsem taky ubytovala v mrazáku, no a zbytek si dala do lednice na další den. 

A aby Brtnik nepřišel zkrátka, hodila jsem do kastrolku ještě pár pokrájených jahod, nechala je krátce projít varem a po vychladnutí naskládala na střídačku se zakysanou smetanou do skleniček a dala chladit do lednice.

V tom letním pařáku, mu to pak večer přišlo vhod. No a já celej zbytek dne chodila a nadšeně se chválila jsem jsem byla  megašikovná, že jsem to dokázala šécko takhle. Bomba výlet to byl!