Sem, sem. Malinkatě sem jako Éliška.

Nemám sice tu Bugginu (což mě mrzí, páč od dětství se mi tohle auto líbí) a nejezdím po vokruhu ( což mě až tak nemrzí, i když….. muselo to bejt báječný – dneska už je to maso, to bych nejela) , ale! Jezdim čím dál tím víc. A snažím se neustále zdokonalovati. 

Soustřeďuju se víc, než nejvíc, dodržuju šécko a snažím se bejt předvídavá. A tak jsem si díky tomu tu středeční jízdu na chalupu, kam jsem jela sekat sama, užila úplně mocinky moc.  A to jsem to měla ešče s dobrodrůžem.

Páč jsem měla v kanystříku málo bencýna! Bylo nutno dotankovat a nebo riskovat, že to vyjde. A to se mi nechtělo. Ale taky se mi nechtělo jet k benzínce, kterou jsem měla cestou, neb tam sem ešče nikdy nebyla 😀 , a je nutno odbočovati na státovce doleva ….a….. No samý vejmluvy, jasný. No ale prostě bývala bych radši jela na benzínku u nás ve vesnici za chalupou. Enemže to by zasejc bylo zdržení a když vyrážíte na chalupu po návratu z prasé a čeká vás dlouhý sečení, tak každá minuta se počítá. 

 A proto padlo cestou rozhodnutí, že to přece zvládnu, nejsem přece žádný máslo dvojka za vosmičku! A taky nejsem! Jasně, že jsem to zvládla. Trošánek  to jako nebylo čistý to tankování, protože sem vycmrndala a taky proto, že jsem s tím – sice otřeným – ale zasmraděným kanystrem napochodovala k pokladně 😀 😀 , což není, pravda nejen optimální, ale taky se to asi nesmí, ale nevěděla jsem jak to udělat, aby si paní pumpařka nemyslela, že to kradu, když to dám nejdřív do auta. Sice jsem se předtím byla nahlásit, že budu tankovat jen do kanystříku, aby se nedivila, ale zkrátka lidi dokážou udělat divný věci a tak jsem si říkala, že až půjdu platit, radši ho vezmu sebou. Kanystra jednoho smradlavýho 😀 Už od dveří jsem hlásila, že asi nejspíš nečiním dobře, že ale nevím, jak to udělat, aby to nevypadalo, že kradu. \Pumpařka se smála a pravila, že zavře obě oči. Než je stihla otevřít 😀 zaplatila jsem kartou a vypadla. Tak to bychom měli.

Teď ešče dojet teda zbytek cesty na chalupu. No ale helejte, tam jsem se vokázala jako profiprosíravá a předvídavá Éliška! Jela jsem vesnicí kousek od chalupy a kus přede mnou vidim oooolbřímí zemědělský stroj. I vyhlédla jsem si dopředu místečko, kde můžu sjet a uhnout, aby mohl stroj projet. A! Pán mi při projíždění vesele zamával. A pak jel ešče jeden, tak jsem počkala, aby to měl taky na pohodlno. Taky mi poděkoval. To sem byla velepyšná, že nejsem blbka a předvídám. Pak už jen poslední vesnice a šup spustit se úvozem po polňačce dolů a pak zase nahoru. Mám vždycky obavu, abysem to vyjela ten kopec, ale už to umim. Umim dokonce se po přijetí k brance naotáčet na tý úzky cestě  tak, abych k bráně zacouvala a posléze, až budu odjíždět jen pěkně vyjela čumesem pohodlně do úvoza. 

Tímto jsem měla část svýho dnešního  veleúkolu, s názvem Cesta na chalupu, úspěšně vykonanou. Čekala nás etapa s názvem Práce s traktůrkem. Helejte je to jiný, když jste tam na to sami a jste ženská, to je asi jasný, že jo. Vždycky se na jednu stranu těším, na druhou mám trošku obavy, abych něco nepokonila. Odemkla jsem si bránu, garáž a šla odemknout chalupu. Hezky jsem ji pozdravila, otevřela šécky okna, aby luftovala a odložila tam doklady a věci nepotřebný. Ty potřebný, jako byl telefén a klíče od brány a traktora jsem si narvala do kapsy od sukně. Enemže…….telefon se tam sice vešel, leč hrozilo, že ho pak cestou při natřásání se v terénu někde vytrousim. Že já si blbec nevzala nějakou kabeličku. Páč telefén u sebe mít musim. Ne z toho důvodu, že bych se s ním nedokázala ani na chvíli rozloučit, ale pro případ, že bych se octla v potížích. Jak technických, tak těch, že by se mi při jízdě něco stalo. Terén tam máme takovej vyloženě vůbec ne rovnej a kdybych se převrhla, tak abych si mohla zavolat o pomoc.  Tak co fčil. No skončil hošik za vejstřihem. Ešče, že nemám poprsí, jako ta paní ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný, která schovávala na prsouch ten pohled od manžela a přes to byl tento pořád rovný jako pravítko 😀 . Mohla jsem si tam tudíž ten telefén zašpérovat 😀 😀 .

A jít na věc. Ponejprv bylo nutno nastartovat – tam už vim, že musím udělat úkon se sytičem, abych mohla vyjet. Bylo nutný si to po tý půlroční pauze připomenout. Motor chytil na první dobrou a já si traktůrek vyvezla hezky na pažit před garáž. A nezbořila ji 😀 . Venku jsem doplnila nejen hladinku bencýna, ale hlavně nainštalovala gumicuk, který jsme minule někde ztratili a který má za úkol držet pevně chrlič trávy. Neb firma, která nám traktůrek prodala je firma zcela neprofesijounální a tak máme špatnej chrlič trávy. Máme ale šikovného muže, tak ten si poradil a přichytil to tím gumicukem. A vypodložil nahoře kouskem seskládaný tkaniny. Dokončila jsem základní servis, nakopla jsem znovu motor  a vybrumlala s traktorem na cestu. Jela jsem si jako velkostatkářka s hlavou hrdě v oblacích……………..a drncající zadnicí po sedadle. No aspoň mi to třeba vydrncá tu bolest z nohy, že jo.

Dojela jsem na louku a pustila se do toho. Tráva byla krásně suchá a tak mi to šlo moc dobře. I tak jsem ale musela jezdit se svým oblíbeným pomocníkem- prošťuchovací tyčkou. Tou uvolňuju chrlič a buben, když se zalknou velkým množstvím trávy. Po jednom takovým prošťouchnutí začal traktor stávkovat. Prej sice pojede ale sekat, sekat nemože. ??? E??? Pročistila jsem ho ještě důkladnějš, utáhla mu gumicuka a……….furt prt. Ahá? Rázem jsem byla dáma v nesnázích. Ale ne dlouho! Napadlo mě, že by tuhle nedostatečnost mohlo způsobovat umístění oné textilie, která tam určitě má nějakou funkci. Odstranila jsem textilii a našla pod ní čudlika. Aha! Tak textilie asi má za úkol něžně tlačit na toho čudlika  a nějak zapomněla, co je její funkcí. Tak jsem ji tam vyskládala znovu, nastartovala a ….prt, sekat nemožeme. 

Tak holt voláme přítele na telefénu. Mohla jsem jen tiše doufat, že už si ho vzal k sobě, jak jsem ho žádala. Když jsem dorazila a chtěla dát echo podle domluvy, že jsem na místě, telefén měl Brtink někde v kšá. Je to s náma v tomhle ohledu velmi špatný :D. Vzal mi to naštěstí okamžitě a potvrdil mi mou domněnku, že by to mělo být umístěním hadérku. Tak jsem to šla štelovat znovu a na nějakej třetí pokus jsem byla úspěšná. Motor zaburácel a já mohla vyrazit. 

Tou dobou už jsem se pohybovala i v místech, kde je tráva nižšího vzrůstu a to mi umožňovalo…..leháro. Doslova. Jsem malýho vzrůstu, takže když chci dosáhnout na pedál, musím sedět poměrně na kraji sedadla (což leckdy ale zase při poposkočení na hrbolu způsobí, že traktor se vyděsí, že jsem spadla a chystá se vypnout. Abych mu v tom zabránila, poposednu důrazně zadnicí, aby zjistil, že tam jsem a nebál se, že mě shodil a zajede mě.  Sedím tedy a velmi často navíc i dozadu hledím, kontrolujíc, zda chrlič dostatečně chrlí, abych zasáhla včas, kdyby chrlil nedostatečně. To pak zastavím, nesekám a nechám chrlič vychrchlat si útroby. No ale tetkon jsem to nemusela hlídat a přišla na, že si můžu v podstatě tak jako na tom sedadle ležet. A řídit s prstem v nose jen jednou rukou. Paráda. Řičela jsem nadšením, jak jsem si to vymyslela. I motor jsem přeburácela. A tak jsem jela, ležela a zpívala si. A hovořila ke své zesnulé kamarádce, která dokázala sekat sekačkou a s proseccem v ruce – “Vidíš to Kristý? To je co, jak už to mám zmáklý, tetkon by se mi hodilo to prosecco! Enemže sem stejně za řidičku, no. To čučíš, viď? Je ze mě buran, jezdim na traktoru a konečně taky řídim auto.”

Když pak přišel zase úsek, kde bylo potřeba nejen mé pozornosti, ale taky mnohem více řidičského uměni, neb jsem musela kličkovat zase mezi stromama, vztyčila jsem se jak vlajkovej stožár a důležitě řídila. Bylo to prostě fakt báječný a já se bavila. V momentě teda, kdy jsem při snaze posekat trávu co nejvíce pod větvema, zajela neplánovaně moc hluboko pod keř hlohu a ten mě zajal trnama, tak to ne, to jsem se nebavila. Ale dohodli jsme se, že mu nejdu ubližovat a tak jsem mohla vycouvat. A dokončit svůj úkol. 

S hrdostí jsem si prohlédla své dílo

a kolem kapličky to vysmažila na cestičku a pak zpátky na zahradu. Teď ešče zacouvat nějak inteligentně a nezbořit při tom garáž jak bloncka. Podařilo se, naprosto geniálně a já hrdě vypla motor. Prošla si zahradu, aby to nebylo jen o práci

a pak už posbírala svejch pět švestek a mazala domů.

Vlastně ne, ještě ne. Zajela jsem si do tý vesnice za námi na pumpu k paní Černý. A na kafe a na pokec. Ten teda nebyl veselej. Když mi vyprávěla, co všechno se od podzima stalo, bylo mi jí líto. A tak jsme chvíli klábosily, já doplnila bencýn a při tom ho zase rozcmrndala po okolí /tohle mi fakt nejde!/. Pak už jsem se musela vydat směr domů. 

Opět nejdůležitější se všech, co se v tu dobu po silnici pohybovali. Když jsem sjela z dálnice, měla jsem státovku úplně jen pro sebe. Krása. Svištěla jsem si spořádaně, ale svižně lesama a pak už jen “spadla” k nám do údolí. 

Akorát, když jsem dozaparkovala, přijela Olinka s manželem  a tak jsem se jim hnedle hrdě chlubila. Olinka je proti mě Fitipaldi, ale má pochopení pro mé nadšení začátečníka 😀 . Domů jsem dorazila zcela rozjařena, jak kdybych se vracela z třídního srazu a drmolila svoje zážitky do prostoru, aby o nich věděli i sousedi naproti – t.č. bytem v Prahé 😀 😀 . Nevadí. Byl to slavný den a já byly ščastlivá. Tolikatě jsem toho zvládla! A tak jsem ešče honem šla sundavat prádlo a udělat si něco do žaludku, páč to vono jedný vyhládne, když se takhle snaží, to je jasný.

No a tak jsem na sebe zase trošek hrdobec!