No… odpoledne………. to je trošku přehnaný, že by šlo o celý odpoledne, ale prostě, uďáli jsme si s Rumouškem čas pro sebe.

A byl z něho tím pádem docela Blažej.

Páč.

Nejdřív jsme museli jít na počtu.  Poslat holkám – tedy Mirce a Čajdě balíček s koupelnovou prohřívací solí. A když se jde na poštu, je jasný, že to je Rumouškova chvíle. A byla to tentokrát chvíle slávy 😀 .   

Po řádným přivítání jsme se teda rozdělili na holčičí a klučičí tým. Holčičí – ve smyslu psího dělení. Brtnik a Tali s Bubrdlí vyrazili dřív, a to směr úvoz. A my s Rumouškem vyrazili s malinkým zpožděním. Pustili jsme spolu robota uklízet a taky se v klidu pomudlánkovali. A pak …..jsme vzali na výlet s sebou aportýrovací kachnu. Vypadla mi totiž z psí skříňky a tak jsem si řekla, že ji vezmem s sebou. Zajdeme pak spolu do stařiny za Domečkem a budeme pracovat. Rumouš popadnul kachnu a už stál u dveří. Já nacpala do bundy domácí sůši na odměňování a do druhý kapsy ještě balonek, vzala jsem balíček – oooo jaký to sasrak, že jsem to tam nenechala, poslední dobou se furt pro něco při odchodu na venčení vracím. Tuhle 3x!!!! Jednou zapomenu doma i ohaře 😀 😀  . A šlo se.

Rumoušek důležitě s kachnou v kušně. Vzali jsme to taky přes úvoz, ale nešli jsme pak nahoru za vesnici, jako Brtnik s čubinama, ale naopak pěkně dolů do vesnice. Uvědomila jsem si, že jak jsem si nebrala ledvinku, nemám s sebou žádnej pytlík, takže jsme se chvilku ometali ještě pod úvozem, aby se Rumíček komplet vyvenčil mimo civilizaci. A pak už jsme mohli konečně valit na tu poštu. Neměla jsem opět rukavice, takže mi už slušně mrzla ruka. Rumíček s kachnou, jako velikej pán, nejdůležitější v celým vesmíru, mířil rovnou za paní pošmistrovou a nedočkavě už pak stepoval u dveří, že abych je otevřela. A hned za nima – “Žišmarjááá, voni tady vlastně maji tu divnou dlažbu, pomoooc!” Není divná, ta dlažba, je normální. A je zajímací, že než mu začala vadit, byl tam už asi tak desetkrát 😀 . Teď mu ovšem vadí a dělá zoufalýho 😀 . O to víc, dělal zoufalýho, že tam u přepážky byla nějaká paní a tak měl diváctvo 😀 . Já totiž nejsem divák z nejvhodnějších. Nelituju ho, naopak po něm vyžaduju, aby se choval normálně. 

No tak šel, a normálně dal milou kachnu na přepážku, že asi aby mu jí taky poslali 😀 😀 . Paní pošmistrová se smála, paní u přepážky taky, mohl být spokojen. A byl.  Když pak přišla další paní, poslat si balík, byl úplně nejspokojenější. My jsme taky poslali náš balíček a mohli jít pěkně zpátky.  Šli jsme pravda pěkně, ale tak jako divně. Rumouš s kachnou se mi placatil nějak podivně furt u levý nohy. A mně až za jakou dobu došlo, že tam mám v kapse ten balonek. “No joooo, balonek! Vidiš to Gumídku, balonek, tak to si……….”, nedořekla jsem to, protože jsem nahoře nad námi v úvozu zaregistrovala Brtnika s TaliBubi týmem. Marně se snažil Bubince ukázat, že tam dole jsem já, a že aby za mnou běžela. Pomohlo až to, že vyslal napřed Taliprda. No  a ta se na nás řítila jako… jakooooo… no jako vesmírná prda! Abych se zachránila před střetem s tím pošahaným vesmírným tělesem, nesmírným, flekatým 😀 , drapla jsem milou kachnu a zvedla s ní pravou ruku ostře nad hlavu. To je pro Tali takovej dálkovej ukazatel přivolávací, ta ruka nahoře, že jako má brzdit u mě. Navíc jsem držela tu kachnu, kterou bude určo chtít. Jenže……letěla s kopce, letěla jako vo život………takže…. “Máme zpoždění,………….. nezastavujeme!” 😀 😀  nestíhala ani přibrzdit a prolítávala ve výskoku za mnou. Sem ovšem čikovná pánčička, takže jsem milou kachnu, na kterou měla zacíleno, hodila šikovně tak, že ji v letu chytla a pokračovala plynule dál svou vesmírnou rychlostí, až na kraj vesnice pod náma 😀 😀 . Tam to zapíchla konečně hlavou téměř do asfaltu, otočila to a valila zpátky do kopce, až jí kusy asfaltu odletovaly pod nohama. Se divim, že se jí od drápů nejiskřilo. To už akorát dobíhala Bubinka a tak jsme se mohli hromadně radovat ze setkání. Jak po letech to vypadalo 😀 😀 . Dostatečně jsme se ovítali, já ještě párkrát hodila Taliprdový prdu s kachnou do kopce a pak jsme se zase rozdělili. Brtnik šel s holkama a kachnou už dom a my ještě s Rumouškem zvostali v úvozu. Měli jsme tu totiž ještě spoustu práce, víte?

Ono to tam totiž moc pěkně tomu balonku běhá. Takže jsme posílali, chytali, pronásledovali a čutali milej balonek, kterej se kutálel úvozem o sto šest. Já jsem se vždycky snažila při tom vykopávání a kutálení, dostat nás nenápadně už jako nahoru, že bychom pak už mohli mířit domů. Nemohli. Rumíček dycinky poté šel a poslal si ten balonek s radostí pěkně až dolů  a celou dobu šel poctivě vedle něj a dělal mu doprovod. Tak jsme mohli zase začít znovu 😀 . Já vykopávala Rumíčkovi, co stál nade mnou a on mi posílal balonek dolů. Postupně jsem se dostávala úvozem zase až nahoru, abychom se pěkně vrátili zase dolů……… Začínala už mi bejt dost zima, s nastupujícím šerem se citelně ochladilo. Tak jsem pak halt už musela Rumíčkovi nařídit, že se jde domů, pokud teda nechce, abych se v zatáčce zlomila jak saňovej pes na Aljašce při závodě 😀 . Koukal na mě lítostivě, ale bylo mi to tentokrát jedno. Krutě sobecky jsem mířila domů, protože fakt hrozilo, že mi upadnou i palce u nohou. Nebyl v podstatě nějakej ešče velikej mráz, tak mínus dva. Asi. Ale tyhle teploty kolem nuly jsou na prt, jsou nejhorší. Když jsme došli domů, klepala jsem se jak drahej pes před sámoškou.

Ešče, ešče, že máme tu pec! A že bylo připravený dříví. Rozfajrovala jsem to do plnejch a hřála si ruce nad plotnou. A to jsme pak na naše domácí kynologický cvičeníčko a čmucháníčko v krabici měli teploučko. Sem se pak to těch psích aktivit tak položila, že jsem zapomněla dát  vařit rejži 😀 😀 . Měla jsem v plánu totiž udělat s předstihem domácí mléčnou rýži, aby měl Brtnik po večeři co zdravě mlsat. Tož jsem pak měla sice hoňky, abych to stihla, ale zvládlo se to. Povidla se mocinky moc, pěkně se skořicí a medem a máslíčkem. Mňam. Taky jsem si dala. Však jsem si to po tom mrznutí v úvozu snad i zasloužila, ne? 😀