Konečně jsem na to přišla.

V čem vězí to kouzlo!

Roky dělávám pro čoklidy různý játrový sůši a pod. A nikdy se mi nedařilo, aby těsto mělo takovou konzistenci, aby se z toho dalo vykrajovat. Doopravdy vykrajovat, jako s normálním těstem. 

A já jsem to konečně zjistila díky pořadu Polopatě. Víte v čem tkví to kouzlo? Asi většinou víte, ale třeba někteří jsou na tom jako já! Kouzlo je v tom, že…..že se použije uvařený maso. Ne syrový, jako jsem celý roky používala já, dle těch prvně vznikajících receptů z dob dřevních, kdy recepty na psí pamlsky vznikaly. Taková banalita.

A tak jsem se hnedle v pátek – protože jsem díky napracovanému času byla doma zase po delší době o hodně dřív, mohla pustit do výroby.

Ještě před tím jsem se pustila s ohaříkama ovšem do procházení, to je jasný. A bylo zasejc moc předjarně krásně. Sněženky už odkvetly, ale do práce se pustily jaterníky podléšky

A tak mám tříhlavou ohaří saň v jaternících (resp. u jaterníkůch, abych byla přesnější, neb posadit je do těch krásných poslů jara by byl velkohřích)

Aj lýkovec se do toho pustil, ale toho mám ve velmi, velmi, velmi špatné kvalitě, ale seděl tam tak sám, že jsem si ho musela pro tu jarní statečnost vyfotit – i když blbě 😀

Courali jsme se lesem  i loukama. Ale hlavně tentokrát lesem. Šla jsem tuhle trasu po dlouhý době. Páč v zimě, na to není ve všední den dostatek světla. A pak byly zase buď ty krásný slunečný odpoledne, kdy jsem se chtěla placatit na sluníčku a nebo lilo, fučelo.  

Tak až teď to vyšlo. Vyfuněla jsem z luk za pastvinama nahoru lesní cestou k silnici a kontrolovala jsem si teréna, kdyby tam byla nějaká zvěřina. Na kraji lesa jsem si sešikovala ty tři pumprdliky, ukázněně jsme přešli  a pak jsem je zas propustila. Bylo fajn, že se fšicí tak nějak motali především kolem mě. A bylo hezký vnímat v lese, jak se postupně probouzí.

Sešli jsme z cesty a motali se prostě jen tak lesem. Ať to mají taky trošku jiný, než obvykle. Nemusela jsem na ně mluvit a tak si byli každý ve svým světě pachů a zážitků. A když jsme scházeli na druhý straně lesa zase dolů na louky, našla jsem tam na okraji právě ty jaterníky. 

Mám je ráda, jsou to takový veselý kvítka. Máme je i na zahradě na chalupě a jsou to zrovinka oni a jedna osamocená bledulka, který vždycky rozsvítí záhonek pod lískama. Na louce, kam jsme potom o kus dal vlezli, jsme měli  možnost hezky ohařsky potrénovat.

Když jsme došli k jedný z terénních vlna všimla jsem si, že o kus dál vlevo se pase pěkný stádečko srnčního. Srnec a čtyři srnky. Tak to se musí využit. Cvakla jsem si aktivní důchodkyni na vodítko a šlo se na věc. 

Nebylo to úplně spolupracující stádečko, který by nás nechalo dojít nějak moc blízko, ale tím, že nám pěkně překřížili cestu a ohařiska pak i viděli fšicí, jak stádo zaplulo do remízku, bylo s čím pracovat. Čerstvá stopa šécky hodně zajímala a tak jsem toho využila pro zastavování a soustřeďování se na mou maličkost. Záměrně jsem pak směřovala do míst, kde stádo vběhlo do toho remízku, abych jim to ztížila. A dobře jim to šlo, můžu je pochválit.  Měla jsem  z nich radost.

A ze sebe doma potom taky, protože jak píšu v úvodu, podařilo se mi poprvní v životě vyrobit těsto ze kterýho jsem mohla ohaříkům vykrajovat kytičky a taky jim z toho těsta vyválet tyčinky, aby si po upečení mohli chroupat. Jako základ těsta jsem měla uvařený srdce a jatró, který jsem posekala v robotu “na prach”, smíchala se špaldovou moukou, prdla tam vejce, bylinky a trošku to naředila vývarem. Prohňoucala robotem a! Byla radostná z toho, že mi to prvně v životě tak hezky vyšlo. Uďála jsem tři plechy týhle dobrůtky. A že to je dobrůtka to mi certifkovali nejen fšicí tři ohaříci, ale taky Mouses, kterej se večír dokohátal domů, narval si pupek a usnul tehdy ještě na svým přízemním pelíšku. 

Takže od teď budu profesijounální pekařka psích sušenek. A jednou na důchod se tím budu živit 🙂 Mám z toho fakt obří radost! Co ale nemám……..jsou fotky 🙁