Skorem jako ta Éliška.

Éliška Junková.

Ta, pravda, sice jezdila zcela jiný štreky, než jsem v tu sobotu jela já, ale zase já jsem ten začátečník.

Ale lidi bylo to tak úžasný, že vás o tom zase musím zpravit. Jako ostatně pokaždý, když si sednu za volant a jedu dál než nakoupit do sousední vesnice. Ale určitě mě chápete. Je to pro mě prostě vždycky opravdu zážitek.

V tu sobotu jsem měla důležitej úkol. Měla jsem jet vyzvednout pjoumatiku ke svýmu černýmu ďáblovi. Právě do tý sousední vesnice. Takže nic velkolepýho, že jo. 

Enemže. Pak Brtnik s panem zedníkem zjistili, že bude zapotřebí ešče jeden balík sanační jádrový vomítky. A bylo rozhodnuto, že pro ni pojedu já. Páč na stavbě jsem zcela logicky k ničemu, ale jako dovozce matryjála se hodim. 

No tak jo, pojedu. A budu to mít s dobrodrůžem, protože máme tu vobjížďku a do New Bubu se musí jezdit jinudy. A měla jsem to s ešče větším dobrodrůžem, ponivadž jsem to musela stíhat, než stavebniny zavřou. Musela jsem zkrátka kopnout do vrtule.

A to bylo právě to vono!! Jela jsem takovejma malejma silničkama, nikdo tam nebyl, měla jsem to celý enem pro sebe a jako fakt jsem si připadala jako ta zmiňovaná Éliška. Letěla jsem krajinou ve svým Buggatýýý a bylo to úžasný. Úplně jsem cejtila to samý, co ona když závodila. Já sice neměla soupeře, ale bylo mi to jedno. Pádila jsem krásně, vybírala zatáčky a byla celá soustřeďovaná a ščastná. Byla to vám taková ale krása! Moc bych vám to přála zažít. 

Dopádila jsem do vesnice, kterou jsem musela projet, sundala nohu z plynu a za vesnicí jsem se zase rozdováděla. Nebojte, nikoliv nad povolenou rychlost, to vůbec . Jsem disciplínovaná Éliška. Vím, že nejsem na závodním okruhu. 

Byla jsem na sebe pyšná a ščastná. A – měla jsem být posléze ešče víc. To sem zatím ovšem nevědíla. 

Dopádila jsem do těch stavebnin a tam zjistila, že to, co potřebuju nemají. Tak jsem zkusila koupit něco inčího, že když to nevyhoví, tak to můžu vrátit. Pán mi mrsknul pytel do kufra a já mohla pokračovat ve svý krasojízdě. A….. to sem teda nevědíla, že to bude fakt krasojízda. Páč! Sem si vzpomněla, že vlastně taky ešče musím vyzvednout v Alzaboxu kabel, který jsme objednali v pátek večer. A že to byl vlatně úplně první úkol, kterej jsem pro ten den dostala. Jsem byla tak unešená z toho řízení, že bych na to bývala zcela zapomněla. 

No fajn, ale………kde ten Alzabox je? To jsem se měla podívat sakra doma! No tak se budu muset šťourat v mobilu v mapách. To bude fakt éňoňéňo. Protože prostě já v mobilu prostě špatně cokoliv hledám. Tak, ale co už jinýho zbývá, že jo. Zapnula jsem ten zpropadenej přístroj, kterej jsem kupodivu nezapomněla doma a zjistila, že………… že…… nefunguje síť, nebo co to psali. Zkrátka prostě nebylo možný se přihlásit. Ani u stavebnin, ani pak v New Bubu 😮 . E??? Co sakra budu dělat? Vůbec to tady neznám, že jo. A když se někoho optám, tak mi ten někdo řekne, jeďte támdle a támdle a zahněte tůdle a tajdle, budu vědít úplný prt!

Hlavu jsem si málem zavařila a pak mě napadla spásná myšlenka. Jedu do Pěti švestek! Můj oblíbenej obchod. A dobře jsem uďála. Žena ženě vždy dobře poradí. Takže mi paní majitelka řádně osvětlila, že vlastně nejsem moc daleko od toho místa a řekla mi tu trasu tak, že jsem mapu ani nepotřebovala! Krása. 

Vypadla jsem z krámku zpátky do svýho Bugatti vozítka a vzala to obloukem kus zpátky, páč jináč to nejde. Vrátila jsem se na hlavní a zamířila vstříc dalšímu dobrodrůžu. Jela jsem totiž do míst, kde jsem ešče nikdá v životě nebyla, aniž bych si trasu před tím mohla nastudovat. Ty jo! Ešivá já to trefim?

Zdálo se, že trefim a taky jsem trefila!! V půlce cesty se mi dokonce nahodil mobil a já si tak mohla ověřit, že jedu správně. To sem hnedle byla i ešče pyšnější a ščastlivější. Tetkon ešče, abych to trefila v těch uličkách. Neb Alzabox je umístěn mezi rodinnými domky. A k mojí veliký radosti jsem to fakt našla hned z první, nezabloudila jsem a ani nezpůsobila žádnou dopravní  katastrofu. Enem jsem zaparkovala tak trošku na prasáka. Ne moc, ale trošku jo. Ale nic jinčího se dělat nedalo.

Vyběhla jsem tedy hodně rychle z auta a modlila se, že abych si s Alzaboxem dokázala porozumět. Nejsem zrovna s novejma technológiema velkej kámoš. Třeba parkovací automaty, zvláště, pokud nejsem ozbrojena brýlemi……. Leč tohle zařízení evidentně počítá s variantou, že se k němu dostaví i debil jako já, takže jsme se domluvili hnedle z první. No týý jooofka, to už se mi hrudní košíček dmul takovou pýchou, že kdybych měla na sobě košili, odpálej se mi na ní šécky knoflíčky najednou. Kam by se na mě hrabala Laďka Kozderková. 😀 

Usedla jsem důležitě za volant, otočila své Bugatti a oznámila sama sobě, že si zasloužím odměnu. Nepojedu tedy domů trasou, kterou jsem přijela, ale!! Ale!! Když už se tak pouštím do míst, kde to neznám a nikdy jsem nebyla, zmáknu to i podruhý. Pojedu domů jinudy a vezmu to malinkou zábližkou a v jedný vesničce se stavím v takový malinký a prý dobrý cukrárničce. Dám si tam něco dobrýho a kafe. Zasloužim si to.

Projela jsem New Bubu, projela jsem kruhákem a po státofce si to fordila nadšeně vstříc svý odměně. Zpívala jsem si! To můžu, když tam nikdo jinej není. Bylo to krásný. Jela jsem lesama a užívala si to. Vlastně už ta jízda samotná byla odměnou, protože mě to moc bavilo a bylo to žůžo. 

Tak mi vlastně ani nevadilo, že když jsem dorazila před cukrárnu…………byla zavřená. Nevím jestli nafurt, nebo pro teď, ale na kávičku a něco dobrýho teda nedošlo. Ale co, jak říkám, byla jsem ščastlivá i bez toho. Vycouvala jsem zpátky na silnici, otočila to a mířila domů. 

Zase jsem měla ty silničky enem pro sebe. Když opominu tu paní s hafanem, který jsem disciplínovitě objela, aby nedošlo k žádný  kolizi. A pak už jsem zase mohla pádit a pádila.

A málem zapomněla na tu  pjoumatiku. Vzpomněla jsem si na ni na poslední chvíli a tak trochu zmatečně dumala, kde přesně, v který uličce vono to pjoumatikářství je. Nésu ale úpablb, neboli úplnej blb, takže nakonec jsem i tohle zvládla. Hrdě jsem si vyzvedla svou pjoumatiku a stejně hrdě pokračovala dál domů.

Vjela jsem do našich lesů a při sjíždění dolů do údolí, jsem si zase a znovu opakovala, jaký ščestí nás to potkalo, že máme Domeček zrovna tady. A byla jsem ráda za to, že mě právě i ten Domeček nakopnul k tomu, že se občas za ten volant posadím a můžu prožít takhle bájo čas. 

Byla to krása a já Élišče a jejímu zaujetí automobilem naprosto rozumím. Měla oproti mě tedy tu výhodu, že ona byla opravdu zkušená jezdkyně. To ale nevadí, budu se snažit nedělat jí ostudu 🙂 , když už si na ni hraju, že jo 😀 .